Před rokem prohloubili akademici z Filozofické fakulty UK vztahy s etiopskou Jimma University, expert na frankofonní subsaharskou literaturu Vojtěch Šarše rozvíjí spolupráce v dalších afrických zemích, třeba i v Senegalu, přičemž do Dakaru jezdí přednášet. „Pro nás je to možnost získat jiný pohled na africké dějiny, literaturu, jazyk i politiku. Pro partnerské univerzity zase můžeme nabídnout zkušenost s pedagogikou, didaktikou, digitalizací, akademickým provozem anebo mezinárodní spoluprací. Důležité ale je, aby to bylo partnerství, ne vztah, v němž jedna strana přijíždí mentorovat či ,poučovat´ druhou,“ říká Šarše, pracovník Ústavu románských studií FF UK. Několik etiopských akademiků přijede do Prahy začátkem října a na 9. října připravují přednášku pro veřejnost.
Jak jste se vůbec dostal od francouzštiny až k frankofonním literaturám Afriky?
V akademickém roce 2010/2011 jsem byl jako student FF UK na Erasmu ve Francii, na univerzitě v Lille. Měli jsme tam profesora, který byl zároveň básník, a jednou přišel na hodinu s básní martinického Aimého Césaira Sešit o návratu do rodné země (Le Cahier d’un retour au pays natal). Ta báseň je zaměřená na africký kontinent a na zkušenost návratu, kolonialismu a jazyka. Pamatuji si, že jsem byl jediný cizinec ve třídě plné francouzských studentů. Profesor začal báseň recitovat a já viděl v očích Francouzů šílené překvapení. Césaire totiž zachází s francouzštinou velmi neotřelým způsobem. Hraje si s jazykem, narušuje ho, míchá jej s kreolskými výrazy, s názvy místní flóry a fauny. Byla to jiná francouzština!
A já jsem si tehdy řekl, že právě tomu bych se chtěl věnovat. Od bakalářského studia se proto zaměřuji na tuto literaturu. Primárně jsem literární historik a literární teoretik. Diplomovou práci jsem psal právě o Césairovi a porovnával jsem jej s marockým básníkem Mohammedem Khaïr-Eddinem, který má rovněž text pracující s tématem návratu do své rodné země. Zajímalo mě, jak oba původně „nefrancouzští“ autoři zacházejí s francouzštinou, jak ji narušují a přizpůsobují svému vlastnímu psaní.
Co vás na tom zaujalo nejvíc?
Oba autoři nějakým způsobem „útočí” na francouzský jazyk. Ne přímo v negativním smyslu, ale přetvářejí jej tak, aby byl schopen nést jejich vlastní zkušenost. U Khaïr-Eddina nejde tolik o to, že by do francouzštiny vnášel arabštinu. Arabština tam podle mě nehraje zásadní roli. Důležitější je jeho práce s francouzskou gramatikou a syntaxí. Právě tím se oba autoři přibližují, i když jsou jejich texty od sebe dobově vzdálené téměř třicet let.
Francouzštině se věnujete dlouhodobě. Proč právě ona?
O francouzštině u mě rozhodla maminka. Chtěla emigrovat do Francie, což se nakonec kvůli rodinné situaci nestalo, ale rozhodla, že se budu učit francouzsky už na základce. Začínal jsem v sedmé třídě a od té doby jsem s francouzštinou v kontaktu vlastně pořád.
Na Filozofickou fakultu UK jste šel rovnou po gymnáziu?
Ano, byla to pro mě poměrně jasná volba. Pocházím z Mělníka, Praha byla blízko a věděl jsem, že chci studovat francouzštinu a literaturu. Na vysněnou francouzskou filologii jsem se sice dostal až napodruhé, ale od gymplu jsem věděl, že mě to zajímá. Později jsem pokračoval i v doktorském studiu. A téma zůstalo podobné: africké romány psané francouzsky v padesátých letech, tedy texty se silným antikoloniálním přesahem. Byli to subsaharští autoři, psali francouzsky a jejich knihy vycházely ve francouzských nakladatelstvích – především v Paříži.
Co všechno dnes na FF UK vyučujete?
