Loni získal doktorát z antropologie a hned nato se dozvěděl, že se umístil na třetím místě ve fotografické soutěži Prix de la Photographie Paris. Mgr. Michal Josephy, Ph. D., který externě přednáší na Fakultě humanitních studií UK, odjel úspěšné období oslavit na Montmartre, kde byly spolu s dalšími soutěžními příspěvky vystaveny jeho fotografie. V roce 2012 navíc jeho snímky mosambických dětí obletěly svět v kalendáři Dětského fondu OSN (UNICEF).
Jakému tématu se jako antropolog věnujete především?
Antropologii těla a životního stylu. Nejde jen o základy fyzické či forenzní antropologie, ale třeba i o to, jakým způsobem tělo designují módní trendy, tělesné modifikace nebo jak s tělem jako „fyzickým kapitálem“ nakládají khmérské „profesionální přítelkyně“. Zajímám se ale i o země spojené s portugalským námořním impériem. Obecně se dá říci, že mě zajímají často vzdálené a na první pohled nespojité světy, které se snažím tak trochu hermovsky propojovat.
Vedle antropologie, vědecké a cestopisné žurnalistiky se věnujete především fotografování, nebo jak říkáte, vizuální antropologii. Otázku, jak jste se dostal k fotografování, prý dostáváte často, tak tedy ještě jednou pro naše čtenáře, jak to bylo?
Abych byl upřímný, fotografování jsem od dětství bytostně nesnášel. Táta, chirurg a fotograf, se mi několikrát marně pokoušel s chirurgickou přesností vysvětlit, jak funguje clona či hloubka ostrosti, a také mě z toho zkoušel. Myslím, že focení je kompenzací toho, že jsem kdysi slušně kreslil, ale pak jsem toho nechal, protože mi na to nezbýval čas, navíc jsem se stával více a více netrpělivým. Naproti tomu s digitální technologií člověk vidí výsledek hned.
Na svých snímcích zachycujete především lidi, které potkáváte při svých cestách. Někteří fotografové se ostýchají fotit „náhodné kolemjdoucí“, protože mají pocit, že narušují jejich soukromí. Jak to vnímáte vy? Ptáte se lidí, jestli si smíte udělat jejich snímek?
Fotím lidi, protože mě jako antropologa přirozeně zajímají, a nadto se někdy do obrazu podaří zachytit a zakódovat informace, které by stěží popsal i ten nejlepší spisovatel na světě. Tím, jak člověk s fotoaparátem vstupuje do různorodých prostředí, kultur a států, vnímá samozřejmě i to, jak na něj lidé reagují. Nejedná se však jen o to, že se lidé fotoaparátu bojí, např. jako v Mosambiku, kde jim v důsledku vleklých koloniálních i občanských válek připomíná namířenou zbraň. Mezi objektiv a lidský objekt čím dál více vstupuje příslušná legislativa, zejména zákony na ochranu soukromí. Velice patrné je to například ve Francii, která patří ke kolébce „pouliční fotografie“. Noví Cartier-Bressonové zde ale nemají zrovna na růžích ustláno. Pokud totiž fotografujete lidi bez jejich souhlasu ve veřejném prostoru, můžete sice argumentovat svobodou uměleckého vyjádření, případně tím, že jsou všude kamery, ve výsledku vám ale hrozí vysoké pokuty a všemožné soudní popotahování.
V USA se při stejné činnosti stáváte podezřelým zase kvůli opatrnosti a podezřívavosti místních lidí. Ve street photography jde však o ten pravý a neopakovatelný moment, kterým můžete zviditelňovat běžně neviditelné, bez aranžmá zachycovat aktuální dynamiku dění, což má rozhodně svou dokumentární hodnotu. Z podstaty žánru si však nemůžete předem oběhnout lidi s informovaným souhlasem, a pak je vrátit na místo. Běh života je v tu chvíli o kus dál a jedinečné situace zpět už nevrátíte.
