V úterý 26. listopadu uplyne 160 let od chvíle, kdy císař František Josef schválil zřízení „učitelské stolice uherského jazyka na universitě Pražské“, která se tak stala po té vídeňské teprve druhou univerzitou mimo Uhry, na níž se maďarština vyučovala. Toto významné výročí se rozhodla katedra středoevropských studií Filozofické fakulty UK oslavit například konferencí, panelovou výstavou a knižní publikací.
„V současnosti je katedra středoevropských studií jediným univerzitním pracovištěm v České republice, kde je možné maďarštinu studovat. Jde o obor, který má v rámci středoevropského areálu významné postavení,“ říká vedoucí katedry středoevropských studií FF UK dr. Marek Junek.
Výstava, která připomene historii české hungaristiky od roku 1854 do současnosti, je umístěna ve foyer hlavní budovy Filozofické fakulty na náměstí Jana Palacha. Vedle vývoje výuky oboru v Praze a v Brně expozice přiblíží i nejvýznamnější osobnosti spjaté s českou hungaristikou, jako např. Pavla Bujnáka, Vladimíra Skaličku, Petra Rákose či Richarda Pražáka. Vůbec poprvé budou v rámci výstavy publikovány některé dokumenty a fotografie mapující dějiny české hungaristiky.
Výstavu doprovází i stejnojmenná konference, která proběhne ve dnech 26. a 27. listopadu v Maďarském institutu Praha (Rytířská 25–27) a jež se zaměří na tři základní tematické okruhy: dějiny české hungaristiky, česko-maďarské univerzitní vztahy a česko-maďarské vztahy obecně. V rámci konference se také uskuteční dvě veřejné debaty věnované současnosti a budoucnosti malých středoevropských oborů a českým překladům z maďarské literatury.
Pavel Bujnák (23. 4. 1882 – 13. 11. 1933) Příslušnost k evangelické slovenské vzdělanostní vrstvě bezpochyby prohloubila, ne-li iniciovala Bujnákovo čechoslovakistické pojetí slovenské literatury. V posledním desetiletí svého života se Bujnák profiloval jako československý hungarista. Roku 1925 se na Univerzitě Karlově na základě práce János Arany v literatúre slovenskej habilitoval a roku 1929 byl jmenován vůbec prvním profesorem maďarské filologie této univerzity. Své hungaristicky zaměřené práce založil na zkoumání literárního vlivu, školením klasický filolog se přitom logicky obrátil především k pololidové tvorbě (Povesť o krivoprísažníkovi u Slovanov a Maďarov, 1923). V roce 1933 vyšla Bujnákovi posmrtně obsáhlá studie o Janu Nerudovi, v níž stopuje vliv Sándora Petöfiho na Nerudovu poetiku. Bujnák byl bezesporu zakladatelskou osobností i v historiografii maďarského písemnictví v Československu, v přehledových příručkách shrnul jeden z předmětů své profese: rodící se maďarskou literaturu menšinovou na území ČSR. Z pozice jednoho z předních československých slovakistů se Bujnák podílel na tvorbě významných příruček, které jsou dodnes přítomny ve všech významnějších knihovnách bývalé československé republiky. Byl hlavním redaktorem prvního slovenského encyklopedického slovníku Slovenský náučný slovník 1–3, Bratislava – Praha 1932, který obsahuje řadu encyklopedických hesel věnovaných maďarské kultuře a literatuře. Autorsky se podílel i na sedmém svazku reprezentativního encyklopedického díla Československá vlastivěda, věnovaného literaturám republiky, kapitolou o maďarském písemnictví v Československu. Bujnákovi nelze upřít zakladatelský podíl na budování české literární hungaristiky, která se za jeho působení nesla v duchu budování moderní čechoslovakisticky orientované literární historie a kritiky. |
