Na Pražském hradě má být v lednu 2022 oceněn Řádem Tomáše Garrigua Masaryka I. třídy, in memoriam profesor Karel Raška, lékař a zakladatel moderní československé epidemiologie, jenž přispěl k celosvětovému vymýcení viru černých (pravých) neštovic. Není mnoho těch, kteří by se výrazněji zapsali do dějin české i světové medicíny. Pro magazín Forum zmapoval vědecké zásluhy a nejpodstatnější životní peripetie významného epidemiologa jeho syn – profesor Ivan Raška, buněčný biolog z 1. lékařské fakulty UK.
„Největší zásluhou mého táty Karla Rašky byla nová koncepce boje s pravými neštovicemi. Ta vytyčila cestu ke globálnímu vymýcení této nemoci v sedmdesátých letech 20. století. Chcete-li po mně, abych jeho působení seřadil chronologicky, já se o to pokusím...,“ píše Ivan Raška ve svém textu.
Zajištění pomoci Čechům vyhnaným ze Sudet
V roce 1938 byl táta spolu se čtyřmi mladými lékaři pověřen zajištěním zdravotnického dozoru v táborech s více než 160 tisíci českými uprchlíky z oblasti Sudet. V krátké době se jim podařilo zdravotní situaci v táborech úspěšně zvládnout.
Zavedení testování na Rh faktor
Táta se v době protektorátu díky poslechu zakázaného zahraničního rozhlasu dozvěděl o objevu Rh faktoru. Ihned začal problematiku kolem Rh faktoru tajně studovat. Jeho studium a pracovní úsilí po válce vyústilo v první úspěšnou exsanguinační transfuzí (úplná výměna hemolytické krve) při fetální erytroblastóze (též hemolytická nemoc novorozenců; jde o nitroděložní poškození plodu mateřskými protilátkami - pozn. red.) v Evropě. Po válce reorganizoval národní transfuzní službu podle anglického vzoru.
Potlačení epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně
Táta byl šéfem české pomocné akce k potlačení rozsáhlé epidemie skvrnitého tyfu v Terezíně v květnu roku 1945. Mnoho lidí v Terezíně zemřelo. Díky tátovým opatřením se epidemie krátce po skončení druhé světové války nerozšířila po Evropě (kresba vpravo je karikaturou prof. Karla Rašky ze série kreseb Františka Luksche „Terezín se směje“; otci ji věnoval „v upomínku na světlou stránku terezínského temna“.).
Epidemie a vakcinační programy v poválečném Československu
Táta se též osobně účastnil kontrol mnoha epidemií v celém Československu. V roce 1951 se mu podařilo potlačit epidemii klíšťové encefalitidy v Rožňavě a prokázat přenos viru kozím mlékem. Rovněž zavedl národní program krátkodobého léčení spály penicilinem. Od amerického badatele Alberta Sabina (americký lékař-imunolog, žil v letech 1906 až 1993), získal vakcíny proti dětské obrně, které se podávaly orálně. Československo bylo první zemí na světě, kde byla v roce 1960 tato nemoc pokořena.
Epidemiologická surveillance
Naprosto základním, celosvětově uznávaným příspěvkem mého táty je vypracování a implementace metody epidemiologické surveillance (komplexního sledování), která se stala základním pilířem veřejného zdravotnictví ve světě.
Eradikace neštovic
V roce 1963 napsal dr. Marcolino Candau (brazilský lékař, žil 1911 až 1983), generální ředitel Světové zdravotnické organizace (WHO) tátovi dopis. V něm mu bez nutnosti účasti v konkurzu nabídl místo ředitele Divize sdělných nemocí WHO. Do výběrového řízení na tuto pozici se přitom hlásilo 35 odborníků z celého světa, a táta ani mezi uchazeči nebyl. Místo ředitele přijal. V době, kdy táta přišel do WHO, bylo každý rok nakaženo pravými neštovicemi deset milionů lidí a dva miliony na ně zemřely. On prosadil vytvoření nové Jednotky surveillance v rámci Divize sdělných nemocí WHO. Dále táta ve WHO vypracoval plán světového vymýcení pravých neštovic a přesvědčil vládu USA, aby akci financovala.
Důležité bylo, že jak Američané, tak Rusové měli na vymýcení pravých neštovic zájem. Táta musel v boji s neštovicemi zajistit finanční, materiální a personální pomoc vyspělých států, především USA (tedy Bílý dům a USAID). To vše v době, kdy Američané nepovažovali WHO za rovnocenného partnera.
