Radikální barevnost, hledání i zachycení nálady a atmosféry, výstavba obrazu, fascinace strukturou. To jsou charakteristické rysy práce čtyřiadvacetiletého malíře a studenta dějin křesťanského umění na Katolické teologické fakultě UK Milana Galii. „Je důležité skicovat věci kolem sebe. Musíte udržovat kontakt se světem, ve kterém žijete. Metro je k tomu ideální prostředí, protože v něm člověk stráví spoustu času, který by jinak byl pravděpodobně ztracený,“ říká v rozhovoru pro časopis iForum talentovaný umělec.
Která výtvarná technika je vám nejbližší?
To se těžko rozhoduje, je mi blízká kresba i malba, poslední dobou spíše malba. Kresbou se zabývám spíš v abstraktnějším smyslu, malba je sdělnější. Všechno má svá pro a proti.
Byly pro vás od začátku jasnými favority kresba a malba, nebo jste experimentoval i s jinými technikami?
Experimentoval jsem spíše s různými materiály. Časem vás to ale omrzí, vyčerpá se to. Je třeba vydat se někam dál. Obraz jako takový je ale nevyčerpatelná entita a určitě obstojí i v dnešním světě.
Při vyhlašování jednoho z posledních ročníků Cen Jindřicha Chalupeckého se o malbě mluvilo jako o trošku vyčerpaném a zastaralém médiu. Co na to říkáte vy jako vyznavač této techniky?
To si opravdu nemyslím. Dobrá malba bude oceňována vždycky, musí ale odpovídat době. Některá díla nemají smysl a chybí jim dynamika vývoje, to je dost důležité. Když chybí, umění to škodí, uzavírá se do schématu. Je třeba se stále vyvíjet. Důležitá je také zpětná vazba, kterou malba poskytuje. U jiných medií je jiná, případně chybí.
Co inspiruje k dalšímu vývoji vás?
Na to moc nedokážu odpovědět, sám to asi ani přesně nevím. Inspirativní jsou pro mne i prosté věci, kterých si všímám okolo sebe, lidé, příroda, ta je nevyčerpatelným zdrojem.
Někteří spisovatelé říkají, že s sebou stále nosí zápisník, a když potkají během dne zajímavého člověka nebo se stanou svědky nějaké zvláštní události, ihned si to zapíší. Děláte něco podobného? Skicujete si třeba svoje spolucestující v metru?
Právě metrem jezdím hrozně rád. Je to velmi inspirující prostředí, střídá se v něm hodně lidí, je tam různé světlo. V metru nebo ve škole si skicuju hodně. Člověk má ale vždycky jenom chviličku na to, aby zachytil, co se kolem něj děje nebo co ho zaujalo. Myslím, že je důležité vnímat věci kolem sebe. Musíte udržovat kontakt se světem, ve kterém žijete. Metro je k tomu ideální prostředí, člověk v něm stráví spoustu času, právě z metra pochází velké množství mých skic. V létě často chodím skicovat také do okolí Prahy. Vezmu kolo a jedu někam, ke Karlštejnu nebo na Sázavu. Skici krajiny potom zpracovávám v zimě.
Mají tedy lidé hledat svoje tváře na vašich obrazech?
U portrétů samozřejmě ano. Jinak mi jde spíš o to, abych zachytil určitou barevnost, načerpal nějaký vjem, který pak dál v obrazech používám. O přímou podobu mi jde jen málokdy.
Máte oblíbené roční období nebo denní dobu, kdy se vám dobře pracuje?
Mám rád noc, protože je klid. Je to příznivá doba pro tvorbu, proto hodně pracuji v noci. Z ročních období mi vyhovují všechna kromě zimy.
Co vás přivedlo k výtvarnému umění?
O výtvarné umění jsem se zajímal už na základní škole, táhlo mě to k tomu. Pak jsem studoval na Střední průmyslové škole stavební Josefa Gočára a chtěl pokračovat ve studiu architektury. Chodil jsem proto několik let na přípravné kurzy na základní uměleckou školu ve Štefánikově ulici v Praze, kde jsem se setkal se zajímavými lidmi, jako je třeba akademický malíř Karel Matějček, který mě dosud vede. Architekturu jsem na ČVUT studoval dva roky, moc mi to ale nevyhovovalo. Štvalo mě, že tam bylo příliš mnoho studentů, chyběl individuální přístup. Absolventi jsou navíc nuceni dělat pak třeba něco jiného, protože pro ně není práce. To je škoda. Studium jsem raději přerušil a udělal si přestávku, kdy jsem se velmi intenzivně věnoval malbě. Zkoušel jsem taky divadelní scénografii, ale to taky nebyl úplně obor pro mě, víc mě lákala filmová scénografie.