Jinak je tomu v případě reportážního portrétu, kde se samozřejmě ptám – rovnou či dodatečně – jelikož jde vždy o záležitost kontaktní.
Jednou se však stalo, že jsem si naopak musel chránit identitu sám, a to když jsem fotil v nechvalně proslulém a Camorrou kontrolovaném sídlišti Scampia. V obklíčení místních naspeedovaných frajerů – kteří se domnívali, že fotím je – jsem řekl, že pracuji jako architekt a fotím si „Vele“ (místní atypické panelové domy). Jinak bych se totiž odtamtud asi živý nedostal.
Co vás přivedlo do Mosambiku?
Náhoda. Seznámil jsem se kdysi v Lisabonu s jednou Portugalkou, která mi začala vyprávět příběh o Angole a poslední koloniální válce. Zmínila také jinou kolonii, a to Mosambik. Zaujal mě určitý typ nálady a popisu této země, takže jsem se tam asi o rok později vypravil, jelikož jsem to bral jako další korálek navlečený na niť zemí bývalého portugalského námořního impéria, které se mi podařilo navštívit.
Přivezl jste si z Mosambiku nějaký příběh, na který nemůžete zapomenout, nebo který změnil váš pohled na svět?
Stále přemýšlím o tom, proč svůj život dělím na období před a po návštěvě Ostrova Mosambik. Je to pro mě zkrátka jeden silný příběh, na který nemůžu zapomenout. Dílem to nepochybně bude díky jeho surové kráse, a také zvláštní schopnosti generovat příběhy. Tyto odžité příběhy si zapisuji, a jelikož mají často tragikomickou povahu, říkám jim s trochou té levistraussovské nadsázky Smutné stropy.
Jak vznikla vaše spolupráce s UNICEF? Chystáte společně nějaký další projekt?
Arildu Drivdalovi, který tehdy pracoval v UNICEF Mosambik, se zalíbil můj přístup. Spolupráce vznikla díky tomu, že jsem byl antropolog s určitou schopností fotit lidi v jejich přirozeném prostředí, a zároveň takovým způsobem, aby snímky byly komunikativní. Vlastní spolupráce vznikla na základě mé literární reportáže Take Offs and Falls, kterou jsem napsal právě pro UNICEF. Naše spolupráce se pak rozšířila na jeden rok. V jeho průběhu vznikl kalendář, Annual Report, komunikační blog UN a podkres videoklipu zpěvačky Neymy. Další projekt ale zatím nechystáme, z ekonomických důvodů se zatím nemůžu vrátit do terénu.
Které další země kromě Mosambiku vám učarovaly?
Těch je více, ale abych se držel portugalsky hovořícího světa, uvedu Kapverdy. Podařilo se mi tam navštívit tehdy zřejmě posledního žijícího pamětníka, který se aktivně účastnil místního sokolského hnutí, jež vzniklo na československém základě. Noblesní starý pán Manuel Nascimente Ramos mi tehdy ukázal pečlivě schraňované archiválie dokumentující existenci Sokola na Kapverdách. Když jsme se loučili, podepsal mi svou knihu a přes svůj pokročilý věk se hrdě narovnal a zcela nepateticky dodal: „Sokol zůstane navždy v mém srdci.“ Bylo to pro mě jedno z nezapomenutelných setkání nejen jedinců, ale i historickou hříčkou spřízněných kultur, které jsou jinak od sebe velmi vzdáleny. Dnes je to již pět let od doby, kdy se Manuel Nascimente Ramos vznesl do „sokolského nebe“.
Chystáte se nyní na nějakou zahraniční cestu?
Na tuto otázku neznám odpověď. Většinou se rád nechávám překvapit a vstupuji do těch neznámých prostorů a situací podobně jako Sindibád Nosič v domě Sindibáda Námořníka. Nicméně jednou z takových zemí, kam bych se opravdu rád vypravil – třeba i pro místní UNICEF – by byl např. Ostrov Sv. Tomáše a Princův ostrov.