V projevu o stavu Unie v lednu 1966 se nicméně prezident Lyndon Johnson zavázal dát na boj s neštovicemi 65 milionů dolarů. To byly na tehdejší dobu ohromné peníze! Američané také přislíbili vyškolit pracovníky (úloha CDC v Atlantě) a aktivní účast všech zainteresovaných zemí. Do vedoucí pozice jednotky označené jako Neštovice táta prosadil vhodného kandidáta, doktora Donalda Hendersona. Protože svět rozdělovala studená válka, celá akce měla být koordinována právě WHO.
Karel Raška se svými spolupracovníky
V čem měl táta štěstí? Konečně byly dostupné kvalitní vakcíny, vakcinační pistole a rovněž bifurkační jehla. V čem táta geniálně zaimprovizoval? Podařilo se mu novou eradikační kampaň spojit s kampaní Spojených států v boji se spalničkami ve frankofonních zemích Afriky, rozšířit ji na nefrankofonní země, a to vše pod patronací WHO. Nová eradikační kampaň prováděná podle tátovy metodiky se stala prioritním programem WHO. Byla zahájena v roce 1967 s cílem eradikovat neštovice do deseti let. Země s původně zakořeněnými neštovicemi se této nákazy postupně zbavovaly.
Eradikace pravých neštovic bylo docíleno v roce 1977, kdy byl poslední přirozený případ pravých neštovic zaznamenán v Somálsku. Tedy vše proběhlo podle původního plánu a světová „neštovičná kampaň“ se stala jedním z největších úspěchů OSN. Táta jako ředitel Divize sdělných nemocí WHO byl více než tři a půl roku za úspěšně probíhající kampaň pro eradikaci pravých neštovic zodpovědný.
Vrátil se ze Švýcarska do Prahy na podzim 1970. Na celnici mu ihned sebrali pas a okamžitě byl odvolán z vedoucí pozice Ústavu epidemiologie a mikrobiologie.
V roce 1972 byl definitivně z ústavu vyhozen. Naštěstí mému tátovi pomohl profesor Emil Hadač, geobotanik a ekolog, a jeho spolupracovníci z Ústavu krajinné ekologie ČSAV. Dík patří rovněž zvěrolékařům, kteří jej vzali do svých programů o něco později.
Poděkování
Rád bych tímto prostřednictvím poděkoval i všem tátovým spolupracovníkům a žákům, kteří se k němu a k výsledkům jeho práce neobrátili zády. Rovněž děkuji mladším odborníkům, kteří tátu nezažili.
A Vám všem děkuji, že památka na profesora Karla Rašku stále žije!
Prof. MUDr. Karel Raška, DrSc. |
Narodil se 17. listopadu 1907 ve Strašíně, zemřel 21. listopadu 1987 v Praze. Vystudoval Lékařskou fakultu Univerzity Karlovy, kde se začal projevovat jeho zájem o mikrobiologii a epidemiologii. Studium úspěšně dokončil v roce 1933, v roce 1955 byl jmenován profesorem. Jako vojenský lékař spolupracoval s Mikrobiologickým ústavem lékařské fakulty Karlovy Univerzity a už ve svých 30 letech se stal vedoucím oddělení epidemiologie a mikrobiologie Státního zdravotnického ústavu. Po válce se zaměřil na střevní a streptokokové nákazy. Svůj zájem rozšířil také na žloutenku, dětskou obrnu, záškrt či dávivý kašel. Významně se podílel na boji s tuberkulózou. Stál u zrodu Ústavu epidemiologie a mikrobiologie a zasloužil se též o založení Lékařské fakulty hygienické UK (dnes 3. lékařská fakulta UK). Jeho projekty na eliminaci nákaz, proti kterým existovaly očkovací látky, dosáhly úspěchu po celém světě. Jeho systémem bdělosti epidemiologické služby, který postavil na principu rychlého a koordinovaného zvládnutí potenciálních nákaz, se dosud řídí Světová zdravotnická organizace (WHO). Dokument, který roku 1964 WHO přijala a jejíž Divizi infekčních chorob řídil, vedl k eradikaci pravých neštovic. Je označován za zakladatele moderní československé epidemiologie a lovce mikrobů. Za svůj celoživotní přínos vědě a celosvětové vybití viru černých neštovic získal 28. října 2020 Čestnou Cenu Neuron, in memoriam. |