<?xml version="1.0" encoding="utf-8"?> <!-- generator="" --> <?xml-stylesheet href="//cdnjs.cloudflare.com/ajax/libs/lightbox2/2.7.1/css/lightbox.css" type="text/css"?> <rss version="2.0" xmlns:atom="http://www.w3.org/2005/Atom"> <channel> <title>Naši medici</title> <description><![CDATA[Magazín Univerzity Karlovy]]></description> <link>https://www.ukforum.cz</link> <lastBuildDate>Wed, 18 Dec 2024 15:44:11 +0100</lastBuildDate> <generator></generator> <atom:link rel="self" type="application/rss+xml" href="https://www.ukforum.cz/temata/nasi-medici/tag/film?format=feed&type=rss"/> <language>cs-cz</language> <item> <title>Zpráva o uzdravování. ČT uvede dokument o loňské tragédii</title> <link>https://www.ukforum.cz/rubriky/aktuality/9497-jedinecna-zprava-o-uzdravovani-ct-uvede-dokument-o-lonske-tragedii</link> <guid isPermaLink="true">https://www.ukforum.cz/rubriky/aktuality/9497-jedinecna-zprava-o-uzdravovani-ct-uvede-dokument-o-lonske-tragedii</guid> <description><![CDATA[<div class="K2FeedImage"><img src="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/8014972ab4c628704fe7b7c50b00db60_M.jpg" alt="Zpráva o uzdravování. ČT uvede dokument o loňské tragédii" /></div><div class="K2FeedIntroText"><p>Zlo, které loni 21. prosince zasáhlo univerzitu a celou společnost, způsobilo mnoha lidem obrovský zármutek, vyvolalo ale také vlnu lidské sounáležitosti a laskavosti. A právě o ní natočila režisérka Markéta Oddfish Nešlehová dokumentární film.</p> </div><div class="K2FeedFullText"> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9497/6671aebe-0d98-4ca3-bf21-618c5255fa55.jpg" alt="6671aebe 0d98 4ca3 bf21 618c5255fa55" width="460" height="697" style="float: right;" />Zlo, které loni 21. prosince zasáhlo univerzitu a celou společnost, způsobilo mnoha lidem obrovský zármutek, vyvolalo ale také vlnu lidské sounáležitosti a laskavosti. A právě o ní natočila absolventka UK, režisérka <strong>Markéta Oddfish Nešlehová</strong> dokumentární film <a href="https://www.ceskatelevize.cz/porady/16234768583-jak-to-ze-se-svet-nezastavil/"><em>Jak to, že se svět nezastavil</em></a>. Česká televize ho uvede 21. prosince večer.</p> <p><strong>Proč jste se rozhodla o tragédii, která se odehrála 21. prosince na Filozofické fakultě UK, natočit dokumentární film?</strong></p> <p>Zajímají mě možnosti lidské psychiky a jejího příklonu k pozitivnímu nastavení. Jedenadvacátý prosinec ukázal zlo. Mým cílem je ukázat, že i přes to, co se stalo, dokáže znovu vypučet něco nového, vyrůst na spáleništi nová rostlina, symbolický kakost. Chci ukázat, že zlo nemůže nikdy zvítězit. To je hlavní leitmotiv filmu. Mluvíme o čtrnácti obětech, ve skutečnosti jich je ale daleko víc, i když na té sekundární nebo terciární úrovni. Tisícovky lidí byly přímo zasaženy, tragédie ovlivnila celou společnost. Chtěla jsem natočit film, který by byl jednou z takových léčivých pilulek na cestě k ozdravení jak univerzity, tak celé společnosti, která se s takovou hrůzou v novodobých dějinách ještě nesetkala. Můj dokument přináší zprávu o tom, jak hluboká a pevná může být lidská sounáležitost a laskavost. Podhoubí na fakultě, na rektorátu a na celé univerzitě tomu výrazně nahrálo. Když jsem viděla ty ženy v čele, a to, jak jsou ryzí, a jak soucitné a laskavé prostředí na univerzitě je, říkala jsem si, že chci být u toho, když se univerzita a pozůstalí budou léčit, protože to může přinést jedinečnou zprávu o uzdravování. Dalším mým důvodem k natočení dokumentu bylo přesvědčení, že se na událost a na oběti nesmí zapomenout. Měl by to být film pozůstalých, kteří by měli mít možnost sdílet svoje pocity.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9497/Maminka%20Sary%20Lidicke%20na%20Tichem%20miste%20foto%20Marketa%20Oddfish%20Neslehova.jpg" alt="Maminka Sary Lidicke na Tichem miste foto Marketa Oddfish Neslehova" width="920" height="614" /><br /><span style="font-size: 10pt;">Maminka Sáry Lidické, jedné z obětí prosincové střelby, na Tichém místě na FF UK v záběrech filmového dokumentu.</span></p> <p><strong>Kdo se ve vašem dokumentu objeví, koho jste při jeho natáčení oslovila?</strong></p> <p>Můj dokument sleduje několik dějových linek. Chtěla jsem se účastnit toho, jak se mění atmosféra a energie na fakultě. Sleduji vznik Tichého místa, jeho proměny a to, jak tam přibývají vzkazy a jak silný smysl to místo vůbec má. Druhá dějová linie sleduje cestu pietního kamene na náměstí Jana Palacha. Zdálo se mi důležité odvyprávět celý ten příběh od vzniku samotné myšlenky až po neopracovanost památníku a jeho symboliku. Začala jsem také sledovat paní děkanku a paní rektorku při běžných činnostech a zároveň při zdolávání těžkostí, které na ně s touto událostí dopadly. Ony nemají žádný záchranný tým krizových interventů, který by si sedl na jejich místa a řídil by krizově fakultu a univerzitu. Tohle všechno musely zvládnout tyto ženy v čele, včetně Lenky Henebergové z kolegia rektorky a proděkanky FF UK Andrey Hudákové. Pak jsem si moc přála, aby se v dokumentu objevili i rodiče obětí a aby se mnou sdíleli svoje myšlenky. Ve filmu je i duchovní rovina, objeví se v něm katolický kněz Marek Orko Vácha, kterého se ptám na to, kde člověk může po takové události vzít sílu.