Jak najít příběh, který dokáže představit vědeckou práci široké veřejnosti? Jak se správně připravit na rozhovor v médiích nebo jak ukázat své vědecké výsledky na sociálních sítích? To jsou otázky, které si často kladou (nejen) mladí vědci a doktorandi napříč obory. Odpovědi jim pomohla hledat jarní série praktických workshopů na téma Komunikace vědy, kterou ve spolupráci se zkušenými novináři, popularizátory vědy a experty na veřejné vystupování připravily dvě mladé vědkyně, Eliška Koňaříková a Tereza Mašínová, a to pod záštitou Centra pro přenos poznatků a technologií UK (CPPT).
Účastníci workshopu s Olgou Ryparovou (v červeném uprostřed) a organizátorky Eliška Koňaříková (první zleva) a Tereza Mašínová (první zprava).
„Na univerzitě nám chyběla možnost získat uceleně širší přehled o tom, jak vědu přiblížit veřejnosti. Některé fakulty sice nabízejí předměty věnující se různým aspektům komunikace a popularizace, ale jde spíše o dílčí výseky z široké problematiky, které navíc často nereflektují perspektivu vědce,“ vysvětlují motivaci organizátorky Eliška Koňaříková s Terezou Mašínovou, jak vznikla vize uspořádat cyklus seminářů. Obě absolvovaly biologii na Přírodovědecké fakultě UK a spojuje je i dlouhodobý zájem o komunikaci vědy: „Jsme moc rády, že se nám podařilo spojit síly s Centrem pro přenos poznatků a technologií UK, které nám poskytlo podporu a skvělé zázemí v Kampusu Hybernská a pomohlo nám workshopy uspořádat.“
Buďte sami sebou... a publikum vám bude věřit
Vědci by už měli brát komunikaci a popularizaci svého oboru jako nedílnou součást své práce. Na tom se shodli všichni experti, ač byl každý workshop zaměřený na jinou, specifickou oblast komunikace vědy. Celou sérií pak rezonovaly i další myšlenky. „Každý vědec si může najít formu komunikace, která mu je blízká a baví jej. Někdo dobře mluví, jiný zase skvěle píše či ho baví sociální sítě. Ať už si ale vědec vybere jakýkoliv způsob, je důležité, aby byl autentický a na nic si nehrál... Jedině tak budou jeho výstupy uvěřitelné,“ shrnuje Tereza Mašínová postřehy, jež si z workshopů sama odnáší pro své další projekty.
A radu, jak taková chemie funguje, přidává i biochemik: „K lidem můžete mluvit až ve chvíli, kdy před ně umíte předstoupit tak, abyste se jim ,líbili´. To, jak se cítíte vy jako řečník, přenášíte též na své publikum. Pokud si nasadíte masku, budete v křeči a lidé vám neuvěří. Ono nebýt autentický je nesmírně náročné a vyčerpávající, takže vám dříve či později dojde energie,“ vysvětluje improvizátor Ondřej Lidický, jenž vystudoval biochemii na UK, doktorát má z VŠCHT a působí v Akademii věd ČR.
Biochemik a improvizátor Ondřej Lidický a nedaleko sedící Tereza Mašínová, jedna z pořadatelek celé série workshopů s podporou CPPT.
A že stejné pravidlo platí i na sociálních sítích, potvrdila chemička Olga Ryparová, která založila na YouTube výukově-popularizační projekt Olinium. Účastníkům dala jednoduché doporučení, jak si na internetu najít svoje publikum a styl: „Přistupujte k sítím jako vědci – experimentujte s různými druhy formátu i typy obsahu a zkoušejte, co vám bude nejbližší a co se bude nejvíce líbit vašemu publiku. Stejně tak můžete experimentovat i s různými sociálními sítěmi; co funguje na jedné, nemusí fungovat na druhé.”
