Během druhé světové války poslali Němci více než půl milionu Čechů na tzv. nucené pracovní nasazení. Většinou pracovali přímo v Protektorátu nebo byli posláni do Německa, často se však dostali i do jiných evropských zemí, okupovaných tehdy nacisty. Badatelé z Univerzity Karlovy a Akademie věd ČR se zabývali osudy téměř dvou tisíc mužů poslaných do vzdáleného Norska.
„Před třemi lety jsme hledali téma, které by propojilo norskou a českou historii a narazila jsem na studii norských historiků, kteří se zabývali tématem nuceně nasazených zahraničních pracovníků v Norsku během druhé světové války. A mezi několika národnostmi byli i Češi,“ vypráví vedoucí projektu Vendula V. Hingarová z oddělení skandinavistiky Ústavu germánských studií Filozofické fakulty UK. Iniciovala vznik projektu, který následně obdržel grantovou podporu z prestižních fondů EHP (známých jako Norské fondy), a to v rámci programu Vzdělávání.
Společně s kolegou Zdenko Maršálkem (na společném snímku) z Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, jenž se zabývá vojenskými dějinami Československa, norské vědce oslovili, a vznikla obohacující spolupráce. Zatímco Norové měli kartotéku se jmény nasazených Čechů, čeští badatelé z ní vytvořili elektronickou databázi a postupně k jednotlivým osobám dokázali připojit jejich příběhy a vzpomínky.
„Když jsme databázi zveřejnili online, potomci se nám potom začali ozývat i sami. A ukázalo se, že v mnoha rodinách se uchovávala řada památek na norský pobyt – fotografie, deníky, sepsané vzpomínky..., a samozřejmě ústní vyprávění dědečků či tatínků. Dostaly se k nám překvapivě až tisíce fotografií pořízených v Norsku, z nichž byla norská muzea naprosto nadšená,“ popisuje Hingarová.
Hledání vzpomínek paradoxně napomohl lockdown během pandemie koronaviru, kdy lidé trávili více času doma a měli čas prohledávat pozůstalosti. „Setkali jsme se s rodinami, kde se dochovaly deníky a fotografie; pak jsou rodiny, kde se vědělo, že tatínek nebo dědeček byl kdysi v Norsku, ale nevěděli kdy, ani co tam dělal a jak se tam dostal. A někteří netušili vůbec nic – někteří pamětníci o tom doma zkrátka mluvit nechtěli,“ vysvětluje Hingarová.
Odkrývání osudů přes 200 adres
Drtivá většina Čechů však na nucený pobyt v Norsku vzpomínala s nostalgií, dokonce se po válce pravidelně scházeli a říkali si „Noráci“. Archiv organizátorů těchto srazů se dostal i do rukou našich badatelů, kteří využili asi 200 zachovaných adres, na které postupně napsali. To se ukázalo jako prozíravý tah, neboť synové a dcery pamětníků z Norska už jsou dnes v důchodovém věku a vesměs nepoužívají sociální sítě.
Živoucího pamětníka se nalézt nepodařilo – přeci jen se většinou jednalo o muže, narozené okolo roku 1920. Podařilo se však dohledat několik manželek; jinak vyprávění pocházela od dětí a vnoučat nuceně nasazených. V současnosti jsou badatelé v kontaktu s téměř sedmdesáti rodinami. „V německé kartotéce, uložené nyní v norském Národním archivu mělo svou kartu 1366 Čechů. Ovšem nebylo tam zahrnuto několik jedinců, kteří v Norsku během války zemřeli, a k tomu v průběhu výzkumu přibyly další desítky osob, které v kartotéce nebyly, přestože jejich potomci mohou pobyt v Norsku doložit. Takže momentálně máme seznam asi 1800 Čechů. A to číslo určitě ještě není konečné,“ říká Hingarová.