</p> <p><strong><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9497/12311170_910118812429266_5329802896702728912_n.jpg" alt="12311170 910118812429266 5329802896702728912 n" width="460" height="460" style="float: left;" />Sama jste absolventkou UK. Není to tedy pro vás příliš osobní téma? Jak si udržujete profesionální odstup od tak tragické události?</strong></p> <p>Ale tahle tragédie je osobní téma pro každého z nás: každý z nás chodil do nějaké školy, každý z nás se v ní cítil v bezpečí. Rovinu osobního doteku vnímám už v tom, že tohle se mohlo stát kdekoli a komukoli. Všechny oběti navíc byly výjimeční lidé, s životními cíli, s mnoha ideály i talenty… i tím jsem zasažena. A navíc – když chcete natočit dokument, který se diváka dotkne, musí se pro vás natáčení stát osobní věcí, prostě se do něj vložíte, fandíte svým milovaným „hrdinům“, vciťujete se do nich, jdete s nimi kus cesty, přemýšlíte o nich, píšete si s nimi, vyvine se mezi vámi pouto. Nejen oni vám, ale i vy jim se otevíráte, vzájemně si předáváte, co je v ten okamžik třeba. Film je osobní. A pokud jde o Univerzitu Karlovu, zvlášť teď jsem hrdá, že jsem v Karolinu dostala magisterský diplom.</p> <p><strong>Ve své dokumentaristické práci se věnujete lidsky těžkým příběhům, kde vy sama berete sílu zabývat se takto náročnými tématy?</strong></p> <p>Jsem praktikující buddhistka. Energii se snažím čerpat z meditací a z mé duchovní praxe, která mě posiluje. Sílu čerpám ze všech svých aktivit. Jinak to ani neumím. Jsem typ člověka, který nemůže dělat nic jiného. Moje práce mi musí přinášet hlubší smysl, nedělám to jenom proto, abych měla na zaplacení složenek. Nechci, aby to vyznělo pateticky, ale vnímám to jako svoje poslání, které se snažím naplňovat. Samozřejmě mám ale i horší dny, kdy si říkám, že je to strašně těžké a že do sebe absorbuji příliš mnoho žalu. Pomocí meditací a duchovní praxe se s tím ale snažím pracovat. A v neposlední řadě mě posilují i lidé, o kterých točím. Je v nich tolik síly!</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9497/Vzkaz%20na%20Tichem%20miste%20FF%20UK%20kveten%202024%20Foto%20Marketa%20Oddfish%20Neslehova.jpg" alt="Vzkaz na Tichem miste FF UK kveten 2024 Foto Marketa Oddfish Neslehova" width="920" height="614" /><br /><span style="font-size: 10pt;">Jeden ze vzkazů na Tichém místě na FF UK v záběrech filmového dokumentu.</span></p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #c0c0c0;"> <td><strong>Mgr. Markéta Oddfish Nešlehová</strong></td> </tr> <tr> <td>Absolventka tehdejší Fakulty žurnalistiky UK. Od zpravodajství a publicistiky, kterým se věnovala v různých tuzemských denících a magazínech, se později přesunula k režii a scenáristice. Je autorkou řady dokumentárních filmů. Zajímá se o romskou či etnickou problematiku a o třetí svět. Pro Českou televizi točí cyklus <em>13. komnata</em>. Letos ČT uvedla mj. její dokument o problematice vysokoškolského bydlení <a href="https://www.ceskatelevize.cz/porady/15867863048-bez-penez-na-vysokou-nelez/"><em>Bez peněz na vysokou nelez</em></a>. Režírovala také několik videoklipů a hudebních DVD či populární pořad <em>Noc s Andělem</em>. V roce 2008 získala cenu Anděl za DVD <em>Live & Life Blue Effect</em>.</td> </tr> </tbody> </table> <p> </p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #c0c0c0;"> <td> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9497/Forum.jpg" alt="Forum" width="188" height="243" style="float: right;" />Tento článek vyšel i ve speciálním čísle magazínu FORUM věnovaném obětem tragédie na Filozofické fakultě UK z prosince 2023.</p> <p>Tištěný časopis je k dostání zdarma na rektorátu a fakultách Univerzity Karlovy. Celé číslo ve formě <a href="https://www.ukforum.cz/images/dokumenty/Forum%20CZ%2067%202024%20web%20dvoustrany.pdf">pdf si můžete stáhnout zde</a>.</p> </td> </tr> </tbody> </table></div>]]></description> <author>jiri.kaderabek@agionet.cz (Helena Zdráhalová)</author> <category>Aktuality</category> <pubDate>Tue, 17 Dec 2024 07:45:52 +0100</pubDate> <enclosure url="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/8014972ab4c628704fe7b7c50b00db60_M.jpg" length="25853" type="image/jpeg"/> </item> <item> <title>Režisér Síbrt: Vysílací čas představuje velkou zodpovědnost</title> <link>https://www.ukforum.cz/rubriky/alumni/9246-vysilaci-cas-je-velka-spolecenska-zodpovednost</link> <guid isPermaLink="true">https://www.ukforum.cz/rubriky/alumni/9246-vysilaci-cas-je-velka-spolecenska-zodpovednost</guid> <description><![CDATA[<div class="K2FeedImage"><img src="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/c29efd0c44abcb0425faa63e74491e9b_M.jpg" alt="Režisér Síbrt: Vysílací čas představuje velkou zodpovědnost" /></div><div class="K2FeedIntroText"><p>Radovan Síbrt je dokumentární režisér a producent, který stojí za reality show jako <em>Malé lásky</em> nebo <em>MasterChef</em>. Proč dal absolvent Filozofické fakulty a Fakulty humanitních studií na UK nakonec přednost FAMU? A jak vnímá současný stav českého dokumentárního filmu?