Vyučuji francouzskou literaturu 20. století, belgickou literaturu, vybrané kapitoly z frankofonních literatur od románu po poezii a také literární teorii. Kanada je spíše specialita mé kolegyně; já se soustředím na subsaharské literatury a částečně také na Maghreb, zejména na padesátá léta. Na textech mě zajímá antikoloniální „boj“ a také zápolení nerodilého mluvčího s francouzštinou. A vlastně je otázka, zda je ještě možné takového autora označit za nerodilého mluvčího; francouzština se pro něj stává jediným významovým a výrazovým prostředkem, ale zároveň je to jazyk spojený s mocí a dominancí. Často se říká, že frankofonie je pozitivní prostor setkávání kultur. Podle mě to ale není tak jednoduché. Frankofonie je také prostor napětí, marginalizace a oprese. Samotný pojem má koloniální kontext. I to mě na něm zajímá: mocenské vztahy, které se do jazyka promítají.
Jste také spoluzakladatelem Centra afrických studií FF UK. Kdy vzniklo?
Centrum (CAFR) vzniklo v roce 2019. Patřil jsem k jeho iniciátorům, ale zdaleka jsem u toho nebyl sám, ale i další kolegyně a kolegové a to nejen z FF UK. Když jsem se dostal na doktorát, říkal jsem si, že by bylo potřeba nějakým způsobem oživit afrikanistiku, protože jako akreditovaný obor na FF UK už dlouho neexistovala. Akreditace zanikla už několik let před tím, i když některé studium ještě dobíhalo. Chtěli jsme proto vytvořit platformu, kde by se mohli potkávat lidé, kteří se Africe z různých pozic věnují. Původně jsme, možná bláhově, uvažovali i o vzniku studijního oboru, ale rychle jsme zjistili, že je to velmi komplikované. Je k tomu potřeba alespoň jeden docent, peníze a celá řada dalších věcí. Pak přišel covid... a my jsme se nakonec v CAFR zaměřili hlavně na třetí roli univerzity: tedy na veřejné akce, komentovaná promítání, přednášky či setkávání afrikanistů a afrikanistek z různých univerzit.
Jak jste se od zrodu centra dostali ke konkrétní spolupráci s africkými univerzitami?
Zcela upřímně: dlouho jsme nevěděli, že existují akreditované mobility Erasmus+ a že jsou určené i pro subsaharskou Afriku. Dozvěděli jsme se o nich až přes Odbor zahraničních vztahů Rektorátu UK. Velmi nám pomohl s přípravou první žádosti. Dali jsme ji dohromady společně s Fakultou sociálních věd UK a s Přírodovědeckou fakultou UK a minulý rok jsme požádali o první kreditové mobility. Přírodovědecká fakulta a tamní geologové měli zájem spolupracovat se Zambií, politologický institut FSV UK se Stellenbosch University v Jihoafrické republice a my s Jimma University v Etiopii.
A vyšlo to. Proč zrovna etiopská Jimma?
Z konkrétního důvodu: měli jsme tam již osobní kontakty, moje a kolegy Jana Koury z Ústavu historie FF UK, který se rovněž věnuje Africe, konkrétně československo-afrických vztahům během studené války. A právě díky těmto osobním vazbám se projekt připravoval mnohem snáz. Komunikovali jsme již s konkrétními lidmi, kolegy. Znali tamější prostředí.
Jak je spolupráce vlastně nastavena?
Každá má svého koordinátora. Já koordinuji Etiopii. Projekt běží a každý rok je možné rozvíjet další spolupráce, zatímco ty předchozí pokračují. Letos jsme připravovali další žádosti, konkrétně směrem k JAR na University of Pretoria a k univerzitě v Dakaru, Senegalu. Teoreticky je možné rozvíjet více spoluprací najednou, ale žádost je omezená počtem zemí a spolupracujících univerzit. Nedá se jich do žádosti zahrnout větší počet, proto jsme se interně shodli, že rozumné číslo je přibližně do čtyř partnerských univerzit.
Proč má podle vás smysl rozvíjet spolupráci právě s Etiopií?
Etiopie je v subsaharské Africe výjimečná. Každý stát je samozřejmě něčím výjimečný (směje se), ale Etiopie je mimořádná tím, že nebyla dlouhodobě kolonizovaná a je navíc druhou nejlidnatější zemí Afriky. Výjimkou v regionu je ještě Libérie, která má ale úplně jiný historický kontext spojený se Spojenými státy. Etiopie proto nabízí odlišný pohled na evropsko-africké vztahy. Když jsme byli třeba v Dakaru, zažili jsme situace, kdy nás místní akademici vnímali přes francouzštinu jakožto „Francouze“. Museli jsme vysvětlovat, že nejsme z Francie, ale z Česka a z východní Evropy. Tím se pak otevírá úplně jiný rozhovor o jejich koloniální zkušenosti. Česko kolonie nemělo, i když samozřejmě můžeme diskutovat o tom, zda Evropa jako celek z koloniálního systému neprofitovala. To už je ovšem na širší debatu.
