Startupy jsou rychlá cesta, jak vědou zlepšovat život lidí

Vědkyně Petra Szeszula, alumna Univerzity Karlovy, která bádala i na renomovaném Karolinska Institutet ve Stockholmu, opustila akademické prostředí, aby mohla zakládat biotechnologické startupy. Pěstuje i „minimozky“ a chce řešit výzvy, jež mají přímý dopad na lidské životy.

Začala jste studovat ekonomii a management na České zemědělské univerzitě, záhy jste si k tomu přidala i biologii na Přírodovědecké fakultě UK. Co vás k tomu vedlo?

Ekonomii a management máme takříkajíc „v rodině“, takže mi to přišlo přirozené a zároveň užitečné. Do Prahy na vysokou jsem ale jezdila se spolužáky z gymplu, kteří většinou studovali medicínu nebo přírodovědu. A jejich vyprávění mě neuvěřitelně fascinovalo. Chtěla jsem vědět víc; pochopit, jak to v buňkách funguje, proto jsem se přihlásila i na biologii.

Pokračovala jste na doktorát v molekulární biologii a poté jako postdoktorandka jela do Švédska na Karolinska Institutet. Proč vyhrála právě biologie?

Poháněla mě, stejně jako mnoho vědců a vědkyň po celém světě, radost z objevování neznámého a představa, že má práce může pomoci najít lék na rakovinu a zachrání miliony lidí. To vás drží nad vodou a udržuje při životě na čínských polévkách, zvládáte nespat, být šestnáct hodin denně v laborce, a to i o víkendech, a místo běžného života sedět u mikroskopu…

Ale nakonec jste akademické prostředí opustila. Proč?

Postupně mi začalo docházet, že má práce nejspíš nikomu nepomůže, protože ta propast mezi vědeckými výsledky a praxí je příliš veliká. Tou „poslední kapkou“ ke změně bylo paradoxně samo akademické prostředí. Můj bývalý šéf nedostal granty a celá výzkumná skupina byla zrušena. My jsme však pracovali na zajímavé technologii s komerčním potenciálem, chtěli jsme pokračovat, a tak jsme založili startup. A to zpětně vnímám jako klíčové, protože tam jsem se jako součást týmu o byznysu a startupech hodně naučila. Baví mě propojovat svět vědy a byznysu. Startupy jsou i nejrychlejší cesta, jak na základě vědy zlepšovat život lidí.

Jako první jste spoluzaložila biotechnologický startupu BrainZell, který v laboratorních podmínkách pěstuje lidské umělé „minimozky“. Oč jde a jaké mají využití?

Zaměřujeme se na testování nových léčiv. Dnes v různých fázích klinického testování skončí až devadesát procent léčiv, protože jsou před tím testována na zvířatech. Jenže lidé a zvířata se liší, a tak se řada vedlejších účinků neprojeví hned na začátku. Testování nových léčiv na lidských miniorgánech může naprosto změnit farmaceutický průmysl.

Jak jste se k tomuto tématu dostala?

Náhodou jsem si přečetla článek v časopise Nature, že kolegové ve Vídni poprvé v laboratoři vypěstovali nervovou tkáň. V té době již vědci uměli pěstovat třeba játra a další miniorgány, ale vypěstovat funkční nervovou tkáň se jim dlouho nedařilo. Došlo mi, že je to revoluce a že chci být u toho, takže jsem po večerech jako můj vedlejší projekt začala zkoušet pěstovat mozky (směje se). Záhy se ke mně přidal kolega Robin Pronk a společně jsme jako první ve Švédsku vypěstovali umělé lidské mozky a o několik let později založili i BrainZell.

Jak takové pěstování minimozků probíhá?

Na začátku je lidská buňka odebrána z kůže nebo krve, kterou v laboratoři přeměníme na takzvanou indukovanou pluripotentní kmenovou buňku. Tu pak zhruba tři měsíce pěstujeme ve speciálním roztoku, který obsahuje všechny potřebné růstové faktory a živiny pro růst nervové tkáně. Tomuto shluku buněk se pak říká organoid, poněvadž vzniká podobně jako lidské orgány při embryonálním vývoji – rostou postupně a můžeme na nich rozlišit jednotlivé struktury. K testování léčiv se minimozky nejčastěji používají po třech měsících; růst ovšem mohou šest až osm měsíců, a když se jejich růst zastaví, živé vydrží další zhruba rok. To je současný limit, protože organoidům chybí krevní cévy, které by přiváděly výživu i dovnitř orgánu. Dnes se ale již zkoumá i možnost umělých cév.

Jaký je zájem ze strany vědců a farmaceutických firem?

Zájem vědců je obrovský. Farmaceutické firmy situaci sledují, ale s větším využitím zatím spíše vyčkávají. Jedním z důvodů může být i to, že testování na organoidech pro schvalovací orgány nových léčiv, jako jsou americká FDA nebo evropská EMA, zatím nestačí a vyžadují testy na zvířatech – změna legislativy se ale již řeší a schválení je jen otázkou času. Věřím, že do pěti let budou lidské miniorgány běžnou součástí preklinického testování nových léčiv.

Současně jste výkonnou ředitelkou, po americku CEO, startupu Andning Med, který napomáhá správné inhalaci léků. Jak vznikl tento záměr?

Biotechnologické startupy buď mají technologii, pro kterou hledají uplatnění, nebo se naopak snaží vyřešit existující problém. A přesně to je cílem startupu Andning Med. V rámci jednoho švédského inovačního projektu jsme spolu s dalšími odborníky z nejrůznějších oborů strávili dva měsíce na klinice, kde jsme pozorovali běžný chod a hledali problémy, co nefunguje, co nedává smysl… Identifikovali jsme na šest set problémů, ze kterých jsme definovali dvě stě potřeb a z nich pak vybrali tu jednu, kterou dokážeme efektivně vyřešit. Pomůže co největšímu počtu lidí a lze ji komercionalizovat. Ukázalo se, že sedmdesát až devadesát procent astmatiků a dalších pacientů s dýchacími obtížemi dělá při inhalaci alespoň jednu chybu, což výrazně snižuje účinnost léčby a také sestry a lékaři tráví obrovské množství času neustálým vysvětlováním, jak správně inhalovat.

A jaké řešení jste vymysleli?

Vytvořili jsme nástavec inhalátoru, který má speciální senzory a pomocí mobilní aplikace vyhodnocuje, zda pacienti inhalují správně, nebo například opakují určité chyby. Máme za sebou první kolo testování s pacienty a nyní chystáme klinickou studii. Jakmile dostaneme povolení, chceme pomůcku ihned nabídnout k volnému prodeji.

Jaké vidíte rozdíly mezi akademickým prostředním a biotechnologickými startupy?

Mimo akademii nikoho nezajímá, kolik máte vědeckých publikací. Pro byznysový svět je důležité, zda váš nápad může být výdělečný, má dostatek zákazníků a je uskutečnitelný i ve velkém měřítku.

Například ve Švédsku si již dávno uvědomili, že pokud chtějí být bohatou a prosperující zemí, musejí investovat do inovací a vzdělávání. A skutečně to myslí vážně a nabízejí spoustu nejrůznějších programů, inkubátorů nebo grantů propojujících svět vědy a byznysu. Taková podpora v Česku chybí; přitom nadaných a chytrých lidí máme mnoho.