</p> </div><div class="K2FeedFullText"> <p><strong>Radovan Síbrt</strong> je dokumentární režisér a producent, který v posledních letech proslul tvorbou reality show pro komerční televize jako byly <em>Malé lásky</em> nebo <em>MasterChef</em>. Je to ovšem také absolvent Filozofické fakulty a Fakulty humanitních studií na Univerzitě Karlově. Proč dal nakonec přednost FAMU? A jak vnímá současný stav českého dokumentárního filmu?</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/alumni/9246/VS1_5963.jpg" alt="VS1 5963" width="1500" height="971" /></p> <p><strong>Po maturitě jste studoval na Univerzitě Karlově, jak jste se rozhodoval?</strong></p> <p>Bylo to komplikované, protože třetí ročník gymnázia jsem strávil v Anglii. To byl rok 1992 a mě bylo sedmnáct. Chtěl jsem prostě na vlastní pěst strávit rok v zahraničí. Od rodičů jsem dostal peníze na měsíc, chodil jsem na hotelovou a jazykovou školu a do toho ještě na černo pracoval v hotelu jako číšník, později jako portýr. Angličtina mě bavila, takže jsem byl schopen se dorozumět bez problémů a po měsíci jsem už rozuměl všemu. Bylo to na jižním pobřeží, ve Worthingu, nedaleko města Brighton, což je oblíbené místo, kam si jezdí užívat důchod britská střední třída (nebo tomu tak alespoň tehdy bylo). Dnešní mládež by řekla „Florida z Wishe“ (smích).</p> <p>Po návratu jsem maturitní ročník dělal s jinou třídou a moc dobře jsem se tam necítil, přece jen jsem rok žil samostatný život, mimo dril střední školy. Dlouho jsem uvažoval o medicíně a přizpůsobil tomu i výběr předmětů na gymnáziu, ale rodiče mi to rozmlouvali s tím, že v éře budování kapitalismu nemá v Česku medicína světlou budoucnost. Najednou jsem těsně před maturitou nevěděl kam dál a rozhodl jsem se dát přihlášku na Institut základů vzdělanosti, z něhož později vznikla Fakulta humanitních studií. Byl to bakalářský program, jenž dával vhled do historie, filozofie, sociologie atd. Ta všeobecnost mi v té situaci dost vyhovovala.</p> <p>To mě následně zavedlo k afrikanistice a romistice, protože jsem poznal pana docenta Zimu, jenž byl stěžejním českým afrikanistou a sociolingvistou. Ten si mě stáhl pod sebe jako pomocnou vědeckou sílu, takže jsem začal studovat afrikanistiku na Filozofické fakultě. Záhy jsem ale zjistil, že na to nemám kapacitu, respektive mi chybělo nutkání sedět hodiny v knihovně a studovat. Viděl jsem to zejména v porovnání se svou spolužačkou Alenou Rettovou (dnes profesorkou afrikanistitky v německém Bayreuthu a mezinárodně uznávanou odbornicí). Uvědomil jsem si, že se asi mohu ve vědeckém prostředí nějakým způsobem udržet, ale nebyl by to přínos ani pro vědu, ani pro mě. V tu chvíli jsem tak vlastně věděl, co dělat nechci, ale stále jsem neměl jasno, jakým směrem dále vykročím.</p> <p><strong>Jak vás tedy napadla FAMU?<br /></strong></p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/alumni/9246/VS1_5835.jpg" alt="VS1 5835" width="400" height="644" style="float: left;" />Byl jsem zrovna ve Frankfurtu nad Mohanem na stáži ještě v rámci magisterského studia. V té chvíli jsem ovšem už věděl, že na Filozofické fakultě pokračovat nebudu a vrátil se k svému původnímu úmyslu studovat medicínu – dokonce jsem si zjišťoval požadavky na přijetí ve Frankfurtu a vyplnil příslušné formuláře.</p> <p>Ve volném čase jsem tam šel do filmového klubu a náhodou zhlédnul dokumentární film <em>Southern Comfort</em> (americký film z roku 2001, který vyhrál festival Sundance) vyprávějícím o muži – transsexuálovi, jenž žije na jihu USA a potýká se s rakovinou vaječníků. Tedy ho zabijí ta poslední část ženy, co v něm zůstala.</p> <p>Tehdy mě zaujalo, že člověk může najednou vyprávět poutavý příběh lidem po celém světě a zároveň předat nějaké poselství. V ideálním případě i ovlivnit společnost, ve které žije. Ta představa diváků, jež mohu svým filmem zasáhnout mi přišla až opojná. To bylo asi to, co mi v afrikanistice chybělo. Přihlásil jsem se tedy kromě medicíny i na FAMU a jelikož to byly talentové zkoušky, tak probíhaly dříve než na medicíně – už v lednu. Vzali mě, a to jsem vnímal jako řízení osudu a na medicínu už to ani nezkoušel. Zpětně mi samozřejmě přijde představa, že se živím točením dokumentárních filmů lehce naivní.