Jak na vás zapůsobila dnešní Etiopie?
Etiopie je obrovská země s přibližně 136 miliony obyvatel – a velmi rychle se rozvíjí. Témata programu Erasmus+ byla v roce 2025 nastavena kolem inkluze, digitalizace, demokracie a udržitelnosti. Naši část projektu s Jimma University jsem navázal především na digitalizaci a inkluzi. Tu chápu i ve smyslu překonávání eurocentrického pohledu na dějiny. Etiopie nabízí samostatný, dlouhodobě fungující africký pohled na situaci, který není přímo založen na koloniální zkušenosti. Je jiný.
Francouzština ale v Etiopii nehraje velkou roli, ne? Jak do toho zapadá vaše zaměření?
Právě to je to zajímavé. Francouzština tam opravdu nehraje zásadní roli. Jazykem vzdělávání a ekonomiky je angličtina, vedle tamní amharštiny, kušitské oromštiny a dalších jazyků. Přesto mají na svých literárních oborech velký zájem o frankofonní subsaharské literatury. Když jsem byl na Jimma University, čtrnáct dní jsem přednášel o frankofonních subsaharských literaturách. Pro ně je to důležité a kontextové téma, přestože francouzština není jejich jazykovým prostředím.
Jak jste spolupráci s Jimma University reálně navázali?
Šli jsme čistě přes akademickou rovinu. Díky Západočeské univerzitě v Plzni (ZČU) jsme se s akademiky z Jimmy setkali už v roce 2024, tedy několik měsíců před tím, než jsme psali vlastní projekt. Nejprve jsme se seznámili osobně a teprve potom jsme na tom začali stavět projektovou spolupráci. Když jsme byli v Etiopii rok předtím, hlavní město Addis Abeba vypadalo jinak než o pouhý rok později. Některé problémy, například počet lidí bez domova v ulicích, byly tehdy velmi viditelné. Rok nato jsme to město téměř nepoznali! Objevily se nové stavby a bylo patrné, jak rychle se země snaží rozvíjet a měnit svoji tvář vůči mezinárodní veřejnosti. Zároveň je tam cítit politické napětí, například ve vztahu k Eritreji a otázce přístupu k moři. Na to však nejsem odborník.
Prozraďte, jak konkrétně vypadá „výuková mobilita“?
Nejdříve je potřeba přesně domluvit počet hodin a obsah výuky. U těchto výměn musíme vykázat určité množství odučených hodin. Pokud se nepletu, jde minimálně o osm čistých vyučovacích hodin týdně. Dopředu tedy řešíme, co budeme učit, pro koho a v jakém rozsahu. Jazykem projektu je angličtina, aby byla výuka dostupná všem, i když třeba v Senegalu jsem osobně s kolegy mluvil francouzsky. Tyto Erasmus+ mobility jsou založené primárně na výuce. Nejde o stěžejní rešerše nebo publikační činnost, ale o pedagogiku, didaktiku a sdílení know-how.
Kolik studentů na vaši výuku chodilo?
Velmi se to lišilo. Učil jsem studenty od bakalářského stupně po doktorandy, dokonce i víkendové studenty. Někdy byla místnost plná, třeba kolem čtyřiceti lidí. Jindy šlo o menší skupiny Ph.D. studentů, kde jsme spíše vedli diskusi. Mimochodem: doktorandi na Jimma University na mě udělali výborný dojem. Setkal jsem se s doktorandy anglistiky a s doktorandkami pedagogiky. Měli zajímavé disertační projekty týkající se výuky francouzštiny či angličtiny nebo třeba toho, jak podpořit sebevědomí studentů při hodinách anglického jazyka. To už zasahovalo i do psychologie vzdělávání a tak. Co mě na studentech fascinovalo, byla jejich průbojnost. V prostředí, kde je obrovské množství nadaných, se člověk nezbytně musí umět prosadit a dobře zviditelnit.
Zmiňoval jste i zkušenost ze Senegalu. Bylo tam studentů ještě víc?
