Buďme hrdí na vzory z minulosti, nabádá trenér Kozel

Fotbal to nejsou jen Messi a Ronaldo. I ve skromném českém prostředí vyrostlo mnoho výjimečných osobností, ke kterým může dnešní dospívající generace vzhlížet, a jednou třeba být stejně tak dobrá. Vychovat nejen budoucí reprezentanty se snaží i mladý fotbalový trenér Jan Kozel, jenž má zkušenosti ze zahraničí a je mimo jiné absolventem trenérství na Fakultě tělesné výchovy a sportu (FTVS UK).

„Dávejme dětem za příklady naše historické osobnosti – Pavla Nedvěda, Radka Štěpánka, Emila Zátopka a další, kteří se vypracovali svou pílí,“ říká Jan Kozel, který potřebu na sobě neustále pracovat vštěpuje i svým mladým svěřencům ve fotbalovém klubu SK Benešov. A za současný příklad dává fotbalisty Slavie Praha či Viktorie Plzeň za doby trenéra Pavla Vrby.

„U nich bylo vidět, co hráči díky tréninkové píli dokáží v evropských pohárech. To není náhoda,“ poukazuje na úspěchy „sešívaných“, kteří by dle něj měli být vzorem pro všechny české kluby. Ne však cestou slepého kopírování: „Nejde ani tak o to, co přesně dělají, ale spíše o to, jak to dělají. Osobní postoj, jak k jednotlivým věcem přistupují. Vychovávají osobnosti a snaží se z každého hráče vymáčknout maximum.“

Zkušenosti ze Slavie, ale i Anglie

A že dobře ví, o čem mluví. Systémem vršovického klubu si totiž sám prošel jako aktivní hráč až do svých patnácti let; navíc v současném působišti je jeho nejbližším spolupracovníkem Filip Houštecký, syn asistenta hlavního trenéra ve Slavii. „My se známe už z dob mládežnického fotbalu, kdy jsme byli protihráči, jsme stejný ročník,“ říká Kozel.

Společně pracovat ovšem začali až během loňské sezóny, kdy se Kozel vrátil z působení v Anglii a jako trenér převzal rezervní tým Viktorie Žižkov. Společně pak před touto sezónou přešli k dorostu SK Benešov, kde je Kozel oficiálně hlavní trenér a Houštecký asistent. „Ale já to takhle striktně neřeším. Jsme tandem a já jsem šťastný, že jdeme stejnou cestou, doplňujeme se, máme podobné myšlenky,“ vysvětluje.

Podle Kozla by měli Češi jít ve směřování fotbalu vlastní cestou, a ne se neustále srovnávat se Španěly či Angličany. „Ani v Anglii není vše růžové. Většina fanoušků vidí hlavně bohaté kluby, jenže anglický fotbal, to není jen Chelsea, Liverpool nebo Manchester City… Je tam spousta klubů, které mají sice více financí než české kluby, ale i oni mají své potíže. Jenže vždy jde především o systém a lidi samotné,“ líčí Kozel.

„V Anglii je fotbal nedílnou součástí rodinného života. V den zápasu často vidíte tatínky – ale i maminky – s dětmi oblečené v klubových barvách svého týmu, jak se procházejí po nákupních střediscích, pak si jdou ještě na chvíli zakopat do parku a odpoledne vyrazí na zápas... Je to pro ně svátek. A když se fotbalu věnujete profesionálně, tak to buď děláte s láskou, nebo se v klubu výš nedostanete. Tak je to nastavené systémově,“ prozrazuje mladý trenér.

V Anglii strávil dohromady přes dva roky, a to jako student, fotbalista i fotbalový funkcionář. Nějaký čas figuroval jako asistent juniorského týmu Portsmouth FC, jako stážista nakoukl i do chodu jednoho z nejstarších fotbalových klubů světa, Preston North End FC, který byl založen už v roce 1880 a dnes hraje druhou nejvyšší anglickou ligu: „Dalo mi to spoustu zkušeností a možností uplatnění. Potkal jsem tam spoustu lidí, kteří můj fotbalový život ovlivnili,“ vzpomíná Jan Kozel.