</p> <p><strong>Katedru dokumentární tvorby na FAMU studoval i Jan Svěrák a někteří další tvůrci hraných filmů, kteří ji označovali v té době za kvalitnější nebo komplexnější než obor režie.</strong></p> <p>Já tehdy přišel na FAMU filmem úplně nepolíbený. Netušil jsem, jakou mají jednotlivé katedry pověst. Navíc jsem měl už tehdy strach, nebo spíš možná respekt, z vedení živých herců, jenž se mě drží dodnes. Mám kamarády z FAMU, kteří milují herecké prostředí, užívají si práci s herci a tráví s nimi i volný čas. Já naopak ani nesdílím obecné nadšení pro hereckou profesi, jež panuje mezi širší veřejností a v mnoha médiích, kde se herci vyjadřují pomalu ke všemu od covidu po jadernou fyziku. Mě vždycky zajímaly reálné postavy. Když mě zajímá medicína, tak postavím svůj příběh okolo reálného lékaře, a ne kolem herce z nekonečného seriálu, jenž si na něj jen hraje. Tak jsem to vnímal už od začátku.</p> <p>Je ale pravda, že dokumentární film byl tehdy vnímaný jako kvalitnější odvětví české filmové tvorby. Zažil jsem tam samozřejmě spoustu známých tvůrců jako je dokumentaristka Helena Třeštíková nebo Jan Němec (i když ten v té době učil na hrané režii), ale ten nejinspirativnější a nejprovokativnější pedagog pro mě byl Karel Vachek. Ten byl pro mě nejzásadnější, a to i přesto, že nesouhlasil s tím, co jsem se po FAMU rozhodl dělat a k mé tvorbě se stavěl velmi kriticky. Byl to však velmi přemýšlivý člověk, jenž se nezdráhal bořit žánrové konvence. Jsem velmi vděčný za čas, jenž jsem s ním mohl strávit. Často filmaře ovlivní nejvíce právě ti umělci, které veřejnost tolik nezná.</p> <p>Mnohdy slyším, že FAMU už není, co bývala, ale je tomu skutečně tak? Musíme si uvědomit, že nás je v České republice deset milionů obyvatel a geniální tvůrci se zde rodit každý rok ani nemůžou. Kolik skutečně geniálních filmů známe z 90. let? Lidé stále odkazují na 60. léta, ale to nebylo tržní prostředí a fungovalo úplně jinak než dnes, svým způsobem více svobodněji, minimálně bez ekonomického tlaku. Pavel Juráček měl 120 natáčecích dní na debut! Dnes při tvorbě debutu budete vděčný za 25 natáčecích dní. Sám Juráček později v Západním Německu pochopil, že takhle dobré pracovní podmínky už nikdy nedostane. V 60. letech určitě vznikla řada filmových klenotů, ale zároveň i nespočet nabubřelých nesmyslů.</p> <p><strong>Na FAMU? Jako utéct ke kolotočářům</strong></p> <p><strong>Znám pár lidí, co se na FAMU neúspěšně hlásilo řadu let, vy jste ale uspěl na první pokus.</strong></p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/alumni/9246/A9CCF6E7-ED1B-41F3-96D6-6E8AC0E74DC7.jpeg" alt="A9CCF6E7 ED1B 41F3 96D6 6E8AC0E74DC7" width="400" height="533" style="float: left;" />Myslím si, že u přijímaček trochu vnímali i můj věk a chápali, že pokud mě vyhodí, tak už to nikdy nezkusím. Takhle jsem to měl i vnitřně nastavené. Jeden pokus, a pokud by to nevyšlo, tak bych pravděpodobně skončil na medicíně. Už tehdy to byl ale vliv Karla Vachka, kterého právě zaujalo, že jsem nepopsaný papír. Nebyl jsem z filmařské rodiny a neměl za sebou ani žádné studentské pokusy. Když se mě ptali, jestli znám někoho ze své zkušební komise, tak jsem poznal jen Helenu Třeštíkovou. A to ještě jenom proto, že znám jejího syna. Její tvorbu jako takovou jsem neznal.</p> <p>Byl jsem pro ně potenciální laboratorní morče, které mohou zpracovat podle své představy. Později mě ale trochu dohnalo to, že jsem neměl žádné předchozí zkušenosti, ani nic nakoukáno. Měl jsem řadu kamarádů, kteří chodili pravidelně do kina, ale to nebyl můj případ. Když jsem tenkrát doma řekl, že půjdu studovat FAMU, tak to prarodiče (oba lékaři) vnímali jako bych chtěl utéct s kolotočáři. V naší rodině to bylo něco naprosto nepochopitelného.</p> <p><strong>Dalo hodně práce si ty mezery doplnit?</strong></p> <p>Myslím si, že hlavně technické znalosti se dají doplnit poměrně rychle. Na druhou stranu já už měl za sebou dvě vysoké školy a najednou jsem neměl motivaci se dále učit. Neměl jsem chuť sedět hodiny v knihovně a číst si memoáry slavných režisérů. To už nebylo pro mě. Dokončil jsem tedy bakalářský program, ale před magisterskými státnicemi jsem to nakonec položil a odešel. Měl jsem rodinu, pracoval jsem, už jsem nechtěl být studentem.</p> <p><strong>Jak byste srovnal atmosféru na FAMU a Filozofické fakultě UK, popř. FHS?</strong></p> <p>Atmosféra na FAMU byla velmi uvolněná. To nebyla ani tak vysoká škola, jako spíše otevřená laboratoř, diskusní kroužek. Na Filozofické fakultě jsem prostě chodil na přednášky, dělal si poznámky a poslouchal. Tady celou dobu panovala otevřená debata. Alespoň na katedře dokumentární tvorby. Film není exaktní disciplína, jejíž výsledky můžete objektivně změřit. Můžete samozřejmě říct, jestli je obraz ostrý či neostrý a jsou zde nějaká obecná pravidla vyprávění, ale konkrétní styl provedení už je na vás. Výuka je z větší části o dialogu, vztahy mezi pedagogy a studenty jsou často přátelské (někdy až moc), což bylo v mém případě umocněno tím, že jsem byl ve věku řady mých vyučujících. Panovaly sice jisté neshody mezi technickými a uměleckými katedrami, ale vnitřní spory rozhodně nebyly tak vyhrocené jako dnes. Vnímal jsem tedy ohromnou svobodu, ale zároveň i silný tlak na kreativitu, originalitu, a to samozřejmě svazující je.