Podařilo se jí získat Fulbright-Masarykovo stipendium a díky tomu už sedmý měsíc rozvíjí svůj výzkum zaměřený na studium luxusu pohostinství, gastronomie a práce ve službách v místě zaslíbeném kultuře tzv. foodies, v New Yorku. „Fascinuje mě, kolik energie i peněz tady lidé investují do jídla,“ popisuje současnou newyorskou společnost doktorandka antropologie na Fakultě humanitních studií UK Mgr. Iveta Hajdáková, která nyní působí na Columbia University.
Řada studentů pečlivě zvažuje cestu do Spojených států amerických, protože se obává, že nebude mít dostatek peněz. Postačuje Fulbrightovo stipendium na pokrytí vašich nákladů?
Získala jsem Fulbright-Masarykovo stipendium pro doktorandy, se kterým si zde zcela vystačím. Mám statut tzv. Fulbright Visiting Scholar, školné neplatím, protože na Columbia University nejsem jako studentka, ale proto, abych rozvíjela svou vědeckou práci. Po dohodě s vyučujícími mohu chodit i na přednášky a semináře. Docházím dokonce i na kurz na New York University. Hlavně však pracuji na své dizertaci. Columbia University je velmi vstřícná vůči visiting scholars, poplatky za studium od nás nepožaduje a platby spojené s půjčováním knih, využíváním tělocvičny apod. máme zvýhodněné. Další podmínky pak záleží na konkrétním ústavu nebo na osobní domluvě. Ústav sociologie, na kterém působím, poskytuje visiting scholars velmi dobré podmínky, díky tomu tu máme zajímavou a inspirativní komunitu výzkumníků z různých částí světa a také se zaměřením na různé disciplíny.
Co všechno jste dělala pro to, aby vám Fulbrightova komise přiznala stipendium?
Udělala jsem toho poměrně hodně a stálo to za to. Hlásila jsem se o dva druhy stipendií, ke každé přihlášce jsem musela splnit jiná kritéria. S přípravou jsem začala v květnu a deadline pro první přihlášku byl 1. září, pro druhou 1. listopadu. Studenti udělají nejlépe, když si informace najdou na webu a zkonzultují je přímo s Fulbrightovou komisí v Praze.
Co byste poradila studentům, kteří zvažují, zda se přihlásit o stipendium?
Především bych jim poradila, ať se určitě přihlásí. Když to nevyjde, ať to zkusí znovu, protože za to úsilí to opravdu stojí! Právě teď nastává vhodný čas začít s vyřizováním zvacího dopisu.
Můžete porovnat vysokoškolské studium v České republice a ve Spojených státech amerických?
Velký rozdíl je v objemu povinné četby. Ve Státech vás nechají číst klidně 200 stran na jeden kurz týdně. Zatím jsem si na to nezvykla a ani si nejsem jistá, jestli je to dobrý přístup k textům. Jeden kolega mi vyprávěl, jak musel během jednoho týdne přečíst Lacanův Seminář XI, Freudův spis Mimo princip slasti, pak další dva články na jeden kurz a polovinu Kantovy Kritiky čistého rozumu a Foucaultův Úvod do Kantovy antropologie na druhý kurz a další dvě Foucaultovy knihy na třetí kurz. Můžeme se ptát, co si student z takové četby odnese, pokud tedy vůbec zvládne všechno přečíst.
Už v průběhu kurzu studenti s vyučujícím konzultují téma závěrečné práce, kterou koncipují s ohledem na její další použití – zpracování do podoby publikace nebo výzkumného projektu. Řekla bych, že studenti jsou zde velmi disciplinovaní, pracovití a efektivní, ale někdy postrádají smysl pro cosi jako intelektuální dobrodružství a hledání, protože k tomu nemají dostatečný prostor a čas. To je rozdíl proti studiu na Univerzitě Karlově, kde k tomu prostor dostáváme.
Americké extrémně konkurenční prostředí vede k větší nejistotě a strachu z neúspěchu. Je to ještě stupňováno tím, že se mnozí kvůli studiu zadlužují.
Jaké jsou na Columbia University vztahy mezi studenty a pedagogy a mezi studenty vzájemně? Pociťujete rozdíl proti Univerzitě Karlově?
Vztahy na Univerzitě Karlově mi připadají méně formální, což nehodnotím jako jednoznačně pozitivní, protože to někdy vede k vytváření různých izolovaných skupinek; to může některé studenty a studentky odradit. Formálnější styl na Columbia University má také své výhody. Moc se mi líbí přístup mého profesora Gila Eyala, který se zajímá o výzkumy svých studentů, věnuje jim opravdu hodně času a také s některými z nich publikuje. Podobným způsobem pracuje například i Peter Bearman z Columbia University. Musím ocenit, jak tito významní profesoři pomáhají svým studentům se prosadit. Fakulta humanitních studií UK však nezůstává pozadu. Například nyní dokončujeme kolektivní monografii, na které se podílejí vyučující Tereza Stöckelová a Yasar Abu Ghosh, současní doktorandi, absolventi i jedna magisterská studentka.
Co nejdůležitějšího vám pobyt v USA dal?
Toho je tolik, že ani nevím, kde začít. Jako úplně nejdůležitější bych označila to, že mám díky tomuto pobytu skvělé podmínky k přemýšlení, nasbírala jsem tu množství inspirace a motivace. Vytvořila jsem si lepší představu, co chci v budoucnu dělat. Získala jsem také zajímavé zkušenosti, kontakty a pozitivní reakce na svůj výzkum. Tuto zkušenost bych přála zažít všem kolegům a kolegyním.
Další důležitou zkušeností se pro mě stalo setkání s kulturou tzv. foodies, což úzce souvisí s mým výzkumem. Pro lidi v New Yorku je jídlo koníčkem, uměním, vědou a hlavním konverzačním tématem. Fascinuje mě, kolik energie i peněz tady lidé investují do jídla – od vyhledávání a hodnocení restaurací až po naprostou oddanost současným trendům a dietám. Někdy zdejší situaci dobře vystihuje termín food porn, jindy jde o skutečně promyšlený morální a politický postoj.
Obrovská zkušenost je také žít ve městě New York, kde se téměř denně stávám svědkem zajímavých situací a takřka neuvěřitelných příběhů a setkání. Bydlím v převážně dominikánské čtvrti, na hranici Harlemu a Washington Heights, a kromě toho, že pravidelně procvičuji španělštinu, se také hodně dovídám o zkušenostech imigrantů v USA.
Stíháte při studiu také trochu cestovat po USA?
Fulbright nám umožňuje přihlásit se o tzv. Occasional Lecturer Fund, ze kterého lze hradit cestovní náklady. Díky tomu poletím v polovině dubna přednášet na University of California v Santa Cruz, kde mají skvělý ústav antropologie a historie vědomí. Těším se na setkání s profesorkou Melissou Caldwellovou, která studuje jídlo v postsocialistickém kontextu. Cestou se stavím i v Berkeley, kde navštívím dalšího fulbrightistu, svého bývalého spolužáka z Ústavu filozofie a religionistiky FF UK, Martina Vraného. Jinak mě však cestování příliš neláká, protože New York sám skýtá tolik zajímavostí, že ani za těch devět měsíců, které tady strávím, nestihnu navštívit všechno, co bych chtěla.
