Petr Sláma několikrát týdně vybíhá ke své oblíbené trase na patnáct kilometrů. Zpravidla sám, nepotřebuje se účastnit závodů, aby se poměřil s ostatními, běh vnímá především jako odreagování. „Běhání je pro mne možnost vypadnout od lidí, promyslet si věci. Po celém dni schůzí nebo před počítačem se na běhání těším,“ říká docent Evangelické teologické fakulty (ETF UK).
Kdy jste byl naposledy běhat?
Teď mám pár dní pauzu kvůli menšímu chirurgickému zákroku, ale jinak chodím dvakrát až třikrát týdně. Mám asi patnáctikilometrový okruh ve Staré Boleslavi, kde bydlíme.
A těch patnáct kilometrů si dáváte několikrát do týdne?
Ano, už je to taková moje rutina: v pět odpoledne vyrazit, před sedmou být doma, pak sprcha a večeře.
Běháte sám nebo nebo s někým?
Nejraději běhám sám. Ale teď v době covidu musím občas ze svého samotářského běhu slevit a vzít dcery nebo manželku na malý úvodní okruh. Jinak by doma shnily (usmívá se). Proběhneme ho, ony jdou domů a já pokračuji. Dcery si ale hned z kraje vymínily, že musím mít novou výbavu, protože s takovým pobudou prý ony běhat nebudou (směje se). Někdy běžím celou trasu s nejmladší dcerou, ona však jede na kole. Já vedle běžím. Nezavře pusu, vypráví „dračák“ nebo nějakou pohádku, a já funím vedle... Už to kolikrát někdo komentoval slovy: „Á, dcera venčí tatínka“.
Kdo pro vás byl inspirací k tomu vůbec začít s běháním?
Já běhám už od gymnázia. Byl jsem vždy na tělocvik úplně levej, rodiče mě zkoušeli přesvědčit, abych hrál fotbal nebo basketbal, ale marně. Pak jsem se ale naštval a začal běhat, nejdřív jen pár kilometrů. A objevil kouzlo endorfinového zklidnění. Do Prahy jsem si to už přinesl jako návyk. Bydel jsem ve Strašnicích a později na Jirchářích, bohoslovecké koleji ve středu města. Tam byl trochu problém najít dobrou trasu. Začínal jsem u Národního divadla, přes most Legií na Petřín a nad Chotkovými sady až na Bílou horu, okolo Hvězdy a zpátky.
Vy jste pak několik let studoval v zahraničí, uchoval jste si běžecké návyky i tam?
Ano, a vždycky to byl skvělý způsob kontaktu s tou zemí. V Jeruzalémě jsem studoval v letech 1992/93, kdy ještě neexistovala hranice mezi palestinskou autonomií a Izraelem. Bydlel jsem v moderní činžákové čtvrti jihozápadního (židovského) Jeruzaléma. Proběhal jsem tam stovky uliček všech možných čtvrtí. „Jeruzalém ze zlata“, jak se zpívá v jedné písni, je ovšem také Jeruzalém z kamene. Všechno je dlážděné, trávy málo. Rád jsem běhal Sacherovým parkem a kolem Knesetu (parlamentu) a Izraelského muzea. Jednou jsem si naplánoval jogging z Jeruzaléma do Betléma. Ukázalo se však, že to nebyla cesta pastvinami ani olivovým hájem, ale průběžně zastavěným městem a hvízdajícími auty - žádný med.
Ideální na běhání byl Oxford. Wycliffe Hall, kolej, na které jsem bydlel, byla kousek od ohromné louky Park Meadow, kterou protéká Temže, která je v Oxfordu jen malou říčkou a z nějakého důvodu se jí tam říká Isis. V Oxfordu jsem se také naučil hrát squash. Bylo tam tehdy pár českých studentů Sorosova stipendia. Scházeli jsme se vždycky v pátek večer v hospůdce The Eagle and Child, na místě, kde se půlstoletí předtím scházeli Tolkien s Lewisem.
Před pár lety jste absolvoval také badatelský pobyt v USA, i tam jste běhal?