</p> <p>Na afrikanistice jsem studoval u pana profesora Kropáčka, což byl člověk s encyklopedickými znalostmi. Věděl o svém oboru, a nejen o něm, naprosto vše. Mluvil mnoha jazyky, znal historii a zároveň pečlivě sledoval aktuální dění. Takže sice nebyl tak inspirativní, ale vzhlížel jsem k němu. S ním jsem žádnou diskusi nevedl. Bylo to tradiční předávání vědomostí. Do jisté míry tyto dvě školy představovaly extrémní podoby školství. A to přesto, že v době, kdy jsem FAMU studoval, byla snaha vedení zavést i teoretické předměty a snažila se praktickou výuku doplnit i o kurikulum, které by studenty vedlo k všeobecnějšímu rozhledu a vzdělanosti. To se ale na některých katedrách nesetkalo s přílišným pochopením…</p> <p><strong>V průběhu studia na FAMU vaše láska k dokumentu narůstala nebo jste o své volbě pochyboval?</strong></p> <p>To se nedá snadno zodpovědět. Jeden čas jsem pokukoval po hraném filmu, to, co jsem na začátku vnímal jako „dokumentární film“ mě přestalo zajímat, uvědomil jsem si, že to je hodně zkreslená představa, ale obecně jsem hledal, co vlastně chci dělat.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/alumni/9246/VS1_5889.jpg" alt="VS1 5889" width="1500" height="941" /></p> <p><strong>Jak dnes vnímáte český dokument? V jaké je formě?</strong></p> <p>Myslím si, že obecně český film není v dobré kondici a dokumentární film bych z toho nevyčleňoval. Samozřejmě se občas objeví dílo, které vyčnívá, ale jsou to spíše výjimky. Jako by nám chyběla odvaha, nedokážeme najít naše silné téma a prodat ho mezinárodně. Českým problémem je náš kontext, kde se toho v tom našem prostředí příliš moc neděje, schází mezinárodně viditelné téma. Svět zajímá Irán, Izrael nebo Ukrajina a ten náš středoevropský „klídeček a pohoda“ nikoho pochopitelně nestrhnou. A pak je tu aspekt financování filmů. Můžete se vydat dvěma směry. Napíšete nějakou nekomplikovanou komedii, s pomocí televize a různých product placementů ji zafinancujete a víte, že se vám ty peníze vrátí.</p> <p>Nebo se pokusíte vyprávět něco, co by mohlo rezonovat mezinárodně. A v ten moment se vydáváte na dlouho cestu s nejistým výsledkem. Sice s největší pravděpodobností dostanete peníze od Fondu kinematografie, ale už nemůžete počítat s ničím od komerčních televizí a Česká televize vám dá taky jen zlomek toho, co na něco mainstreamového. Nebo vám nedají nic, protože to téma pro ně bude moc odvážné. Takže hledáte finance na mezinárodním trhu. A jsme zpět u toho, že svět nijak zásadně nezajímáme. To, co řešíme tady, svět řešil před desítkami let. Takže nenabízíme nic nového. Žádný překvapivý pohled. Až na pár výjimek. No a pak točíme za pár korun, za podmínek, za kterých se ten film skutečně dobře udělat nedá. A teď nemluvím jen o dokumentárním filmu, ale obecně o českém filmu. Je obtížné se jím uživit, pokud nedrtíte komerční věci pro televize.</p> <p>A když už se náhodou nějaký zajímavější snímek objeví, tak kiny jen propluje bez nějakého většího zájmu. Vloni natočila odvážný film Tereza Nvotová, který vyhrál cenu pro debut v Locarnu, což je velký úspěch. Ten film kiny prošel bez zásadní pozornosti diváků a to samé platí o výročních filmových cenách. My jsme dokončili dokumentární film česko-švédské dokumentaristky Grety Stocklassa o Hansi Blixovi – vysokém diplomatu OSN, jenž byl šéfem inspekcí, které hledaly zbraně hromadného ničení v Iráku a byl tak jednou z nejdůležitějších postav mezinárodní politiky začátku století. Od začátku jsme tušili, že to bude spíše festivalový film, ale stejně mě zklamalo, jak málo o něm čeští novináři psali. Když vyjde hloupá komedie, tak si na ní všichni kritici brousí ostrovtip, aby pobavili čtenáře, ale tady byl vážný film o vážném tématu a vyšla jen hrstka recenzí. Často se novináři ani nekoukli na link, který dostali.</p> <p>{youtube}xdF7DQdGrO0{/youtube}</p> <p>Jako velkou bolest českého filmu vnímám i následnou propagaci. My se často energeticky i finančně tak vyčerpáme při tvorbě samotného snímku, že na distribuci nám nic nezbude. Přitom u světových filmů je tato položka rozpočtu mnohdy vyšší než samotné výrobní náklady. U některých filmů je to skutečně škoda, jelikož zajímavé tvůrce máme, a to i v evropském měřítku. Z dokumentární tvorby mě napadá Martin Maleček (např. dokument o Kamilu Filovi <em>Síla</em>), Lucie Králová (např. svébytný hudební dokument <em>KaprKód</em>), z hraných filmů je tady taky pár zajímavých jmen, jako například Olmo Omerzu (<em>Všechno bude, Atlas ptáků</em>) či již zmiňovaná Tereza Nvotová (<em>Světlonoc, Mečiar</em>).