Ano, na dakarské univerzitě jsem zažil výuku, kde bylo až kolem 1500 studentů! Dvě obrovské auly, mikrofon, obraz a fakt stovky lidí. V tu chvíli jsem tam nebyl hlavním vystupujícím, ale ten rozsah byl pro mě opravdu silným zážitkem. Je to úplně jiný akademický provoz než u nás.
Chápu výuku pro Afričany. Jaký přínos má spolupráce pro českou stranu?
Určitě je to přínos i pro nás. Jednak posilujeme mezinárodní spolupráci a akademickou mobilitu. Zároveň to zapadá do širší strategie České republiky vůči africkým státům. Můžeme tam vystupovat jako partneři, kteří nepřijíždějí s vágním plánem, ale s konkrétní výukou i nabídkou spolupráce. Na afrických univerzitách jsme se setkali s tím, že zahraniční akademici někdy přijíždějí bez jasného plánu. My nabízeli konkrétní program a možnost, aby kolegové přijeli k nám do Prahy a učili a získávali zkušenosti zase tady. To je zásadní: nejde jen o návštěvu, ale o oboustrannou výměnu. Nejenom, že Afrika je blízký soused Evropy, na což často zapomínáme, ale má obrovský lidský potenciál, který se pyšní mládím a dynamikou. Navazujeme i na historii, kdy tisíce afrických studentů studovalo v Československu a zároveň tisíce našich expertů působily v Africe.
Kdo se výukového pobytu v Etiopii účastnil?
Na první mobilitní výjezd kromě mě odjel také docent Jan Koura z Ústavu historie a doktor Radek Buben z Centra pro multidisciplinární areálová studia. Já působil v literární sekci, Honza vyučoval historii a globální dějiny a Radek zase přinášel témata z oblasti politologie a mezinárodních vztahů. Na Jimma University je sice historický ústav zaměřený především na etiopské dějiny, ovšem tamní kolegové měli zájem rovněž o globální provazby, třeba právě i v souvislosti se subsaharskými literaturami. Proto Honza Koura vyučoval globální dějiny se zaměřením na terminologii a přístupy k nim. Radek Buben se věnoval mezinárodní politice a geopolitice, což je téma, které se tam dynamicky rozvíjí. Vzniká tam – nebo má vzniknout – nové centrum zaměřené na geopolitiku.
S jakými problémy se africké univerzity potýkají?
V některých ohledech s podobnými jako my. Mluví se o nedostatku peněz, o vysokých počtech studentů, o zpřísňování a komplikování přijímacího řízení, ale také o umělé inteligenci (AI) při psaní prací. To jsou problémy, které známe i z českého prostředí. Zároveň však čelí specifickým obtížím. Včas nenaskočili do systému mezinárodních databází, hodnocení či indexovaných časopisů. Mají tak časopisy, jež vycházejí desítky let, jsou odborně cenné, ale nejsou indexované. Nikdo do nich nechce publikovat kromě místních akademiků, protože v našem systému to nepřináší benefity pro pracoviště. Sám jsem jako doktorand publikoval v jednom dakarském časopise a v českém akademickém prostředí to nikdo neocenil, pochopitelně.
Dalším tématem je tam digitalizace. Dokumenty, knihy i učebnice bývají čtenářům obtížně dostupné. Některé univerzity jsou plně závislé na darech ze zahraničí. Někdo postaví knihovnu, někdo dodá knihy. To ale pořád vytváří určitou neokoloniální závislost. Myslím, že mnohem důležitější je sdílet know-how a vyměňovat si znalosti a přístupy k výuce. A o to oni sami hodně stojí.
Co vás v Etiopii zaujalo mimo Jimmu, známé kávové centrum?
Příroda. V Etiopii se člověk může pohybovat od lesů přes savanu až po úplně jiné typy krajiny. Viděli jsme krokodýlí jezero, při cestách krajinou se prostředí neustále měnilo. Velmi silně je tam vidět klimatická změna. Když jsme byli v Etiopii v únoru, mělo být ještě asi dva měsíce období sucha. Přesto jsme zažili silné etiopské deště a když takto zaprší, krajina se neuvěřitelně rychle zazelená. Byli jsme na procházce v lese, který mi připomínal Šumavu, a za chvíli jsme scházeli níž, kde už rostly baobaby. Ta proměnlivost je fascinující.
A jak jste vnímal náboženské soužití kultur?
