„Lákalo nás poněkud posunout průzor krystalu, jímž jsme se dosud na řadu meziválečných uměleckých a kulturních vztahů a souvislostí dívali,“ říká spoluautor Hesláře české avantgardy doc. Jan Wiendl, ředitel Ústavu české literatury a literární vědy Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Téměř 500stránková kniha, kterou fakulta vydala rovnou v češtině i angličtině, začátkem února zaznamenala velký úspěch. V konkurenci osmdesáti přihlášených titulů zvítězila v soutěži Slovník roku 2013.
Co pro vás tato cena znamená?
Je to pochopitelně příjemné ocenění práce celého týmu autorů, které jsme coby editoři oslovili – spolu s Josefem Vojvodíkem a P. A. Bílkem, kolegy z Ústavu české literatury a literární vědy FF UK, kde celý projekt vznikl. Jakkoli toto může znít jako očekávatelná fráze, Heslář byl od počátku založen jako projekt, který mapuje výrazný princip avantgardní intermediality prostřednictvím generačně a mezioborově rozrůzněných odborníků. Na knize se ve finále podílely dvě desítky domácích i zahraničních kolegů z oblasti literární vědy, dějin umění, divadla, filmu, hudební vědy či dějin fotografie. Spolu se zkušenými akademiky zde své postupy předvedli i doktorandi, za jejichž vstřícný přístup k projektu a skvěle odvedenou práci jsem velice rád.
Komu je Heslář vlastně určen?
Tím, že se Heslář například pokouší vyargumentovat rozšíření a částečnou změnu zavedeného chronologického a tematického členění avantgardního umění první poloviny 20. století, by mohl zaujmout specializované odborníky; šíří záběru a důrazem na prolnutí uměleckých, kulturních a historických vazeb pak jistě může oslovit také poučenou kulturní veřejnost, galeristy, učitele, středoškolské a vysokoškolské studenty. Vzhledem k tomu, že se nám díky organizační aktivitě P. A. Bílka podařilo sehnat prostředky na realizaci doplněné anglické mutace knihy ve výborném překladu londýnského kolegy Davida Shorta, usilujeme také o oslovení zahraničních kulturních a uměleckých historiků. Ti jsou v posledních dvaceti letech poměrně hojně konfrontováni s materiály o české výtvarné avantgardě, její literární větev, kterou náš Heslář mapuje nejdůsledněji, však v zahraničí patřičnou odbornou reflexi dosud nemá.
Obsahem knihy je rozbor pojmů jako Civilizovaná žena, Proletářské umění či Masová (re)produkce. Sám jste podepsán pod kapitolou Řád nového života a tvorby. Na které heslo – tedy kromě toho vašeho autorského – jste jako jeden z editorů osobně nejvíce hrdý?
„Oblíbence“ nemám, každá kapitola knihy má svoji jedinečnou historii, za mnohými jsou skryta četná přátelství, další pro mě znamenala veskrze zajímavé setkání s novým člověkem a způsobem jeho uvažování. Každá z kapitol navíc usiluje o nový způsob zachycení tématu a problémů. Moji hlubokou úctu však mají zejména kapitoly Josefa Vojvodíka, z jehož myšlenkové „dílny“ ostatně projekt Hesláře před bezmála sedmi lety vzešel a který v rozsáhlé úvodní kapitole představil ojedinělou syntézu českého moderního umění 20. století.
Vaše kniha je časově vymezena lety 1908–1958. Co roky následující, chystá se ve vašem okruhu obdobná publikace o heslech let šedesátých, sedmdesátých apod.?
Heslář nám pomohl nalézt některé odpovědi na problémy, které nás zajímaly v souvislosti s výzkumem meziválečných uměleckých a kulturních souvislostí. Lákalo nás poněkud posunout průzor krystalu, jímž jsme se dosud na řadu vztahů a souvislostí dívali. Je jasné, že doba a situace druhé půlky 20. století obsahuje celou řadu podobných nebo i zcela nových výzev, velice zajímavá by byla například konfrontace s mnohými vynikajícími umělci – básníky, výtvarníky, divadelníky, filmaři, kteří zažili například situaci 60. let a v jejichž současných dílech tato východiska rezonují. Zatím ale o jakémsi „pokračování“ neuvažujeme.
Zkusme trochu spekulovat a povolit uzdu fantazii. Která hesla dnešní doby, „umělecké avantgardy roku 2013“, bude analyzovat heslář, jenž třeba na FF UK vyjde v roce 2050?
Jakkoli každý z editorů i autorů Hesláře má své aktuální umělecké preference a zájmy, jsme v první řadě umělečtí historikové a teoretikové. Nemohu zde mluvit za kolegy, sám ale raději odborně žiji v minulostní perspektivě, prognózy mě děsí. Jediné, v co doufám, je to, že i v roce 2050 budeme žít v natolik svobodné společnosti, která umožní zažít skupince lidí natolik opojný pocit svobodné volby, kterou představuje jakoby samozřejmá realizace vědeckého nápadu a jeho dovedení do dvojjazyčné knižní prezentace, které je navíc oceňováno třeba Jednotou tlumočníků a překladatelů, tedy opět spolkem svobodných lidí, kterým touto cestou upřímně děkujeme. Nám, kteří jsme lidsky dozrávali v šedivém bezčasí komunistického režimu 80. let, na který v jeho zárodcích řada avantgardních umělců 20. a 30. let sázela a jenž jim tuto sázku zpravidla velice krutě „splácel“, připadá tato zdánlivá samozřejmost stále jako malý zázrak, a přeji ho zažít i našim případným následovníkům v roce 2050.