</p> <p><strong>Jak obecně přijímáte kritiku filmových dokumentů? Diváci většinou hodnotí spíše téma než film jako takový.</strong></p> <p>Jedna věc je vnímání filmu laickou veřejností, od které ani nijak fundovanou reakci nečekám. O filmu se nikde neučí, s filmovou teorií se nesetkáte na základní škole, na střední také ne, na vysoké pouze pokud studujete filmová studia. Já spíš vnímám nedostatky v naší filmové kritice jako takové. Jako by řada novinářů nevěděla, co cílem kritiky je. Já přeci nepotřebuji slyšet, jestli se to danému recenzentovi líbilo nebo nelíbilo. Ani jako režisér, ani jako čtenář. Co je to za hodnocení? Mě zajímá nějaká analýza a zamyšlení. To může do jisté míry vychovávat diváky a taky posunout samotné tvůrce. Měl by to být rozbor, ale často se do toho promítají spíše osobní rozpoložení v daný moment či osobní preference, v některých případech i vztah k samotným tvůrcům. Nebo hladina alkoholu v krvi…</p> <p><strong>Co vás přivedlo poměrně záhy po studiu k myšlence spoluzaložit produkční společnost ?</strong></p> <p>Touha po samostatnosti a svobodě, což se pochopitelně ukázalo být značně naivní (smích). Během FAMU jsem zkoušel pracovat s různými producenty a neměl jsem dojem, že bych si našel partnera pro další spolupráci, tak jsem se rozhodl pro vlastní produkční společnost Pink, kterou jsme založili s partnerkou. Asi mě to přirozeně táhlo k té kreativně producentské roli. V konečném důsledku to ovšem vedlo k tomu, že jsem jako režisér pracovat přestal, protože jsem měl hodně práce okolo a zároveň velkou zodpovědnost k dalším filmařům.</p> <p><strong>Jak byste laikovi vysvětlil role režiséra a producenta?</strong></p> <p>Je to složité, protože tyto pojmy mají různé náplně v různých oblastech audiovize. Znamená to zkrátka něco jiného v televizi a něco jiného ve filmu, kde samozřejmě záleží i na tom, jestli se jedná o komerční snímek nebo umělecký autorský film. V neposlední řadě tyto role chápou jinak v Evropě a jinak v Americe. U nás vznikla v 60. letech silná pozice režisérů, kde režisér je ústřední postava celého natáčení, který o všem rozhoduje, a na jehož hlavu pak padne případný úspěch (záměrně nezmiňuju neúspěch, ten většinou padá na producenta, ten totiž nese finanční zodpovědnost). V USA má naopak většinou hlavní roli producent, protože ten má zjednodušeně řečeno peníze a poslední slovo.</p> <p>Za mě to jsou pozice, jejichž působení se hodně překrývá a závisí na projektu, jak moc tomu je. U autorského filmu, kde si režisér napíše například i scénář, je zřejmé, že bude mít hlavní slovo v každém bodě rozhodování. U projektu, jehož vznik inicioval producent, se pak režisér stává jednou ze složek, která odvede svou práci, tedy vedení herců na place v rámci daného scénáře (velmi zjednodušeně), ale nemá takový dopad na samotný vývoj scénáře, na obsazení, ale například ani na to, jaký bude mít film finální podobu, protože nemusí být přítomen u střihu. To je například běžné u větších amerických studiových projektů.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/alumni/9246/souboj.jpg" alt="souboj" width="1500" height="1000" /></p> <p>Z toho plyne, že film je společné dílo celé řady lidí, jen u nás se nějak dál pracuje s jakousi romantickou verzí rozervaného režiséra-umělce, který vše nese na svých bedrech. A producent je navíc často zaměňován s produkčním. Tedy někým, kdo řeší praktické každodenní záležitosti během jednotlivých fází vzniku filmu. A to je třeba něco, co bych dělat nemohl, protože nemám praktické myšlení a nedokážu věci organizovat. Jako producent jste hlavou celé výroby filmu. Jste partnerem scenáristovi, režisérovi, střihači… Hlídáte jednotlivé části vzniku filmu od financí po kreativní stránku, jen si na každou z těch profesí najmete někoho, kdo to umí líp než vy. A najímáte ty lidi s vědomím toho, že se každá ta složka do výsledné podoby promítne. Tím to audiovizuální dílo formujete.</p> <p>Ovšem někteří režiséři mají dojem, že jim budu nosit kafe a výplaty v obálce. A jinak jim do ničeho mluvit nebudu (smích). Já ale nesu zodpovědnost za investované peníze a průběh natáčení. Musím hlídat, že to, co jsme slíbili partnerům (ať už jsou to televize nebo jiní koproducenti), tak také na konci dodáme. A nebude to něco zcela jiného. Můj úkol není jen peníze sehnat, ale pak i konečný produkt „prodat“, a proto si za ním musím stát. Takže se snažím do všech projektů svou vizi vkládat, a proto do průběhu natáčení a tvorby výrazně zasahuji. A to se nemusí vždy všem líbit.</p> <p><strong>Z některých vašich rozhovorů jsem nabyl dojmů, že máte z pozice producenta vůči režisérům až mentorský vztah.