Ghost Cats, tak si říká čtveřice dívek, která se přihlásila na Univerzitní maraton – běh o pohár rektora UK. Veronika Klečková a Tereza Loskotová z Přírodovědecké fakulty UK, čerstvá absolventka Fakulty sociálních věd UK Olga Clark a studentka Mendelovy zemědělské a lesnické univerzity v Brně Lucie Štaudová se společně zapsaly na běžeckou štafetu, aby na vlastní kůži zažily výjimečnou atmosféru pražského maratonu.
Kdy jste se začaly věnovat běhání na delších tratích?
Veronika: Já jsem začala běhat, když jsem byla na jaře roku 2010 na Erasmu v Mnichově a neměla jsem vůbec žádné peníze na jakékoliv volnočasové aktivity. A běhat se dalo i bez peněz. Jinak jsem ale vždycky hodně sportovala.
Tereza: Běhat jsem začala s kamarádkou, když jsem byla ve druháku. Chodily jsme pravidelně dvakrát týdně.
Olga: Já jsem začala běhat v sedmnácti, když jsem byla na rok v Americe. Tam jsem se sportu věnovala velmi intenzivně. Denně jsem absolvovala i čtyřhodinové tréninky. Znovu běhat jsem potom začala před pár lety na Erasmu ve Francii. A od loňska pravidelně běhám také se svou sestrou Jitkou. Ona je můj velký běžecký vzor a tou největší motivací. Sama je přihlášená na maratonskou štafetu firem, obě běžíme druhý úsek.
Jak často chodíte běhat teď, krátce před závodem?
Veronika: V poslední době jsem běhat skoro nechodila. Dělám hodně dalších sportů, věnuji se lezectví, jezdím na kole, tancuji, takže trochu nestíhám.
Tereza: Po celý březen jsem byla nemocná. Od dubna ale chodím běhat pravidelně třikrát týdně. Kamarádka, která běhala maraton, mi poradila tréninkový plán. Jeden den běhám na vzdálenost, výklus. Pak mám den volna, po něm běhám intervaly, to je trénink pro rychlost, po kterém následuje další jednodenní volno. Následující den trénuji v terénu, do kopce, z kopce, po rovině a potom zase dva dny odpočívám.
Olga: Chodím běhat asi dvakrát až třikrát týdně – většinou zvládnu pět kilometrů, někdy se snažím i trošku víc, ale ne vždy se přinutím (smích).
Běháte se sluchátky a s hudbou?
Olga: Nejraději běhám společně s někým a bez hudby. Když ale běžím sama, tak hudbu poslouchám
Veronika: To mám podobné.
Budete si na Univerzitní maraton brát sluchátka, nebo se necháte hecovat fanoušky?
Veronika: Zatím nevím, jeden závod už jsem se sluchátky běžela. Na jednu stranu se člověk při hudbě lépe koncentruje, na druhou stranu, když poběžím bez hudby, budu třeba víc sledovat svůj rytmus a nechám se strhnout davem. Nemůžu se pořád rozhodnout, co je lepší.
Promýšlely jste nějakou závodní strategii?
Veronika: To jsme neřešily vůbec.
Přihlášené štafety mohou využít pomoci trenéra. Oslovily jste ho?
Tereza: Ne, říkaly jsme si, že by bylo velmi komplikované najít čas, kdy bychom se mohli všichni společně sejít.
Olga: Vytvořit si tréninkový plán není až tak těžké, na internetu k tomu najdete spoustu podkladů. To zvládneme i bez trenéra.
Veronika: Horší pak je ten plán dodržovat (smích).
Plánujete si na maratonský víkend nějaký speciální jídelníček?
Olga: Prý je dobré dát si večer před závodem těstoviny kvůli karbohydrátům. Ale když je zrovna doma mít nebudu, tak to asi nebudu hrotit.
Veronika: Myslím, že na deset kilometrů člověk nemusí nic hrotit.
Olga: Na druhou stranu, když jsem běžela jeden pětikilometrový závod, dala jsem si před startem energetickou tyčinku a pak se mi běželo opravdu dobře.
Veronika: Důležité je, aby člověk nebyl hladový nebo přecpaný.
Olga: To je pravda, je důležité to dobře načasovat.
Kdo vymyslel jméno štafety?
Olga a Tereza: Jak že se jmenujeme (smích)?
Veronika: To vymyslela Lucka. Podle filmu Ghost Dog. Připadalo jí to vtipné.
Olga: Ano, to je pravda. Nikdo proti tomu neprotestoval, protože nikoho nenapadlo nic lepšího.
Veronika: Jsme prostě takový harmonický tým, vůbec se nedohadujeme…
Proč jste se přihlásily na Univerzitní maraton – běh o pohár rektora UK?
Veronika: Zúčastnit se.
Tereza: Překonat sama sebe.
Veronika: Vidět na vlastní oči legendární keňské běžce.
Olga: Prý je to úžasný zážitek běžet Prahou, davem, vidět Keňany. A jak říká Terka, běhání je hlavně o tom, překonávat sama sebe.
