Mladá fronta DNES; 23.9.2013; Strana: 1; Autor: Lenka Petrášová
PRAHA Každý třetí lékař v Česku trpí vážnými syndromy vyhoření, byť si to často odmítá přiznat. Takový je závěr prvního a největšího výzkumu syndromu vyhoření u českých lékařů, který má MF DNES exkluzivně k dispozici.
Průzkumu, který organizovala Česká lékařská komora ve spolupráci s 1. lékařskou fakultou Univerzity Karlovy, se zúčastnilo nebývalé množství lidí – bezmála patnáct tisíc lékařů. A dopad zjištění je velmi vážný. Vyhořelých lékařů je u nás víc, než by si kdokoliv předtím pomyslel.
Navíc: vyhořelý lékař nejenže stojí zdravotní pojišťovny mnohem víc peněz, ale je cynický a protivný k pacientům.
„Existují studie, které jasně dokazují, že vyhořelý lékař nechce s pacientem komunikovat a raději jej odesílá na jedno vyšetření za druhým zbytečně, jak se říká, od čerta k ďáblu, což pochopitelně stojí zdravotní systém hodně peněz,“ říká Radek Ptáček, psycholog z Všeobecné fakultní nemocnice v Praze a spoluautor výzkumu.
Výzkum je u nás sice první, ale už dnes se Evropská unie ptá, co s tím budeme dělat. „Dostali jsme dotazník z Belgie, v němž zjišťují, jak velký je to u nás problém a jak jej řešíme. Na první otázku nám naštěstí odpověděl výzkum, na druhou jsme napsali: Bohužel nijak,“ vysvětluje psycholog Ptáček.
A z příběhů jednotlivých lékařů, které vedle odpovědí na dotazníky zjišťující jejich stav lékaři zaslali, docela mrazí.
„Jsem vyhořelý, vyčerpaný. Nic nemá smysl. Chtěl bych být řidičem tramvaje nebo popelářem. Bohužel jsem lékař, nic jiného neumím. Dvanáct let chirurg, tedy řezník,“ svěřil se jeden z oslovených lékařů. „Někdy jsem se zamýšlela nad tím, jak by bylo krásné vidět i přes den sluneční světlo nebo dokonce moct si svoji práci udělat v klidu u stolu,“ napsala anestezioložka ze středočeské okresní nemocnice. To jsou však příběhy lékařů, kteří si svůj stav uvědomují. Mnohem horší je, že většina zdravotníků si vážnou situaci odmítá přiznat.
„Nejsem vyhořelý, jsem jen unavený a naštvaný,“ začíná skoro každý příběh, který na adresu autorů výzkumu přišel. A následuje popis příznaků a chování, které i laikovi napovědí, jaká je diagnóza.
Mimochodem: syndrom vyhoření je opravdu nemoc. Označení její diagnózy je Z 73.0. Co s ní?
„Samozřejmě by to mělo řešit ministerstvo, a až bude zvolena vláda, obrátíme se na ministra zdravotnictví s dotazy, ale je to běh na dlouhou trať, jednoduchý recept není,“ přiznává prezident České lékařské komory Milan Kubek. Viceprezident komory Zdeněk Mrozek dva nápady má.
Za prvé by změnil systém vzdělávání lékařů po škole. „Ti chudáci se mezi stresem z přípravy na atestaci akorát stihnou naučit zlozvyky povolání a vidí jen jeho horší stránku,“ říká. Což je mimochodem asi nejvážnější věc.
„Lékaři, kteří jsou nejvíc ohroženi syndromem vyhoření, jsou právě ti těsně po škole, musí hodně pracovat, sloužit služby, nemají peníze, musí se učit na atestaci a nemají ani rodinu, která by je rozptýlila, a vlastně ani čas na soukromí,“ říká dle výsledků výzkumu psycholog Radek Ptáček.
A druhá věc, která je podle viceprezidenta komory Zdeňka Mrozka důležitá: „Ocenění zaměstnavatele. Pokud lékař cítí, že s ním zaměstnavatel počítá, že je pro něj důležitý, znamená to hodně.“
To potvrzují i příběhy lékařů. Těch, u nichž při vyhoření hrála roli nekompetentnost a „hloupost“ nadřízených, je třetina. Druhý spoluautor výzkumu Jiří Raboch, šéf Psychiatrické kliniky Všeobecné fakultní nemocnice, říká, že bude usilovat o to, aby vznikla ambulance pro lékaře, které štve jejich povolání. Ať už na syndrom vyhoření věří, či ne. „Lékaři mají problém požádat o pomoc kolegu, zvlášť psychiatra, ale syndrom vyhoření je velkým problémem zdravotnictví u nás,“ míní Raboch.