</strong></p> <p>Nevím, jestli úplně mentorský, ale spíš partnerský. To ano. Myslím si, že problémem českých filmů je to, že spolu jednotlivé složky nespolupracují a vzájemně se podceňují. Scénárista napíše scénář a má dojem, že režiséra ani nepotřebuje. Ten zase očekává od producenta jen peníze, protože nechápe, k čemu ho potřebuje. Důležití jsou ovšem všichni na place – producent, režisér, kameraman, střihač, herci atd. Já myslím, že aby film fungoval, tak se všechny složky musí respektovat a dobře spolupracovat. Jakmile jedna složka hapruje, tak začne celý projekt padat.</p> <p>Bez dobrého scénáře ani sebelepší režisér nic nezmůže. A producent by měl být něco jako dirigent, který stojí v čele toho celého orchestru. V producentské roli se snažím nenořit zbytečně do detailů, abych mohl vnímat celek a neunikala mi pointa celého toho snažení. Já mám určitě tendenci zasahovat režisérům do práce víc, než je v Česku zvykem a někteří tvůrci s námi proto spolupracovat nechtějí, ale myslím si, že naše péče je na konečném výsledku znát.</p> <p><strong>Při práci na pořadech jako <em>MasterChef</em> nebo <em>Malé lásky</em> vám ale přísluší role tzv. showrunnera. Co si pod tímto pojmem představit?</strong></p> <p>Ta pozice vychází z amerického systému televizní tvorby. Ve chvíli, kdy se začaly dělat náročnější seriály pro televize (tzv. Quality TV), tak to znamenalo vyšší nároky na štáb po technické i personální stránce. Je tam hodně provázaných epizod, a to už si vyžaduje více režisérů, zároveň narůstá objem producentské práce. Vznikla tedy pozice tzv. showrunnera –tvůrce, jenž stojí za scénářem a určuje kreativní vizi celého projektu. Je to na rozhraní scénáristy, producenta a režiséra. Scénáře samozřejmě nepíše sám, ale určuje směr, jakým se bude příběh a vývoj jednotlivých postav ubírat. Vybírá režiséry, ale jen výjimečně něco režíruje. V našich podmínkách by se za prvního showrunnera dal označit Jaroslav Dietl. Zaštiťoval celý projekt, psal scénáře a dělal i producentská rozhodnutí, i když samotnou režii obstaral někdo jiný.</p> <p>{youtube}0xfXGyk3x-A{/youtube}</p> <p>Jakmile přišlo do Novy zahraniční vedení CME, tak zde chtěli zavést podobný systém – jednoho člověka, co rozhoduje o všech složkách vzniku projektu, ale i směřování mediální propagace hotového díla. Tehdy jsem se tam objevil já. A to přesto, že jsem pro komerční televizi nikdy pracovat nechtěl. Novu ale přebralo mezinárodní vedení spadající pod Warner Brothers, kde měli velké zkušenosti ze zahraničí a vymetli různé kamarádské vazby, jež v českých televizí panují. Dali volnou ruku producentce Radce Váchalové, ta viděla jeden díl <em>Ano, šéfe!</em>, který jsem režíroval a pak se koukla na videoklip <em>Řiditel autobusu</em> pro kapelu The Tap Tap. Ten ji zaujal svým humorem, a tak mi nabídla spolupráci.</p> <p><strong>Co je tedy v pořadu MasterChef vaším osobním vkladem?</strong></p> <p>Na takový původně zahraniční pořad existuje tzv. bible, tedy manuál, jenž předepisuje, jak má tento formát vznikat. Myslím si, že nejhorší chyba našich televizí je, že takový manuál často převedeme jedna k jedné bez většího zamyšlení, a tak vznikají ploché nezáživné pořady. Pokud nějaký formát v Česku ovšem zavádíme, tak ho musíme přizpůsobit divákům, televizi, která jej vysílá, ale i vysílacímu času. Pořád v prime time na Nově musí splňovat jiná kritéria než noční pořad na ČT2. To jsou úplně jiné vyprávěcí způsoby!</p> <p>Jako příklad vám uvedu <em>Malé lásky</em>. Původně se jednalo o britský formát <em>One born every minute</em>, kde se do porodnice nainstalují desítky kamer a sledujete rodičku od okamžiku vstupu do porodnice až po narození dítěte. Britská verze se mi moc líbila jako taková povedená sociologická sonda. To byl ovšem Channel 4, tedy malý kanál na pomezí komerčního a veřejnoprávního fungování, jenž sleduje v průměru pět procent diváků. Na takovém malém kanálu můžete podobný pořad pojmout jako sociologickou studii, protože tam vždycky těch pět procent najdete, což je pochopitelně v Británii jiný objem diváků než u nás.</p> <p>Pokud takový pořad chcete naopak uvést na Nově v hlavním vysílacím čase, tak ho samozřejmě musíte natočit tak, aby zaujal mnohem širší publikum. Musíte více vsadit na emoce, i když to místy může hraničit až s bulvárem. Já jsem u každého kroku natáčení – castingu, psaní scénáře i natáčení. Je to ovšem práce velkého množství lidí, takže se nedá mluvit o mém osobním vkladu. Vedle sebe mám dva producenty, se kterými se celou dobu radím. Teď pracujeme na české verzi <em>Hell's Kitchen</em> a tam už budeme showrunneři dva (kromě mě ještě Matěj Šámal), protože té práce bude mnohem více. Takže pokud je něco můj osobní vklad, je to schopnost složit si tým tak, aby dobře fungoval a na konci byl úspěšný pořad.</p> <p><strong>Považujete za příklad dobře převzatého zahraničního pořadu třeba <em>Stardance</em>?