Sama o sobě vypráví, že když se narodila, bylo to, jako kdyby do její rodiny vlétl vichr. A stejné je to s Dominikou Hyskovou i při osobním setkání, s výřečnou slečnou se nenudíte ani vteřinu. Nadšení z toho, že je jedinou studentkou vojenské tělovýchovy v Česku, z ní prýští na všechny strany. Mírné rozpaky u ní snad vyvolají jen myšlenky na chvíli, až po pěti letech studia odejde ze školy a nastoupí k armádnímu útvaru.
Jste v pátém ročníku Vojenského oboru FTVS UK a letos studium končíte, co bude dál?
Letos jsme měli na výběr tři armádní útvary: Rakovník, Prostějov a Stará Boleslav, kam jsme byli přiřazováni podle našich zásluh, hodnocení, a osobních charakterů. Já chtěla do Staré Boleslavi a to se mi vyplnilo.
Proč zrovna tam?
Mám to blízko (smích). Já jsem původně ze Dvora Králové ale bydlím teď na Praze 9. Navíc ve Staré Boleslavi už jsou tři tělocvikáři, takže pokud bych odešla na mateřskou dovolenou, nebyl by to takový problém.
Na co má vlastně armáda „tělocvikáře“?
Na přezkoušení nebo různé kurzy, které v armádě jsou. Vojáci z povolání mají povinnost jednou ročně přezkoušení, které vede právě „tělocvikář“. Takže vedou právě toto přezkušování a když to někdo nesplní, tak má za úkol vést s ním tělovýchovu tak, aby příští tok tu zkoušku udělal.
Brzy z vás bude profesionální voják, dovedla byste si to představit třeba ještě před pěti lety?
Ježíš vůbec, nikdy v životě! Už jen tím mým charakterem – vždyť já se do armádního prostředí vůbec nehodím (směje se).
No ale teď se tomu armádnímu prostředí budete muset přizpůsobit.
No taky s tím docela bojuji. Protože na útvaru, kam přijdu, rozhodně nebudou zvyklí, aby tam tuhle pozici dělala ženská. Takže pokud hned na začátku udělám špatný dojem, tak už to pak nespravím. Tak už teď dlouho dopředu myslím na to, v jakém stylu k útvaru nastoupím.
Funguje to tak, že se armádě upíšete na určitou dobu?
Ano. V armádě jsem upsaná na dvojnásobnou délku studia. Takže když letos po pěti letech vystuduji, budu mít s armádou smlouvu na deset let.
Můžete pak vlastně z armády libovolně odejít?
To je dobrá otázka (poprvé během rozhovoru trochu zvážní a na chvíli se zamyslí). Myslím, že bych mohla odejít, ale asi bych se musela vyplatit ze studia. Jelikož armáda vynaložila finance na moje studia – dostáváme plat a máme zdarma ubytování. Takže pokud bych například odešla v pátém ročníku, tak bych vracela asi 400 tisíc. Ale jak to funguje poté, to opravdu nevím.
Neuvažovala jste ještě před studiem vstoupit do armády rovnou?
Ne, vůbec! Já jsem absolutně nearmádní typ, ani nikdo v rodině s armádou neměl nikdy co do činění. Ani válečné filmy mě nebaví, já vlastně nikdy k tomu opravdovému vojenství pořádně nepřilnula (na okamžik se zarazí). Tohle až bude někdo číst, tak si řekne: Co tam sakra ta holka vůbec dělá? (rozesměje se a hned vážně ujišťuje). Ale já jsem v armádě samozřejmě moc ráda! Než jsem začala studovat vojenský obor, tak jsem vůbec netušila, do čeho jdu. Věděla jsem jen to, jak náročné jsou přijímací zkoušky na školu, ale co bude dál, to jsem absolutně netušila.
Přijímací zkoušky, konkrétně praktickou vojenskou část, jste zvládla jako první žena prezenčního studia od doby její zavedení v roce 2008.
Ty podmínky vojenské části jsou shodné pro kluky i holky a jsou v podstatě nastavené tak, aby se přes ně holka nedostala. Jenže k překvapení všech jsem se přes ně dostala.
Jak dlouho trvalo, než si ve škole zvykli na to, že tam „ta holka“ teda je?
To není otázka pro mě, protože já jsem si ve škole nikdy nepřipadala navíc. Samozřejmě, že jsem si několikrát, hlavně na prvních kurzech, říkala „co tady sakra dělám“? Ale kluci mi to nikdy najevo nedávali – tomu pomohlo, že jsem docela od rány, a hlavně že jsme se sešli opravdu super parta. Ono takové to „lámání chleba“ je už na základním výcviku, kterým musí každý projít. Ten kdybych nezvládla, tak by to automaticky znamenalo, že na vojenském oboru nemám co dělat. A další velký moment, kdy si ostatní mohli říct, že to nezvládnu, byl vlastně až ve čtvrťáku na komplexním kurzu.
