Svatá Anežka: Od pečující princezny až k symbolu svobody

Anežka Přemyslovna byla ve 13. století českou princeznou, která zasvětila svůj život pomoci bližním. Stala se i jedním ze symbolů svobody, protože byla svatořečena jen několik dní před vypuknutím sametové revoluce v listopadu 1989. Českou světici, od jejíž smrti uběhlo právě dnes 740 let, připomínáme v rozhovoru s profesorem církevních dějin Petrem Kubínem z Katolické teologické fakulty UK.

Profesor Petr Kubín z Katolické teologické fakulty UK v Anežském klášteře.

První, co běžného člověka u Anežky zarazí, že se neví s jistotou ani rok jejího narození. To je v případě dcery krále poněkud zvláštní.

Důvodem je, že se z této doby nedochovaly žádné zápisy o narození Anežky; pro začátek 13. století neexistuje ani žádná věrohodná kronika. Oficiálně se narození Anežky uvádí v rozmezí let 1205 až 1211 a dříve toto datum mezi odborníky kolísalo. V poslední době se ovšem shodli na roce 1211.

Co ale dochováno je, že byla Anežka ještě během dětství několikrát zasnoubena.

Ano, v prvním případě to mělo být snad za slezského prince Konráda. Předpokládá se, že kvůli jeho předčasnému úmrtí se Anežka vrátila ze slezského kláštera v Třebnici zpět do českých Doksan na výchovu k premonstrátkám. S jistotou víme, že byla v osmi letech zasnoubena s Jindřichem VII., synem císaře Fridricha II., později se o ni ucházel anglický král Jindřich III. a následně i Fridrich II., otec předchozího nápadníka.

Proč ani jedno z těch zasnoubení nevyšlo?

O všech zasnoubeních a námluvách existuje jen velmi málo zpráv. Víme, že Jindřich VII. se nakonec oženil s Markétou Babenberskou. V Anežčině životopisu je také zmínka o tom, že v Čechách bylo poselstvo anglického krále, ale nevíme, zda si tehdejší zásnuby rozmyslela anglická strana anebo český král Přemysl Otakar I. Ten se snažil Anežku provdat z politických důvodů, aby získal spojence s dalšími panovníky. Posledního nápadníka, císaře Fridricha II., odmítla sama Anežka s odkazem na vstup do kláštera. Mohla si to však dovolit jen proto, že její otec Přemysl Otakar I. mezitím zemřel.

To vlastně Anežku „zachránilo“ od vdavek, její život by jinak mohl vypadat zcela odlišně.

Ano. Protože hlavou rodiny se stal její bratr, nový král Václav I. a ten nechal Anežce svobodnou volbu, což bylo na tehdejší dobu mimořádné.

Oni spolu měli výjimečně dobrý vztah, což je doloženo listinami, jež Václav I. psal tehdejšímu papeži a vyznával se v nich, jak moc drahá mu jeho sestra je.

Anežka se rozhodla pro duchovní život. Dalo se to očekávat?

Sice existovaly legendy o tom, že se narodila jako „superzbožné“ miminko, které už v kolébce mělo nohy křížem, ale to je klasické hagiografické klišé. Ani to, že byla vychovávána v klášterech, ještě nic neznamenalo, protože to bylo pro tehdejší princezny celkem běžné.

Domníváme se, že rozhodující pro její volbu muselo být nějaké setkání s minority. Minorité přišli do Prahy během dvacátých let 13. století ke svatému Jakubovi a předpokládá se, že se s nimi Anežka musela potkat.

Kdo byl pro Anežku vzorem v tom duchovnímu životě?

Vzor měla ve své sestřenici Alžbětě Durynské, která v německém Marburgu založila špitál pro nemocné, a tam sama pracovala. V roce 1231 zemřela a už tři roky poté ji svatořečili, její kult byl opravdu veliký.

A pak tu byla svatá Klára, která byla představenou řádu chudých paní od svatého Damiána v Assisi. Dokonce si dopisovaly, jsou dochované čtyři dopisy Kláry adresované Anežce. Jsou to vlastně odpovědi na Anežčiny dotazy, jak se má v klášteře žít a na zbožný život obecně. A Klára jí mimojiné psala, že nejdůležitější ze všeho je chudoba. Tady se nabízí jedno srovnání. Pokud byste viděl kostel svatého Damiána v Assisi, tak je to v podstatě prostá, obyčejná stavba. A na druhé straně: klášter Na Františku je představitelem výstavní moderní architektury, stavba, která stála spoustu peněz.

Ovšem na obranu Anežky je třeba říci, že v době první výstavby kláštera ona ještě ten ideál chudoby neznala. To si uvědomila právě až z dopisů svaté Kláry, která ji píše, že „nemůže sloužit Bohu i mamonu“. Anežka se proto zřekla veškerých peněz a přepsala majetek na Řád křížovníků s červenou hvězdou.

Anežka byla u zrodu tohoto jediného původního českého řeholního řádu. To je dost nevídaná věc, aby žena zakládala mužský řád, ne?

Ona to byla tak trochu souhra náhod. Anežka se zasadila o vybudování kláštera na Františku, který byl pro klarisky a františkány. A hned vedle nechala postavit špitál, který musel někdo obhospodařovat. Takže počátkem třicátých let 13. století vzniklo špitální bratrstvo, na něž v roce 1238 převedla majetek kláštera. A současně požádala papeže, aby z toho bratrstva udělal řád, který bude mít řeholi svatého Augustina umožňující společný majetek. A tak vlastně z čistě praktických důvodů vznikl Řád křížovníků s červenou hvězdou, který měl v náplni práce péči o špitál. Sama Anežka se té špitální péči nevěnovala.

Špitál si můžeme představit jako středověkou nemocnici?