Do Norska se Češi dostávali od roku 1942 v několika transportech. První vezly povolance z Protektorátu do Berlína, kde proběhlo jejich základní rozřazení. Ti, kteří byli určeni pro Norsko, se dostávali nejprve do Osla, odtud většinou do Trondheimu, a potom byli po malých skupinkách rozesíláni doslova po celé zemi.
Češi byli nasazeni ve dvanácti různých oblastech, kde na jednotlivých pracovištích vznikaly různě veliké kolektivy – někde byli pouze jednotlivci, jinde naopak desítky či dokonce celá stovka českých pracovníků.
Silní pracovníci pro Norsko
„Němci do Norska posílali dělníky z různých zemí – když nějaká firma zrovna potřebovala tolik a tolik pracovníků, tak tam zkrátka poslali ty, kteří byli zrovna po ruce v Berlíně,“ vysvětluje Hingarová. Poměrně důležitým kritériem pro nasazení do Norska ovšem byla fyzická zdatnost. Často totiž měli stavět různá vojenská opevnění a bunkry. Nejhorší podmínky byly na severu v přístavištích, kde bylo minimální zázemí, někteří zase stavěli opevnění na izolovaných ostrovech.
Relativně nejlépe se měli pracovníci nasazení ve městech. „V Trondheimu mohli ve volném čase využít zázemí velkého kulturního města. Češi měli jakoby ,výhodu´ v tom, že jako příslušníci protektorátu začleněného do hranic Říše byli v některých ohledech bráni na roveň německým pracovníkům, což znamenalo, že ačkoliv byli na nucených pracích, tak ve volném čase měli poměrně volný režim. Sice bydleli v pracovních táborech, ale mohli se volně pohybovat v okolí, a dokonce mohli mít fotoaparát,“ prozrazuje Hingarová.
Dochované fotografie byly také klíčové pro budoucí výzkum. Díky nim třeba víme, že se pracovníci z Československa neostýchali ukazovat, odkud pocházejí. Na vyfasované odložené a přešité uniformy sovětských válečných zajatců si často našívali bíločervené stužky, jimiž se hlásili ke svému původu.
Po kapitulaci Německa zůstali Čechoslováci v Norsku skoro čtyři měsíce, než byli repatriováni zpět. Od května do konce srpna 1945 měli příležitost poznat okolí, užít si přírodu, udržovali kontakty s místní mládeží, našli si i norské přítelkyně, někteří se dokonce oženili. „Norové se k nim chovali velmi hezky, všichni na to rádi vzpomínali. Mnozí si s Nory dopisovali i po konci války a ze vzpomínání potomků víme, že jim bylo líto, že už se poté do Norska znovu nepodívali. Podařilo se to pouze několika jedincům.“
Možná se to časem povede jejich potomkům, pro které by Vendula V. Hingarová ráda připravila exkurzi do Norska. Potíž je v tom, že jejich předci byli nasazeni na tolika různých místech, že je dosti komplikované takovou cestu zorganizovat. Jistá je tak prozatím jen výprava se studenty FF UK příští jaro, jež má v plánu navštívit místa v Trondheimu, kde Češi pracovali a žili. A na programu nesmí chybět také návštěva Norské technické a přírodovědecké univerzity (NTNU) v Trondheimu, jež na projektu o Češích spolupracuje.
V Norsku pracovalo během druhé světové války asi 130 tisíc nuceně nasazených zahraničních pracovníků. Drtivá většina, 90 tisíc, byli sovětští váleční zajatci, o které se vědci na norské straně dosud zajímali především. Až v posledních letech se věnují i ostatním národnostem; projekt o Češích je však zatím unikátní.
Vzpomínky od příbuzných „Noráků“ zachycuje výstava Posláni na sever, která je do 7. října 2021 k vidění v Kampusu Hybernská (Hybernská 4, Praha) a poté bude putovat do dalších měst, a to až do konce června 2022. Součástí projektu jsou i webové stránky https://noraci.cz, které mimo jiné zahrnují databázi nuceně nasazených v Norsku s jejich údaji, ukázky z deníků či fotografiemi.