Tam jste skoro celé čtyři dny bez jídla (zhruba 250g + živá strava předposlední den), za celý kurz jsme naspali tři hodiny a neustále jsme fungovali s taktickým vybavením (maketa samopalu, balistická vesta s pláty, vybavení na lezení a těžký batoh). A jako třešnička bylo to, že jsme byli skoro nepřetržitě mokří, buď že jsme měli nějakou aktivitu ve vodě, nebo pršelo. To byl první výcvik, kdy jsem na ostatních viděla, že neví, co ode mě čekat a jestli to zvládnu. Už jen kvůli zdravotním aspektům - kvůli tomu, že jsme byli takřka pořád ve vodě.
Zkoušela jste před nástupem na školu závody typu Spartan race nebo nějaké extrémní sporty?
Ne, vůbec! Já dělala jen atletiku a gymnastiku, a taky dost plavala. Takže jsem byla zaměřena spíše na tyhle estetické sporty, než abych zkoušela extrémní věci. Ne že bych se musela do těchto aktivit ve škole nutit, dělala jsem to ráda, jen bych to v soukromí úplně nevyhledávala. Jenže když jsem ve škole s klukama, tak se prostě nesmím nechat - musím být „dobrá a hustá“. Ta motivace k čemukoliv je úplně jinde, než to mám v soukromí. Nesnesla bych ten pocit, že kluci to zvládnou a já ne, takže to prostě udělám.
Co bylo pro vás na kurzech nejnáročnější?
Už od prváku máme vojenské lezení, které postupně zvyšuje náročnost. Absolvovala jsem těch lezení několik, ale až teď jsem najednou začala pociťovat strach, že spadnu a zabiju se. Ale samozřejmě to dám!
Nejatraktivnější pak byl kurz, kdy nás vyložili ve vodě, kde jsme si v neoprenu nějaký čas pobyli. Pak pro nás přiletěl vrtulník, ze kterého vyskočil záchranář a vrtulník nás oba vytáhl na laně, přičemž jsme v závěsu letěli třeba 100 metrů nad zemí. To bylo super, to jsem si hodně užila. To byl asi můj nejoblíbenější zážitek z vojenského oboru. Kromě kluků-spolužáků, kteří jsou úplně fantastičtí, ty si naprosto nemůžu vynachválit. My jsme spolu prožili taková „hov** a srač**“, jaké na žádné jiné škole zažít nemůžete, a to nás pochopitelně strašně sblížilo.
Dominika Hysková z kolegy z Vojenského oboru FTVS UK během výcviku.
Jako malá jste bývala spíš živější dítě?
Mám dvě starší sestry, které jsou velmi chytré a sečtělé, povahou spíš klidné. Pak jsem se narodila já, a to bylo jako když do rodiny vlétne vichr (směje se). Byla jsem hodně živá, a tak mě máma už od tří let zkusila dávat do všech možných kroužků, abych se nějak vyprofilovala. Nakonec mě nejvíc bavila gymnastika, atletika a plavání, jenže nejsem Ester Ledecká abych dělala všechny tři sporty vrcholově. Tak jsem to tak nějak "šolíchala" na krajské a republikové úrovni.
S tou vaší živostí a nezkrotným charakterem jste neměla na škole potíže?
Myslím, že to, že jsem živá a nezkrotná, je jeden z hlavních důvodů, proč jsem si nikdy nepřišla, že na školu nepatřím, protože to na mě mají spolužáci právě rádi a je to jeden z důvodů, proč mě vzali mezi sebe jako sobě rovnou. A co se týče nadřízených, tak to jsou tak dokonalí profesionálové, že já bych si jim ani náhodou nedovolila nijak oponovat. Protože vím, jak jsou dobří a naprosto je uznávám.
Jak vaše, pro dívku nezvyklé studium, vnímá vaše okolí?
Myslím, že to nikdo nijak zvlášť neprožívá. Samozřejmě, že když jim vyprávím o nějakých cvičeních a kurzech, tak řeknou, že jsem dobrá. Ale lidem mimo armádu je složité vysvětlit, co všechno musím ve škole dělat. Víc to logicky ocení lidi z fakulty, kteří dopodrobna vědí, čím si procházíme.
Když jste byla ještě na základní škole – jakou jste měla představu o své budoucnosti?
Určitě jsem chtěla sportovat. Nebo být trenérkou. A to se mi vlastně splní.
Dominika Hysková |
Studentka pátého ročníku Vojenského oboru FTVS UK, kam byla na prezenční studium přijata jako první žena od zavedení vojenské talentové zkoušky. Má hodnost rotmistr-čekatel. Drží český rekord ve vojenském plavání na 50 metrů s překážkami. Pochází ze Dvora Králové, má tři sestry. Ve volném čase trénuje malé gymnastky. Po ukončení studia nastoupí do armády a bude mít na starost fyzickou zdatnost českých vojáků. |