A pak jste zvolil dějiny křesťanského umění na Katolické teologické fakultě UK…
Tento obor mi vyhovuje nejvíc. Vyučuje tam řada velkých osobností, jako jsou profesoři Martin Kovář a Jan Royt nebo docent Jaroslav Med. Jejich přednášky jsou velice zajímavé. Je to velmi inspirativní. Člověk, který se věnuje umění, by o něm měl také něco vědět. Navíc mám dostatek času věnovat se vlastní tvorbě, i když studium je pochopitelně časově dost náročné.
Vám je blízká figurativní malba. Při studiu se soustředíte na křesťanské umění, které právě s figurou hodně pracuje. Ovlivňuje to nějakým způsobem vaši práci?
Asi ani ne, třeba ikonografie objevující se v křesťanském umění mě zas tolik nezajímá. Navíc se zabývám i jinými věcmi, nedělám jenom figurativní malbu, ale také krajiny, příležitostně ilustrace. I když minulý rok jsem dělal sérii maleb, která měla existencionální ráz, což se bezpochyby náboženství trochu přibližovalo. Drama člověka, o němž náboženství hovoří, je trochu zachycené i v mé tvorbě.
Čí práce obdivujete a rád se na ně díváte?
Vysloveně rád mám Františka Kupku a jeho rané práce, které dělal ještě předtím, než se dostal k abstraktní tvorbě. Jeho grafické práce rozhodně stojí za to. Zajímavé práce jsou i od Luciena Freuda. Vedle dalších je mi blízká tvorba také Giorgia Morandiho, od něj pochází můj zájem malovat zátiší a zabývat se atmosférou. Myslím, že to byl velký malíř, který klasickými prostředky dosáhl moderního pojetí obrazu. Na jeho příkladu je vidět, že malba je nevyčerpatelná. Najít odpovídající výraz době lze vždy.
Loni jste vedl několik workshopů kresby v Hrdličkově muzeu člověka na Přírodovědecké fakultě UK. Mohou se zájemci těšit na další podobný kurz?
Zatím nic neplánujeme. Když se ale naskytne příležitost, rád zase nějaký povedu. Myslím, že minulé workshopy byly úspěšné, přihlášeným zájemcům jsem zadával kresby podle lebek a koster vystavených v muzeu, zdálo se mi, že je to zaujalo. Také pro mne to byla zajímavá zkušenost.
Kam mají lidé, kteří by se chtěli blíže seznámit s vaší prací, vyrazit?
Snažím se pořádat výstavy, jsou to ale spíše menší akce, většinou tematické. Nyní budu vystavovat na fakultě. Chystá se také výstava Jak to vyšlo, která se bude konat na Smíchově v kavárně Jarda Mayer. Během ní bude spolu se mnou představovat svůj osobitý pohled řada dalších umělců: Ivana Minářová, Magda Andělová, Sarah Bukowsky, Lucie Straňská, Stanislava Bílá ml., Anna Hůlová, Jaroslav Mayer, Petr Cvrk, Kuba Vich, Eliška Vondrušková a Blanka Tesárková.
Na jakou oblast vaší tvorby se zaměří výstava, která bude od konce února až do konce března k vidění na Katolické teologické fakultě UK?
Vystavovat budu kresby měst. Je to takový scénografický pohled na fiktivní města. Hodně se zabývám zkoumáním světa a struktury, také základní dynamikou a energií tvorby, především v kresbách strukturálních systémů. Kresby s touto tematikou jsem ale zatím ještě nevystavoval. Stále pro ně hledám vhodné výstavní plochy, protože kolem sebe potřebují větší prostor, aby vynikly. Z tohoto důvodu příliš nechci vystavovat v kavárnách, snad pro ně to správné místo brzy objevím.