Nechte příjemce nahlédnout pod pokličku. A ukažte, že i vědec je člověk
Existuje mnoho způsobů, jak o vědě mluvit jednoduše, ale fakticky správně. Vědci by měli mít především na paměti, že prostřednictvím populárních výstupů nemluví ke svým vědeckým kolegům, ale k veřejnosti, která o tématu ví zpravidla velmi málo. Určitá míra zjednodušení je proto zcela nezbytná. U populárně-naučného výstupu patří nejdůležitější a nejzajímavější informace na začátek. Jak ale poznat, která to je? „Je to ta, která čtenáře zaujme a motivuje jej číst dál. Může jít o vyvolání určité představy, zasazení do známého kontextu či je možné použít nějaký zajímavý, chytlavý výrok vědce. A když už čtenáře oslovíte, můžete pokračovat k dalším detailům,” vysvětluje Pavla Hubálková, vědecká novinářka s titulem Ph. D., která píše kromě univerzitního magazínu UK Forum i pro Hospodářské noviny, Aktuálně.cz nebo ekonomický týdeník HROT.
První workshop s Pavlou Hubálkovou (vpředu u stěny vlevo) na téma Jak hledat příběh ve vědeckém bádání?
Pavla Hubálková, jež má za sebou i stáž na Northwestern University v Chicagu, doporučuje nabídnout čtenáři přirovnání z běžného života, která jsou představitelná, a dodává, že dnešní média jsou hodně vizuální, tudíž je velmi důležité využívat fotky, infografiky či modely, které přitáhnou pozornost k tématu. Dobře dle ní funguje ukazovat „vědce a vědkyně v akci“ – při výzkumu, na debatách, terénních výzkumech... Čtenáře zkrátka baví nahlédnout pod vědeckou pokličku a fotografie dodávají výzkumu i lidskost.
Pár fíglů, jak dobře znít
Její (mnohokrát ověřená) doporučení potvrzuje také Martina Mašková, rozhlasová redaktorka z Českého rozhlasu Plus: „Skvělé jsou i dětské pohádky či paralely ke známým filmům. Nebo přirovnání, která se dotýkají všední každodennosti. Fungují také osobní příběhy – při vyprávění můžete zapojit všechny smysly a popsat své emoce; v rádiu je totiž i úsměv slyšet.“
Rozhlasačka Martina Mašková a redaktor týdeníku Respekt Martin Uhlíř.
Veřejnost totiž zajímají věci, které se ve společnosti právě dějí, ať už jde o zpravodajství, výroční či jiné významné události. A i vědecká témata je na tyto aktuality možné „napasovat“ – koneckonců věda je všude kolem nás! Aktualitou se může stát třeba i právě vycházející knížka nebo publikace – stačí ji jen vhodně zařadit do širších souvislostí.
Komunikace vědy? Společný úkol vědců a novinářů
„Často se informace, kterou novinář po vědcích chce, netýká přímo jeho úzce zaměřeného výzkumu, ale potřebuje kontext či komentář k něčemu, co vzbudilo pozornost,“ líčil Martin Uhlíř, redaktor týdeníku Respekt. Společným cílem vědců i novinářů je, aby byly výstupy fakticky správně, a zároveň co nejstravitelnější pro laické publikum. Proto by měli vědci před rozhovorem vědět, o jakých tématech budou s novinářem hovořit i jaký je cílový formát. Ze stejného důvodu také vědečtí novináři zasílají většinu psaných výstupů k autorizaci, přestože to není jejich povinností. „Někteří vědci se zaleknou, když vidí rozhovor napsaný, a mají tendenci jej celý přepsat... Text si pak několikrát vyměníme a snažíme se najít kompromis,“ naznačuje úskalí vzájemné spolupráce Martin Uhlíř, jenž absolvoval i stáž na americkém MIT.
Série workshopů na téma Komunikace vědy probíhala od února do dubna letošního roku a svedla na půdu Kampusu Hybernská mladé vědce a doktorandy napříč fakultami a obory: „Měli jsme tu vědce a doktorandy z biochemie i historie, ale také třeba z jaderné fyziky. Máme velkou radost z takové rozmanitosti oborů a zkušeností, s nimiž k nám účastníci přišli a podělili se o ně,“ říká Eliška Koňaříková.
„Potvrdilo se nám, že komunikace vědy je opravdu atraktivní téma. Bylo skvělé pozorovat vědce, studenty, i lektory při diskusích i cvičeních, v rámci kterých vystupovali někdy i hodně z komfortní zóny. Všichni se ale se situacemi, jimž byli vystaveni, skvěle vypořádali a měli jsme výborné zpětné vazby. Doufáme, že nově nabité poznatky a zkušenosti využijí naši vědci co nejdříve i v praxi. Moc nás také těší, že účastníci měli velký zájem i o pokračování workshopů,“ uzavřela za obě organizátorky Tereza Mašínová.
