Co mají společného? Je jim třicet, narodili se v rozmezí několika minut a nebyli sami, trojlístek sourozenců doplnilo trojče Michaela. Jsou úspěšnými vědci a získali řadu prestižních ocenění. Oba rádi malují.
Nápad realizovat rozhovor formou vzájemného zpovídání (jeden dává otázky druhému) přijali Jan i Martin skoro s nadšením. Zdálo se, že složitější bude najít termín pro společné fotografování. Naštěstí byly Vánoce, Martin se vracel domů z postdoktorandského pobytu v Izraeli, Jana hned po Novém roce čekala stáž v Anglii. Věřím, že čtenáře iFora rozhovor potěší, stejně jako mě…
JAN BALKO odpovídá Martinovi
K umění jsi vždycky tíhl víc než já. Dokonce dodnes maluješ a ilustruješ. Jen Memorixy jste na svět přivedli už dva, plánujete další Memorix histologie (na knize spolupracovali Z. Tonar, I. Varga, pozn. red.)?
Pravda, namaloval jsem Memorix anatomie i Memorix histologie, kde jsem zároveň hlavním autorem (kniha Memorix histologie získala Cenu Jaroslava Jirsy za nejlepší lékařskou učebnici roku 2016, pozn. red.). Zvlášť na tu o histologii jsem tudíž pyšný jako na vlastní dítko. Přece jen mě stála stovky hodin spánku, přibral jsem během jejího psaní deset kilo a v závěru to byl opravdu porod – takže analogie s dítětem je v tomto případě vcelku trefná (smích). A právě kvůli náročnosti tvorby jsme zatím všichni v týmu z Memorixů vyléčeni. Neusínáme ale na vavřínech a dál produkujeme nová vylepšená vydání a jazykové mutace knížek již napsaných.
Který z Memorixů byl pro tebe náročnější, co se přípravy týče? Nadával jsi občas u obou.
Náročnější byl určitě díl o histologii. Kdybych použil otřepané rčení, že na Memorixu anatomie bylo práce jako na kostele, histologickou verzi bych musel přirovnat ke katedrále. Katedrále s přilehlým klášterem, katedrále s klášterem uprostřed velkoměsta…
Chystáš nějaký jiný výtvarný projekt?
Rád bych dotáhl ilustrace do dvou dalších učebnic, které chystáme. Tím bych završil ne úplně kulaté číslo devíti knížek, které okupují mé obrázky. Pak bych se rovnou vrhl na klasickou malbu čistě vlastních nemedicínských projektů. Zvláště pak podkladů hry PodPrahově, jíž se nesouvisle věnuji deset let a kterou považuji za svůj magnum opus.
Já jsem si už zvykl, ale jak obvykle reaguje okolí, když se dozví, že jsi patolog?
Reakce se různí. Většinou následují zvídavé dotazy. Řada lidí nás pořád považuje za podivíny, neřkuli přímo úchyly. Občas se dokonce stává, že se se mnou lidé po prozrazení mé profese přestávají bavit. Vtipná příhoda se stala kolegovi na svatbě, kde zaslechl postarší tety, jak si povídají o tom, že má na obřad přijet i „nějaký chlap z Prahy, co rozřezává mrtvoly“. Od té doby všem přítomným hostům radši tvrdil, že je oborem diagnostik, což vlastně i mnohem víc odráží podstatu naší práce. Drtivá většina našich pacientů je totiž naživu – přibližně devadesát procent pracovní doby trávíme za mikroskopem u biopsií.
Říkal jsi, že patologie je občas jako detektivka. Vzpomeneš si na nějaký zvlášť zapeklitý případ?
Pracuji ve velké nemocnici, kde o takové případy není nouze, takže jsem narazil i na řadu vysloveně vzácných chorob. Ojediněle i takové, jimiž trpí jen pár rodin či jedinců na světě. Když namátkou nějakou vybírám, vždy mi na mysl vytane vzácný typ prionózy, tou se patolog mimochodem může nakazit během pitvy mozku a míchy. Její zapeklitost pro mě tkví v tom, že si už několik let hlídám, jestli na mně nezačínají manifestovat její příznaky (smích). Jiné případy jsou zase zapeklité složitou diagnostickou cestou, kterou se často musíme vydat a pátrat až na molekulární úrovni. Zejména pak u nádorů, jež odhalujeme dennodenně.
Patologie pro tebe vždycky byla srdcovka. Nicméně čím bys byl, kdybys nebyl patolog?
Šel jsem na medicínu cíleně s tím, že chci být patolog. Takže v závěsu za naší klasickou „nemocniční“ patologií byla jen patologie soudní. A ačkoli je od sebe laická veřejnost neodlišuje, jde o úplně rozdílné obory, mezi kterými bych osobně stále neměnil.
Na Motole se „motáš“ už desátým rokem, nejdřív jako student a poslední roky jako učitel. Změnil se během té doby nějak přístup studentů k studiu a praxi v medicíně?