Své zkušenosti se proto rozhodl předává dál v českém fotbale: „Baví mě možnost posouvat mladé kluky, aby se z nich stali nejen dobří fotbalisté ale i lidé. Cílem mládežnických trenérů by mělo být, že se hráč po každé sezóně posune zase o kus dál, do vyšší kategorie. Není to jen o tom, jestli skončí s klubem pátí nebo osmí, ale aby hráče individuálně posouvali.“

A nastavit určitý systém výchovy je podle absolventa trenérství na FTVS UK třeba už u těch nejmenších. „Do třinácti let, kdy jsou ještě vedeni svými tatínky nebo maminkami, mají fotbal dělat s láskou, trenéři by v nich měli vzbudit nadšení a zápal. Pak by se postupem vyššího věku měly nároky stupňovat, ne naopak,“ zamýšlí se. „Děti jsou pak zbytečně pod tlakem a neužívají si fotbal spontánně. A v patnácti už mohou být z toho tlaku natolik přetížené, že s tím sportem skončí. Nebo setrvačností dojdou až do vrcholu mládeže, kde jsou již totálně vyždímané. A ono je něco jiného být motivovaný chodit na fotbal a něco jiného je být angažovaný a chodit na fotbal,“ zdůrazňuje Kozel.

Děti potřebují vidět příklad, vzor

„Když se podíváte do Švédska, Kanady, Německa, Anglie… tam jsou děti vychovávány kompletním způsobem. Trenéři, kteří je vedou, je spíše navádí k tomu, co by od nich chtěli. Děti jsou pak víc angažované a samy jsou zodpovědné za svůj výkon a činnosti. U nás se často přikazuje – „tohle děláš špatně, takhle to nechci“ – jenže málokdo vysvětlí, proč to dítě dělá špatně a jak to má dělat jinak. Děti potřebují vidět příklad, musí o fotbale a svých činech přemýšlet i díky určité systémovosti. A také je to musí bavit,“ dodává.

Sám se zapojuje do výchovy fotbalistů v Česku nejen trenérskou prací v Benešově ale i z pozice tzv. Grassroots trenéra mládeže (GTM) pod Fotbalovou asociací ČR (FA ČR). Grassroots je program UEFA, který má rozsáhlý seznam aktivit okolo fotbalu a snaží se zapojit všechny bez ohledu na pohlaví, věk, rasu anebo zdravotní stav. Kozel působí jako GTM ve Středočeském kraji a na starost má oblast Berounska.

„Je to v podstatě osvěta nejen fotbalu, ale všech pohybových aktivit u dětí ve školách a školkách. Člověk tam poznává, co opravdu trápí děti v malých vesnicích nebo školách – že jim třeba nemá kdo pomáhat. Takže například provádím ukázkové jednotky v klubech, školách, a školkách, plánujeme dětské dny… Pomáháme skloubit školku, školu a fotbalový klub v jednotlivých obcích, aby fungovala postupná návaznost. Aby se budovala základna a děti neodcházely jinam. Jsou to naprosto odlišné problémy než v elitním fotbale a práce mne baví, protože dává smysl a posouvá mě hlavně jako člověka,“ vyzdvihuje Kozel.

Dětem pomáhá s pohybem především zábavnou formou, u dospívajících v klubu ale už musí být tak trochu i psychologem.

„Také jsem chtěl ve fotbale dokázat co nejvíc, ale zažil jsem období, kdy nastal bankrot klubu nebo nemoc, kvůli které jsem se fotbalu nemohl věnovat a tehdy mě to psychicky hodně dostalo dolů. Skončil jsem ve věku, kdy jsem mohl pomýšlet na profesionální fotbal, tak se teď sám snažím mladým klukům pomáhat, protože vím, o čem mluvím,“ vzpomíná Kozel na období před třemi lety, kdy mu byla diagnostikována mononukleóza.

„Sám jsem se jako hráč nedostal tam, kam jsem chtěl a teď chci mladým pomoci plnit si své sny. Zároveň vím, že když pomáhám hráčům, tak to posouvá i mě osobně. V mládežnickém fotbale jsou největší referencí hráči, ne výsledek v tabulce. A tak by myslím fotbal a život měl fungovat – co člověk dá, tak často dostává zpátky. Anebo možná také někdy nedostane. Ale já věřím, že boží mlýny melou,“ usmívá se na závěr Jan Kozel.