Na první pohled přirozeně. Ve třídě byly ženy zahalené i nezahalené, křesťanky i muslimky. Někteří studenti nosili typické dřevěné křížky, jiní ne. Etiopie má silnou křesťanskou (koptskou) tradici, ale i muslimskou populaci. Když jsme se ale ptali detailněji, ukazovalo se, že určité napětí tam přece jen je. Právě o tom by mohli mluvit etiopští kolegové, až přijedou do Česka.
Kdy přesně mají akademici z Etiopie přijet na Univerzitu Karlovu?
Měli by do Prahy přijet na začátku října v rámci stejné kreditové výměny. Princip je nastaven tak, že stejný počet akademiků, kteří přijedou tam musí přijet také k nám. Už se průběžně jedná o konkrétních jménech a bude potřeba přednostně řešit víza. Jejich pobyt na UK by měl být zaměřen na výuku pro studenty, akademickou veřejnost, ale také širší veřejnost. Výuka bude probíhat výhradně v angličtině.
A jaká témata s sebou přivezou k nám?
Mělo by jít o pestrá témata: přednášky o jazykové a kulturní rozmanitosti, náboženském soužití, historii a také otázky mezinárodní politiky. Důležitým tématem by měla být navíc dekonstrukce dějin Etiopie. V mnoha subsaharských státech je totiž Etiopie vnímána jako určitý vzor, protože nebyla kolonizována. Zároveň samozřejmě čelí vlastním problémům či tenzím.
Je složité dostat etiopské akademiky do Česka?
Vízový proces je pro ně velmi dlouhý a komplikovaný. U cest do Evropské unie se často řeší obava, že by se už nemuseli vrátit. Etiopští akademici tak musejí dokládat například určité obnosy na bankovních účtech či rodinné vazby. Další komplikací je, že do regionu subsaharské Afriky v rámci mobilit zatím nesmíme vysílat naše studenty, protože EU to z bezpečnostních důvodů neumožňuje. Přitom například Etiopie nebo Senegal jsou v konkrétních místech pobytů prostředím, kde jsem se osobně cítil úplně bezpečně. Samozřejmě je nutné respektovat pravidla programu a bezpečnostní hodnocení, ale z pohledu akademické spolupráce je to omezení.
Co byste si vy osobně přál, aby ze spolupráce dlouhodobě vzešlo?
Přál bych si, aby nešlo jen o jednorázové krátkodobé výjezdy, ale o budování stabilních vztahů. Abychom si nevyměnili jen pár přednášejících, ale abychom vytvořili dlouhodobé akademické partnerství, které bude přínosné pro obě strany. Pro nás je to možnost získat ne-europocentrický pohled na dějiny, literaturu, jazyk i politiku. Pro partnerské univerzity zase můžeme nabídnout zkušenost s didaktickými přístupy, digitalizací, akademickým provozem anebo mezinárodní spoluprací. Důležité ale je, aby to bylo partnerství, ne vztah, v němž jedna strana přijíždí „poučovat“ druhou.
Afrika nemá být v akademickém prostředí jen „terénem“ nebo exotickým tématem. Je prostorem, kde vznikají vlastní intelektuální tradice, vlastní interpretace dějin a vlastní akademické otázky. A právě to je pro nás cenné.
| Mgr. Vojtěch Šarše, Ph.D. |
| Působí v Ústavu románských studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Na FF UK vystudoval francouzskou filologii a od roku 2015 pokračoval v doktorském studiu, přičemž od té doby na daném ústavu také vyučuje. Odborně se zaměřuje na frankofonní subsaharské literatury, antikoloniální román a otázky identity, kulturního vykořenění a vztahu mezi kolonizátorem a kolonizovaným. Ve svém výzkumu se věnoval zejména románům psaným francouzsky subsaharskými autory v 50. letech 20. století a jejich historickému, politickému i kulturnímu kontextu. Spoluautorsky připravil publikace Hledání subsaharských identit v románové tvorbě. Antologie subsaharského frankofonního románu a Rozpravy o identitách ve frankofonním prostoru subsaharské Afriky. Soubor rozhovorů a esejů (obě 2018). Na FF UK se podílel na vzniku Centra afrických studií (CAFR), jež od roku 2019 vytváří prostor pro afrikanisticky zaměřenou odbornou i veřejnou činnost. V posledních letech se zapojuje do rozvoje spolupráce s africkými univerzitami, třeba v rámci Erasmus+ spolu s Jimma University. |