Byl jsem tam už s rodinou na ročním Fulbrightově stipendiu: v Atlantě v Georgii, v srdci kdysi otrokářského jihu. Columbia Theological Seminary, na kterém jsem byl hostem, se nachází ve čtvrti dřevěných rodinných domků, utopených pod volně rozesetými vysokánskými duby. Kdysi to byla lepší bělošská čtvrť, jenže když v USA koncem šedesátých let skončila segregace, začali se sem stěhovat černoši ze střední třídy. Dnes v té čtvrti tvoří většinu - stejně jako v celé Atlantě, která má černošskou starostku, většinově černošský senát, soudce, policii... Tam jsem občas prostě hodinu běžel a míjel stovky domků s předzahrádkou s rododendrony, verandou s houpacími křesly, dětmi hrajícími si na ulici a matkami klábosícími na těch verandách. Někam běžet, ztratit se, a pak dobrodružství návratu. Pak ale v Atlantě nastalo léto a přes den se tam vedrem vůbec běhat nedalo. Chodíval jsem pak v pět ráno, před rozedněním.
V zimních měsících Petr Sláma rád vyrazí i na lyže.
Všude vás vnímali jako běžce pozitivně anebo vás někde měli za „blázna“?
Za blázna nikdy. Člověk vždycky narazí na joggerské spiklence. Bláznivý mi třeba v Atlantě spíš připadal způsob mých akademických kolegů: pár kilometrů od semináře jsem objevil sportcentrum provozované YMCA. Okny jsem viděl, jak v klimatizovaném sále na rotopedech usilovně šlapou lidé z našeho semináře, pak si dají sprchu a klimatizovaným autem jedou domů. To mně to mé běhání venku připadalo za méně peněz mnohem víc muziky.
Co je vlastně pro vás největším zadostiučiněním nebo potěšením při běhání?
Asi to vyplavení stresu, podrážděnosti a splašených myšlenek. Po celém dni schůzí nebo před počítačem se někdy na běhání těším. Někdy se mi ani dvakrát nechce: do vedra, do zimy, někdy mží… Je to čistě racionální rozhodnutí; vím, že endorfin začne působit asi tak dva kilometry od domu. A on skutečně začne.
A nikdy vás nezlákala možnost poměřit se s ostatními při nějakém běžeckém závodě?
Po pravdě řečeno, ani ne. Ale úplně jsem zapomněl: jedno vítězství na svém triku přece jen mám. V letech 1989 až 1991 jsem byl na vojně - tehdy studenti teologie neměli vojenskou katedru a chodili proto na dva roky. Sloužil jsem v Benešově, u rakeťáků. Na černo jsem dírou v kasárenském plotě utíkával v civilních teplácích na Konopiště a do lesů za ním. Nesmělo se to, ale někteří důstojníci to asi věděli, tolerovali… a bylo jim to jedno. Bylo po listopadu 1989 a oni měli jiné starosti.
Pak jednou na útvar uhodily nějaké divizní prověrky, při nichž šlo taky o fyzickou zdatnost důstojníků. Naši velitelé byli najednou takhle„malí“. Vzali mě s sebou na Konopiště, kde se měřil dálkový okruh. Kontroloři z velitelství v Táboře naše benešovské důstojníky podle tváře neznali. Odstartovali jim to pistolí, trojice vyběhla … já byl schovaný v křoví pár metrů za startem, vystřídal jednoho z důstojníků, proběhl s jeho číslem kontrolními stanovišti celé trasy, před cílem zmizel v křoví a do cíle doběhl jen lehce zadýchaný důstojník. Prověrky dopadly dobře a já si vysloužil opušťák (směje se).
| Doc. Petr Sláma, Ph. D. (53) |
| Docent na katedře Starého zákona Evangelické teologické fakulty UK. Absolvoval ETF UK a na Hebrejské univerzitě v Jeruzalémě nebo Oxfordské univerzitě prošel i studiem judaistiky. Čtyři roky také působil jako evangelický farář ve sboru Praha-Vinohrady. S manželkou vychovává tři dcery. |
