Skokan Čestmír Kožíšek: Na olympiádě v Pchjongčchangu mi chyběli diváci

Říkají mu Létající Čestmír. To, že velké můstky patří mezi jeho oblíbené, dokázal student Fakulty tělesné výchovy a sportu UK a skokan na lyžích Čestmír Kožíšek i na olympiádě v Pchjongčchangu, kde si doletěl ve své nejsilnější disciplíně pro osmadvacáté místo. „Organizátoři předvedli super výkon, skokanský areál byl skvěle připravený. Chyběli mi ale diváci,“ popsal hned po návratu z Jižní Koreje své dojmy z olympijských her.

Právě jste se vrátil ze své vůbec první olympiády. Jak na vás hry zapůsobily?

Přiznám se, že jsem měl od olympiády trochu větší očekávání. Loni jsem absolvoval univerziádu v kazašském Almaty. Ta byla oproti hrám taková pompéznější, chtěli se asi ukázat, že mají na to, aby mohli pořádat i olympiádu. V Koreji všechno fungovalo, měli to dobře připravené. Chyběla mi ale divácká atmosféra. Nebyla tam moc velká návštěvnost, to mi pokazilo celý dojem z her. Nějak jsem necítil olympijský tlak, atmosférou to celému našemu týmu připomínalo spíše některý ze závodů Světového poháru. Na Turné čtyř můstků, kam přijde třicet tisíc diváků, je tlak větší. Divácká kulisa někomu pomáhá, někoho naopak svazuje. Já patřím do té první skupiny.

Evropští sportovci v Pchjongčchangu trochu zápasili s velkým časovým posunem. Neměl jste problémy s aklimatizací?

Do Koreje jsem odletěl docela s předstihem, už 1. února. První trénink jsem měl až 7. února. První dva dny tam byly náročné, pak už jsem si zvykl a neměl problém. Celý náš závodní program se odehrával večer, závody jsme končili kolem půlnoci – než jsme se dostali do postele, byly dvě ráno. Ráno jsme si proto trošku déle pospávali a celou dobu drželi tento rytmus.

Vyhovuje vám večerní závodění?

Raději skáču později odpoledne nebo večer než brzy ráno. Umělé osvětlení mi nevadí. Všechny skokanské závody se začínají pomalu posouvat do večerních hodin. Bývají lepší povětrnostní podmínky. Organizátoři her se tím navíc chtěli přiblížit evropskému diváckému času. Mně to vyhovovalo.

Organizátoři nechali pro olympiádu postavit nový skokanský areál. Jak jste s ním byl spokojen?

Můstky byly připraveny skvěle, na špičkové úrovni, klobouk dolů. Organizátoři si pozvali specialisty z Evropy, kteří jim ukázali, jak to mají udělat. Opravdu každý ledík okamžitě očišťovali, aby nedělal problémy během závodu. I okolí můstku bylo dobře připravené. Jiné závody museli kvůli počasí rušit nebo posouvat časy jejich startu, my jsme ale skákat mohli. Vhodné místo pro skokanský areál museli asi dlouho hledat, zvolili ale dobře.

Česká skokanská reprezentace se na olympiádě trochu trápila. Jak jste spokojen s vlastními výsledky?

Vezmu to postupně: malý můstek – velká nespokojenost, nepostoupil jsem z kvalifikace, to jsem byl hodně zklamaný, čekal jsem, že naprosto suverénně postoupím do závodu. Závod na velkém můstku: chtěl jsem bojovat o vyšší příčky, ale vzhledem k tomu, jak se mi na olympijských hrách skákalo, jsem celkem spokojený. Soutěž družstev: věděli jsme, na jaká místa máme, ale chtěli jsme zabojovat o postup do druhého kola, i když bylo jasné, že to bude těžké. S desátým místem se musíme srovnat, spokojení s ním ale nejsme. Z pohledu výsledků to pro mě byly spíše horší závody.

Myslíte, že na vás dolehla psychická tíha her? Rozebírali jste s trenéry, kde se stala chyba?

U mě je to v odrazovém postavení, od kterého se odvíjí všechno ostatní. Pro diváka je to téměř nerozeznatelný rozdíl, centimetr v nájezdovém postavení dělá obrovské změny a ve výsledku velké rozdíly. Na malém můstku jsem dělal moc brzké odrazy, všechny chyby se sečetly a dopadlo to tak, jak to dopadlo.

S jakou náladou jste přijeli domů?

Náladu máme takovou pozitivně-negativní. Víme, jak na tom jsme. Snažíme se to brát tak, jak to je. Říkáme si, že musíme bojovat dál. Jsme skoro na konci sezony, zbývá posledních pár závodů, na které se musíme připravit, jak nejlépe dokážeme. Už tím ale nic nespasíme. Pomalu se musíme soustředit na příští sezonu.

Vaší parádní disciplínou jsou lety na lyžích (skoky z obřích můstků – „mamutů“ –, kdy sportovec létá až za hranici dvou set metrů). Věnujete se i nějakým jiným adrenalinovým aktivitám? Jak překonáváte strach?

Baví mě to, to je základ. I lety se už zapojily do programu Světového poháru. Skáčeme na všech obřích můstcích, kromě Harrachova kvůli jeho dezolátnímu stavu. Sezona Světového poháru končí v Planici, tam se vždycky těším. Když jsem poprvé skákal na mamutu, trochu jsem nestíhal, přišel jsem pozdě. Nebyl čas přemýšlet o tom, co by se mohlo stát. Od té doby mám lety rád a těším se na ně. Základem je nemít špatné myšlenky. Jiné adrenalinové sporty nevyhledávám. Nemám na to ani čas. Když se ale k něčemu takovému dostanu, nebojím se toho. Ve škole jsem absolvoval seskok s padákem, strach jsem neměl. Věřil jsem, že to bude fungovat tak, jak má, a nic zlého se nestane.

Kdo vás ke skokům na lyžích přivedl?

Rodina. Táta je trenér a také skákal. I bratranec Dušan Kožíšek začínal s kombinací, pak přešel k běhu na lyžích (Dušan Kožíšek reprezentoval ČR v běhu na lyžích na třech zimních olympijských hrách, pozn. red.). Je to taková rodinná tradice.

Severská kombinace vás nelákala?

Začínal jsem s kombinací, v patnácti se pak rozhoduje, jestli se z člověka stane skokan, nebo zůstane u kombinace. Já jsem v běhu ale nebyl tak dobrý, ve skoku jsem měl lepší výsledky, tak jsem zůstal u něj.

Chodíte někdy na běžky s bratrancem Dušanem Kožíškem?

Moc ne, on by se se mnou nudil. Jsem na něho moc pomalý.

Během sezony objíždíte co týden závody Světového poháru a další soutěže. Jak v takovém zápřahu stíháte studovat na FTVS UK?

Není to jednoduché. Nejtěžší byl první rok, kdy jsem na FTVS UK nastoupil. Musel jsem se ve všem zorientovat. Snažil jsem se ke studiu přistoupit opravdu poctivě a zodpovědně. Učitelé pak viděli, že na to nekašlu, a později mi vyšli vstříc. V magisterském cyklu studia jsem zapsán v kombinované formě. Je to ale vlastně ještě složitější – o víkendech závodím, musím to pak všechno dohánět, kdy to jde.