Lyžování hendikepovaných trpí nedostatkem peněz, říká vedoucí paralympijského týmu

Osmnáct sportovců pojede na zimní paralympiádu do Soči. Mezi nimi i alpští lyžaři Oldřich Jelínek a Stanislav Loska, svěřenci absolventky Fakulty tělesné výchovy a sportu UK Mgr. Petry Syrovátkové. „Moc se těším na slavnostní zahájení her a samozřejmě na dobré výsledky obou kluků,“ svěřila se před odletem reprezentace do Ruska Petra Syrovátková v rozhovoru pro univerzitní časopis iForum.

S jakými vyhlídkami letíte se svými svěřenci na paralympiádu do Soči?

Standa Loska, který jede už na svou šestou paralympiádu, což je skutečně unikátní, závodí v kategorii stojících, má nadloketní amputaci. Standa si udržuje stabilní výkonnost, vrátil se letos znovu do reprezentace, protože si chtěl zkusit ještě jednu paralympiádu. U něj předpokládám umístění mezi desátým až patnáctým místem. Když skončí kolem dvanáctého místa, bude to velký úspěch. Přeci jenom je mu pětačtyřicet, účastnit se budou mladší a dravější, Standa má ale zase zkušenosti…

Olda Jelínek je v podstatě ve stejném věku jako Standa. Závodí ale v kategorii sedících na vozíku. Kdyby ve slalomu nebo v kombinaci dojel kolem patnáctého místa, byl by to velký úspěch.

Ve kterých disciplínách budou vaši svěřenci startovat?

Stanislav Loska bude startovat ve slalomu a v obřím slalomu. Kvůli tomu, že dva roky nelyžoval, nemá vyjeté body na rychlostní disciplíny. Budeme ale zkoušet žádat o divokou kartu, pokud to projde, startoval by i v kombinaci a v super obřím slalomu.

Oldřich Jelínek bude určitě startovat ve slalomu, obřím slalomu a super obřím slalomu. O kombinačním závodě a sjezdu se bude rozhodovat až na paralympiádě.

V Soči bylo během olympiády dost teplo. Jak se chystáte na rozmary počasí, jste připravení na měkký sníh?

Každý má několik párů lyží, máme s sebou servismana, zásoby vosků, jsme připravení i na měkký sníh. Předpokládám ale, že tratě budou preparované. Myslím, že s tím problém nebude.

I když se o vás někdy tak mluví, sama říkáte, že trenérkou Stanislava Loska a Oldřicha Jelínka nejste. Jaké tedy máte úkoly v rámci týmu?

Jsem vedoucí reprezentačního týmu. Starám se klukům hlavně o zázemí, plánuji soustředění, závody, finance. Organizuji to, kam a s kým kluci pojedou trénovat a závodit. Na závody a soustředění s nimi také často jezdím. Dělám asistenční činnost, kterou hendikepovaní potřebují. Oba sportovci teď trenéra nemají, už mají dost zkušeností, tak jsme si řekli, že to zkusíme bez něj.

Takže tréninky si Oldřich Jelínek a Stanislav Loska řídí sami?

V podstatě ano. Každý žije jinde. Málokdy se sejdou tak, aby na soustředění mohli odjet společně. Dnes tak zkušeným závodníkům už není v podstatě třeba radit, jak mají jezdit, jsou schopní si tréninky řídit sami.

Je obvyklé, že i reprezentanti z jiných států závodí bez trenérů?

Taková situace je jenom u nás, je způsobená nedostatkem peněz. S tím souvisí i nedostatek sportovců, kteří se lyžování věnují, je totiž finančně nejnáročnějším sportem, který mohou hendikepovaní provozovat. Jenom monoski vyjde na dvě stě tisíc. K tomu je třeba započítat výjezdy do zahraničí a účast na závodech, za niž se platí v průměru 100 euro za den. Se závodníkem musí navíc jet vždy ještě alespoň jeden člověk jako doprovod. Kdyby si měl závodník vše financovat sám, zaplatí za pět dní na závodech v průměru 1000 euro. Kolik ale takových závodů během roku je… Finančně je to strašlivě náročný sport.

Na co se do Soči nejvíc těšíte vy osobně?

To je těžké říct. Na paralympiádě je vždycky spousta práce, spousta emocí a krásných i negativních zážitků, protože se toho musí stihnout strašně moc. Velmi se mi líbí zahájení, ne vždy se mi ale na něj chce, protože tam celý tým musí dlouho čekat. Když se ale vyvolá Česká republika a člověk vyjde na stadion, který je plný lidí, je to úžasně silný pocit. Kdo jej nezažil, těžko si to dokáže představit. Moc se tedy těším na slavnostní zahájení her a samozřejmě na dobré výsledky kluků.

Jak vám studium na Univerzitě Karlově pomohlo ve vaší práci v rámci lyžařské reprezentace?

Na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK jsem studovala sice fyzioterapii, té jsem se ale věnovala jenom chviličku. Tento obor mi však dal přesně to, co potřebuji k tomu, co dělám teď, tedy základy fyziologie pohybu. Byl to výborný základ. Navíc vedle práce v reprezentačním týmu učím tělocvik a přírodní vědy. I tam samozřejmě uplatním znalosti, které jsem ve škole získala.

Na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK se v nadcházejícím akademickém roce bude otevírat nový obor Aplikovaná tělesná výchova a sport osob se specifickými potřebami, jehož cílem je připravit studenty pro práci s lidmi se specifickými potřebami, kteří se chtějí věnovat sportu. Jaké vidíte šance na uplatnění takovýchto absolventů jako odbornice, jež se pohybuje v praxi?

Takto kvalifikovaných lidí je určitě velký nedostatek. Nekvalifikovaní nevědí, jak mohou hendikepovanému člověku pomoci. Hendikepovaní potřebují různé aktivity, potřebují se nějakým způsobem zapojit do běžného života a sport je jednou z nejlepších možností, jak se realizovat. Potřebují k tomu ale různým způsobem pomoct. Těch, kteří mohou kvalifikovaně ve sportování asistovat, je skutečně nedostatek, většina navíc působí na dobrovolnické bázi. Myslím, že takových lidí je málo hlavně proto, že na jejich ohodnocení nejsou peníze. Trochu se tedy obávám, jestli bude dost peněz na zaplacení takových absolventů.