Nejenom zájem o umění, ale i o politické a společenské souvislosti přivedly Mgr. Bronislavu Rokytovou ke studiu česko-německého výtvarného umění první poloviny dvacátého století. Doktorandka působící v Ústavu dějin křesťanského umění Katolické teologické fakulty UK je autorkou rozsáhlé publikace o exilové výtvarné scéně působící ve třicátých letech v Československu. V současné době se soustředí na česko-německé umělce ovlivněné životem v Sudetech.
„Vždy mě zajímaly česko-německé vztahy a také to, co se na našem území v této souvislosti dělo v první polovině dvacátého století. Během poměrně krátkého období zde probíhaly velké změny, které zasahovaly do životů lidí zásadním způsobem,“ podotkla doktorandka.
Bronislava Rokytová se nejprve začala zabývat životem a prací umělců, kteří utekli ve třicátých letech dvacátého století do Československa před nacistickým režimem. Dnes jsou veřejnosti z této generace umělců známé osudy a především díla Oskara Kokoschky, vedle něj však v Československu pobývali a tvořili i další talentovaní lidé. Bronislava Rokytová tak upozornila například na Hannese Beckmanna, absolventa Bauhausu a žáka Vasilije Kandinského, nebo švýcarského moderního malíře a grafika Paula Kleea.
Těmto umělcům, jejich dílům a okolnostem, za jakých v Československu vznikala, se dosud historici umění detailně nevěnovali. Bronislava Rokytová tak strávila mnoho hodin nejen v archivech, ale především rozhovory s pamětníky a rodinami umělců i pátráním po ztracených pracích, které se do současnosti zachovaly třeba jen v podobě reprodukcí v různých dobových periodikách a výstavních katalozích.
Výsledky svého bádání, které nejprve zveřejnila ve své diplomové práci na Katolické teologické fakultě UK, později zpracovala i do publikace Dost tichého šepotu. Exilová výtvarná scéna v Československu (1933–1939), jež vyšla na konci loňského roku.
Bronislava Rokytová v současné době pracuje na své disertační práci. Výzkum tentokrát zaměřila na výtvarné umělce z řad českých Němců, kteří žili a tvořili v Sudetech a inspirovali se tímto prostředím. Jejím cílem není posuzovat umělecké kvality děl, ale sledovat motivy, které se v pracích objevují, proměňují se a vyvíjejí v souvislosti s politickými a společenskými událostmi první poloviny dvacátého století.
Ve výzkumu jí pomohlo i to, že mohla díky finanční podoře Grantové agentury Univerzity Karlovy vycestovat do Mnichova, kde navštívila Bayerisches Hauptstaatsarchiv a Sudetendeutsche Haus, které uchovávají řadu dobových dokumentů, fotografií a výtvarných děl z někdejších Sudet. To kunsthistoričce umožňuje porovnávat reálný život lidí z těchto oblastí s tím, co umělci zobrazovali ve svých dílech.
„Dnes se mnozí historici umění nedívají jen na dílo samotné. Sledují také to, za jakých podmínek a v jakém prostředí vznikalo, co znamenalo pro autora, když ho tvořil. Mě navíc zajímá, co se s díly v průběhu času dělo a děje dodnes, jak se proměňuje pohled na ně. Všímám si i toho, jak můžeme zásadním způsobem změnit jejich význam, pokud je dáme do jiných souvislostí,“ vysvětlila Bronislava Rokytová. Právě z toho důvodu sleduje u vybraných uměleckých prací, kde byly vystavovány nebo jakým způsobem se o nich psalo.
Umělecká díla, která tvořili čeští Němci, skončila z části v depozitářích tuzemských nebo zahraničních galerií a muzeí, případně byla později rozprodána. Zřejmě i z toho důvodu, že byla pro sbírky definována jako bezvýznamná. Pátrání po nich je jednou z nikdy nekončících prací Bronislavy Rokytové.
O tématu přednášela také na česko-německé vědecké konferenci v bavorském Schönsee. „Trochu jsem se obávala, jak bude toto téma přijato. Německou stranu však velmi zaujalo, o příspěvku vyšel dokonce článek v bavorských novinách. V Německu vnímají pozitivně, že jsme se v České republice odhodlali k dialogu, a to i sami se sebou. Snažíme se vše objektivněji hodnotit a posouváme tím vzájemné bariéry,“ podotkla kunsthistorička.
Sama upozornila na to, jak je pro Českou republiku téma sudetských Němců a vše, co s ním souvisí, palčivé. „Neměli bychom nad vlastní historií zavírat oči. Pro českou i německou stranu je důležité o této době začít mluvit, zabývat se i problematickými místy. To je cesta, jak se s minulostí vyrovnat,“ myslí si Bronislava Rokytová.