Myslím si, že ano. Vystřídal jsem obě strany barikády, takže to mohu posoudit. Současní studenti mi přijdou mnohem svědomitější a důraznější, takoví vážnější. Občas možná bohužel až přespříliš. Přiznávám, že mě celkem mrzí, když vidím, jak někteří medici studiu obětují veškerý volný čas a promrhají studentská léta. Přitom oddych je potřeba a studium je po něm často i mnohem efektivnější. Medicína jde zvládnout i bez nutnosti obětovat mládí a společenský život – ten se nesmí zanedbávat, ani kdyby člověk psal deset knížek naráz…
MARTIN BALKO odpovídá Janovi
Jedna z prvních knih, kterou jsi dostal, byla o planetách. Dá se říci, že právě tato publikace tě později nasměrovala k budoucímu vzdělání a profesi? Přece jen zaváněla fyzikou…
Svou roli určitě hrála. Fyziku jsem pak léta měl raději než matematiku, ale to je taky tím, že na základní škole se člověk z matematiky bohužel tolik zajímavého nedozví. Ty pravé perly matematiky čekaly až na univerzitě. (V roce 2017 obdržel Cenu Josefa Hlávky určenou nejlepším studentům a talentovaným mladým vědcům, pozn. red.)
Kam všude ses během kongresů a stáží podíval a kde se ti nejvíc líbilo?
Nápady k důkazům se snáz loví v týmu než jednotlivě a setkání tváří v tvář jsou k nezaplacení. Rovněž je třeba svoje výsledky prezentovat na konferencích a seminářích. Procestoval jsem tudíž už docela dost, mimo Evropu například Japonsko, Hongkong, Indii, Austrálii a USA, kde se mi hodně líbilo San Francisco. Momentálně jsem na rok postdoktorandem v Izraeli, předtím jsem strávil víc než půlrok v Budapešti. Nejhezčí je ale stejně Praha.
Čemu se věnuje tvůj nynější výzkum? Udržím to v hlavě zase asi tak deset minut (smích)…
Bádám hlavně na poli kombinatoriky, konkrétně mám rád Ramseyovu teorii. Její hlavní myšlenka se občas zachycuje poměrně romantickou větou „Nemůže existovat absolutní chaos“. Dá se totiž ukázat, že každá velká struktura obsahuje „pěkně vychovanou“ podstrukturu, a já se zajímám o to, jak velká taková struktura musí být. Speciálním podproblémem je odhad ramseyovských čísel, jež tvrdošíjně vzdorují všem pokusům o přesné odhady a u kterých neznáme ani velmi malé hodnoty. Slavný maďarský matematik Paul Erdős dokonce říkal, že kdyby mimozemšťané vyhrožovali zničením Země, pokud lidé nespočítají ramseyovské číslo úplného grafu na pěti vrcholech, lidstvo by se mohlo zachránit nasazením veškeré výpočetní síly. V případě šesti vrcholů by pak bylo snazší zkusit vetřelce zlikvidovat.
Tušil jsem, že deset minut je příliš mnoho (smích). Občas přede mnou utrousíš nějakou matematickou zajímavost, poděl se o některou.
Z hlavy mě napadá Banachův–Tarského paradox, který říká, že třírozměrnou kouli jde rozdělit na pět kusů, jež lze šikovně natočit a složit dohromady tak, že dostaneme dvě nové koule, obě stejně velké jako byla ta původní. V reálném světě by to ale nešlo, takže není třeba pokoušet se podobně dělit zlaté koule, pokud se vám doma nějaké válejí. Pěkná úložka je Hilbertův hotel – musíte ubytovat nově příchozího hosta v plně obsazeném hotelu s nekonečně mnoha pokoji. To jde zařídit, dokonce i v případě, že je potřeba ubytovat nekonečně mnoho hostů. Lze zahrnout i případ, kdy k hotelu přijede nekonečně mnoho autobusů, každý s nekonečně mnoha hosty…
Oba jsme učili na své fakultě. Jak se stavíš k učení a co na tebe říkají studenti?
Doufám, že na společná cvičení vzpomínají rádi. Nebo že alespoň nevzpomínají neradi. V posledních dvou letech během postdoktoranského studia jsem učení bohužel musel vynechat, ale vždycky mě bavilo. Takže se těším, až se k němu jako odborný asistent zase dostanu.
Prý jediný rozdíl mezi matfyzákem a bezdomovcem je ten, že matfyzák má v igelitce notebook za sto tisíc. Jsou to fámy? Nosíš vůbec igelitku?
To jsou určitě jen fámy (smích). Je pravda, že matfyzák občas může působit odtrženě od reality, obzvlášť když přemýšlí nad nějakým problémem. Třeba jak nacpat hosty do hotelu. A igelitku nosím, ale pečlivě schovanou v batohu.
Od doby, co děláš matematiku, jsi přestal malovat. Vrátíš se někdy k výtvarnu, nebo je matematika natolik umělecky naplňující, že žádný nový obraz nevznikne?
Určitě bych se rád do malování zase někdy pustil. Dostává se mi nápadů, ale ne času. Kdysi během studií jsem po sedmileté pauze začal na chvíli malovat a teď už to bude zase sedm let. Takže je asi načase znovu začít. Případně si ale holt budu muset vystačit s matematikou, která je pro mě abstraktním uměním v nejčistší podobě.
MUDr. Jan Balko – absolvent 2. lékařské fakulty UK, oboru všeobecného lékařství, má za sebou mimo jiné stáž v Ústavu patologie Hospital Central del Estado de Chihuahua v Mexiku, v současnosti pobývá na stáži v The Royal Orthopaedic Hospital v britském Birminghamu. Je odborným asistentem v Ústavu patologie a molekulární medicíny 2. LF UK a FNM. RNDr. Martin Balko, Ph. D. – absolvent Matematicko-fyzikální fakulty UK, má za sebou mimo jiné stáž v Alfréd Rényi Institute of Mathematics, Hungarian Academy of Sciences, v současnosti působí na Ben-Gurionu University, Beer Sheva v Izraeli a v Ústavu informatiky AV ČR. Je externím pracovníkem na katedře aplikované matematiky MFF UK. |
