Hydrolog Hrkal se vydává na cesty za vodou i lidmi

 „Ze všech zemí, které jsem navštívil, musím vyzdvihnout Izrael. Je obdivuhodné, že v tak přírodně i politicky nepříznivých poměrech vybudoval natolik fungující společnost,“ říká hydrogeolog Zbyněk Hrkal, jenž díky své práci procestoval širý svět: 79 států.

Jeho nejnovější kniha se jmenuje Stopy bílého muže, loni ji vydalo nakladatelství Universum. Je završením „vodní trilogie“, kterou napsal Hrkal po předchozích titulech O lidech a vodě (2015) a knížce Voda včera, dnes a zítra (2018). Tentokrát se – a to i trochu politicky nekorektně, jak se dnes říká – dívá hlavně na vodohospodářské problémy v exotických a postkoloniálních zemích, jež osobně navštívil: čtivě a neotřele líčí situaci v JAR, na Mauriciu, v Saúdské Arábii, Maroku, Mexiku, Nepálu anebo v Kambodži.

„Jako hydrogeologa mne nejvíce zajímají technická řešení. Jsem přesvědčen, že neexistuje v dnešním světě vodohospodářský problém, na který by neexistoval lék. Velký problém je však v nedostatku potřebného vzdělání,“ míní docent Hrkal.

Voda pro naši civilizaci

V knize se často vyjadřuje i k historickým a politickým souvislostem. „Způsob využívání vody totiž stále častěji začíná rozhodovat o existenci i naší civilizace. Všechny problémy s nedostatkem této suroviny sice mají technická řešení, jsou však finančně a organizačně velmi náročná. Vyžadují proto ekonomicky mimořádně silnou a odolnou společnost,“ píše v úvodu Hrkal, jenž působí na „přírodovědě“, ale profesně též ve Výzkumném ústavu vodohospodářském T. G. Masaryka na Praze 6.

Impozantní vodopád Chamarel na Mauriciu je fascinující podívanou nejen pro hydrogeology a odborníky.

„Při hledání řešení s nedostatkem vody není možné ukázat prstem na jedinou technologii či opatření. Dokonalé vodní hospodářství v podmínkách stresu, který nám připravila příroda, může fungovat pouze jako soubor navzájem propojených aktivit, zasahujících do všech sfér našeho života, počínaje legislativou a ekonomikou, přes zemědělství až po školství. A končí v osobním životě každého z nás,“ akcentuje Hrkal, který je s řadou kolegů spoluautorem venkovní výstavy Voda & civilizace, jejíž panely viděly po Česku desítky tisíc občanů.

Na jednom z nejzajímavějších posterů bylo srovnání spotřeby vody v litrech na jednoho obyvatele a den. „Zatímco v Česku klesla spotřeba za několik let ze 300 litrů na dnešních 89 litrů, tak v zemi, jakou je Saúdská Arábie s vlastním nedostatkem vodních zdrojů, činí přes 500 litrů denně! To je úplně fascinující, jak tam vodou plýtvají...,“ dodává Hrkal.

Nepatří rozhodně k „flagelantům“, slovy slavné Krupičkovy knihy z roku 1999, tedy k těm, kteří se bičují za všechny hříchy „bílého muže“ a berou na svá bedra chyby celého světa.

Do osmi desítek států a zpět

Planetu Zemi zná Hrkal perfektně. V kolika už byl zemích? „Vychází mi to na 79 států. Jsem zvyklý hodně cestovat; pandemii a nynější omezení snáším špatně... Naposledy jsem byl loni v Kambodži a Vietnamu, což je shodou okolností místo i mé první zahraniční expedice coby eléva v osmdesátých letech,“ vzpomíná Hrkal, jenž tam pořídil svou první studii (1986).

Které regiony jej nejvíce zaujaly? „Ze všech zemí, jež jsem navštívil, musím vyzdvihnout Izrael. Je obdivuhodné, že v tak přírodně i politicky nepříznivých poměrech vybudoval natolik fungující společnost,“ říká třiašedesátiletý vědec s úctou k pověstným izraelským vodním opatřením v sušších oblastech. Na druhém místě – ihned a bez přípravy – vystřihne vysokohorský Nepál (tamní žena na Hrkalově snímku vpravo).

„Lidé tam žijí ve velké bídě, ale když s nimi mluvíte, jsou šťastní, váží si života; a nám ukazují, že spokojenost netkví jen v hmotných statcích,“ doplňuje zcestovalý docent, jehož pod Himálájem zajímalo, jak zajistit zásobování kvalitní pitnou vodou.

Na cestách jej zaujaly i doly, jako je třeba tento diamantový Culinnan v JAR (repro z nové knihy).

„A další mou zamilovanou zemí je Namibie. Tam mne baví to prorůstání německého koloniálního vlivu a jak se s tím místní, s velikou grácií, vypořádali,“ líčí. Kromě jiných etnik tam navštívil i vesnice Himbů, jejichž ženy mají na hlavách hlínou uplácané, a proto i často fotografované, červenohnědé účesy s podivuhodně vytvrzenými copánky a vlasy.

Bádání, focení, psaní

Kromě hydrogeologie se věnuje i focení – krajin a lidí. Moc ho baví. „Hodně se to ovšem změnilo, narážím už na omezení kvůli GDPR, které snad nepronikne do všech koutů světa,“ usmívá se.

A pokud má zmínit oblast, která má vážné potíže s vodohospodářskou činností, uvádí na čelném místě Afriku. Ale pozor: nejen dlouhodobě suché oblasti, nýbrž i tropickou část kontinentu, která čelí zrodu obřích aglomerací bez potřebné infrastruktury.

Co chystá dalšího? „Mám zrovna rozepsanou jednu detektivku. Střídám tematiku: thrillery a pak zase literaturu faktu. Celkově už jsem napsal devět knížek,“ uzavírá. A pro čtenáře magazínu Forum má Hrkal vzkaz: „Dívejte se na svět optimisticky, byť se na nás z médií valí katastrofy a hrůzy... Nechci svět malovat jako černý – on je totiž často i bílý, pozitivní.“