Ano. A tento byl význačný v tom, že byl opravdu veliký. Špitálů bylo po Praze víc, ale zpravidla měly tak do deseti lůžek. Zatímco Na Františku to mohly být desítky lůžek. Péče o nemocné zde byla na tu dobu poměrně kvalifikovaná, a především byla zdarma. Mohl se přijít ošetřit kdokoliv, kdo prokázal, že je v nouzi.

Kde tedy brali peníze na provoz?

Ke špitálu, potažmo klášteru patřily celé vesnice, kde poddaní odváděli dávky a z toho se financoval provoz špitálu. A pak tu samozřejmě byla královská rodina, která svou členku podporovala a dávala špitálu „almužny“. To si však nepředstavujme jako nějaké drobnosti, královská rodina v podstatě celý špitál i klášter zaplatila stejně jako při něm stojící výstavný kostel sv. Salvátora.

Anežka strávila v klášteře zbytek života. Jaký byl život tehdejších řeholnic?

Ve středověku byly sestry klauzurní, což znamená, že byly v klášteře zavřené. V okamžiku, kdy převzaly řeholní roucho, tak se za nimi zavřela klášterní brána a ony už klášter nikdy až do své smrti neopustily. Takže život Anežky od roku 1234 se až do její smrti odehrával pouze v komplexu kláštera. Anežka se logicky stala první abatyší, ale po čtyřech letech se té funkce zřekla a stala se takovou „vrchní neboli starší sestrou“. A i když pak nastoupila jiná abatyše, tak prakticky až do své smrti řídila klášter Anežka; ona měla hlavní slovo. V jejím životopise se píše, že byla na sebe velmi přísná. Dokonce až tak, že ji svatá Klára z Assisi musela psát, aby to nepřeháněla! Anežka také usilovala o takzvané privilegium chudoby. To jí papež skutečně dovolil a klášter od té doby nesměl přijímat žádné dary.

Skutečně strádat ale začal klášter až po smrti krále Přemysla Otakara II., synovce Anežky, který padl v létě 1278 v bitvě na Moravském poli. Navíc poté v českých zemích propukl hladomor a řeholnicím už nenosili do kláštera ani jídlo. Anežka v 71 letech v podstatě zemřela hladem a vyčerpáním.

Kde byla Anežka pochována?

Před kostelem svatého Salvátora je kaple svaté Marie s nikou, ve které v roce 1941 objevil archeolog Ivan Borkovský prázdný hrob. Zde byla Anežka se vší pravděpodobností v březnu 1282 pohřbena. Dnes je tam alespoň symbolický hrob opatřený jejím jménem.

Ostatky Anežky byly vyzvednuty už v desátých letech 14. století, kdy byly v Praze často záplavy a její hrob byl opakovaně zaplaven. Proto se jeptišky rozhodly kosterní pozůstatky Anežky vyjmout, nechaly je omýt vodou a vínem, přičemž onu vodu a víno poté používaly jako léčivo. Kosti pak vložily do dřevěné truhly, která byla uschována snad někde v klášterním kostele až do husitské revoluce. Za husitských válek byl klášter vydrancován a ztratily se i Anežčiny ostatky.

Během několika staletí proběhly pokusy o svatořečení, často však neúspěšně.

První pokus o kanonizaci proběhl asi už v roce její smrti, kdy byly sepsány první žádosti, z nichž se dochovaly tři opisy listin adresovaných papeži. Byly náhodou objeveny až v roce 1931 v jednom rukopise v chorvatském Šibeniku. Tuto kanonizaci z roku 1282 patrně inicioval tehdejší provinciál českých minoritů Mikuláš Moravus. Druhým pokusem byla žádost Elišky Přemyslovny, která to své prapratetě Anežce slíbila za zázračnou pomoc při těžkém porodu syna Přemysla Otakara. Žádost však poměrně dlouho odkládala, neboť minorité byli tehdy v konfliktu s papežem. Odhodlala se k tomu až v roce 1328, kdy věděla, že se kvůli tuberkulóze blíží její poslední dny. Bohužel to ale bylo v naprosto nevhodné době, kdy se spor mezi minority a papežem vyhrotil a navzájem se označili za heretiky, takže žádost neměla šanci na úspěch. Podobných neúspěšných pokusů bylo během dějin ještě několik.

Podařilo se to až v listopadu 1989, krátce před sametovou revolucí. Od té doby se traduje legenda, podle které po svatořečení Anežky zavládne v české zemi svoboda.

Takto to řekl Tomáš Halík v Římě v listopadu 1989 při aktu svatořečení. A parafrázoval slova litoměřického probošta Papouška z 15. století, jenž říkal: „Až budou objeveny kosti Anežčiny, tak bude v české zemi dobře.“ Kosti sice bohužel nalezeny nebyly, avšak jako církevní historik snad mohu s odkazem na Prozřetelnost prohlásit, že četné pokusy o svatořečení tolikrát neuspěly právě proto, že k tomu mělo dojít v listopadu 1989, pět dní před sametovou revolucí (usmívá se).

Svatá Anežka na vitráži ze 17. století v kapli sv. Kříže v Kroměříži.

Proč je třeba připomínat odkaz svaté Anežky?

Je to významná osobnost české krve, ke které se můžeme hrdě hlásit. Velmi důležitý je především sociální aspekt jejího života. Byla velmi populární jak za svého života, tak i po smrti. Velký význam má pro minoritský řád, pro františkány a klarisky. Ona byla první královskou princeznou, která vstoupila do minoritského řádu, jednoho z nejvýznamnějších v celých dějinách křesťanství. A Anežce věnují pozornost i zahraniční badatelé; největší její monografie vznikla nedávno v Německu a kromě toho o ní existují i práce italské.