</strong></p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/alumni/9246/pohlreich.jpg" alt="pohlreich" width="400" height="601" style="float: right;" />Upřímně, pro mě je příkladem skvělé lokalizované zahraniční licence pořad <em>Ano, šéfe!</em> Zejména ty řady, které produkoval Vít Klusák s Filipem Remundou. Byla tu samozřejmě velká osobnost Zdeňka Pohlreicha (na společné fotografii vpravo), ale podle mě se tvůrcům především povedlo najít skvělou ústřední myšlenku, kdy na pozadí gastronomické show vlastně vyprávěli příběh o neřestech naší země. Nablýskaný exteriér restaurace a špinavá kuchyň plná polotovarů a dochucovadel byla paralelou k naší společnosti. Majitel podniku v bílém obleku jezdící v drahém autě, a přitom neschopný zaplatit svým zaměstnancům byl zase obrazem odvrácené tváře českého podnikání. Ten pořad měl najednou úplně jiné vyznění než britská předloha, i když ji formálně následoval.</p> <p>Se <em>Stardance</em> mám osobně trochu problém. Myslím si, že ten pořad je poněkud zastaralý. Od vizuálního stylu až po moderování. Nemyslím si, že v roce 2024 by měl moderátor veřejnoprávní televize komentovat postavu ženy po dvou dětech. Navíc moc nerozumím, co veřejnoprávního v tom pořadu je.</p> <p><strong>Na druhou stranu i vám se ve vaší druhé řadě <em>MasterChefa</em> vyčítalo až misogynní vylíčení Pavlíny, jejíž soupeření s Romanem Stašou představovalo ústřední konflikt série.</strong></p> <p>Chtěl bych zdůraznit, že tam nebyl konflikt mezi Romanem a Pavlínou, oni dva se měli rádi. Byla to jen soutěživost. A nemyslím si, že jsme ji vylíčili v negativním světle. Ukázali jsme ji takovou, jaká je. Soutěživá, ambiciózní, plná emocí, připravená vše pojmenovat tak, jak to cítí. Nevím, co je na tom špatně. Ano, proti ní stál Roman, tedy někdo, kdo se neustále směje, je pohodový, všichni se do něj okamžitě zamilovali. A to vedlo k tomu, že diváci fandili jemu. A získali pocit, že Pavlíně v některých momentech porotci nadržovali. Ale to je taky v pořádku, je to hra, k ní emoce patří.</p> <p>Ano, já jsem špatně odhadl, jak silná ta reakce bude. A taky jsem si myslel, že se její vnímání postupně změní. Že i nám trvalo, než jsme si ji oblíbili. Ale nestalo se. Důvody nevím. Nejspíš to byla kombinace celé řady faktorů. A určitě roli sehrála i negativní atmosféra ve společnosti vlivem covidu. Lidé seděli doma, netušili, co bude, a tak hledali viníka. A Pavlína to odnesla. Včetně toho, že někdo na internetu zveřejnil její adresu, aby si to s ní mohli lidé vyřídit. A to je skutečně za čarou…</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/alumni/9246/IMG_4886.jpg" alt="IMG 4886" width="1500" height="1000" /></p> <p><strong>V jednom z vašich článku mě zaujala rada, kterou jste před natáčením MasterChefa dostal a sice nevybírat mezi soutěžící chytré lidi. Hned jsem si vzpomněl na vítěze předchozí řady Martina Pecinu…</strong></p> <p>To mi řekla konzultantka z Polska a je to určitě do velké míry pravda. Casting je koneckonců věda sama o sobě. Nicméně já beru dokureality jako nosič myšlenek. Dokumentární film si v televizi pustí hrstka diváků, a to ještě většinou takových, co už se o dané téma zajímá. A přesvědčovat je nemusíte. <em>MasterChefa</em> pak sleduje až milion lidí. To je velká společenská zodpovědnost, ale zároveň i příležitost, jak něco sdělit širokému publiku. Nemůžete je poučovat, to by vás přepli, ale můžete nechat rezonovat nějaké téma. Přidat další vrstvu.</p> <p>Pokud ovšem obsadíte pořad samými idioty, tak nic zásadního nesdělíte. Já jsem vždycky chtěl, aby to byl pestrý průřez společnosti. Nechci tam jen snadno manipulovatelné prosťáčky, nýbrž i silné charaktery, se kterými můžete mít sice během natáčení konflikty, ale oni tomu pořadu dají něco navíc. Martin byl v každém případě specifický soutěžící… Určitě je úsměvné, když se někdo přihlásí do televizní show a pak je překvapen, že je to televizní show (smích). Mě jeho postoj vlastně bavil a vařil skutečně výtečně, takže byl báječným vítězem. Zarazila mě však určitá nenávist, jež se v něm v průběhu natáčení nashromáždila. Dokonce mi napsal pár ne zrovna lichotivých sms. Je mi to samozřejmě líto, ale jediné, co můžu, je přemýšlet, co jsem udělal špatně. Ne všechno se nám podaří, a ne vždy člověk odvede práci, za kterou se dovede stoprocentně postavit. Myslel jsem, že se po natáčení s Martinem ještě sejdeme a v klidu si popovídáme, ale to on bohužel odmítl. Jsem ovšem rád tomu, že se soutěže zúčastnil a zvítězil.</p> <p>{youtube}OlI58mgIsl4{/youtube}</p> <p><strong>V jedné recenzi jsem četl myšlenku, že Američané reality show vnímají jako cestu k lepšímu životu, zatímco my jen jako hru.</strong></p> <p>Mám taky ten dojem. Je to asi o tom tzv. americkém snu, kdy v USA každý věří, že svou pílí či umem může dosáhnout slávy a bohatství. Češi se podle mě až stydí si přiznat, že by mohli chtít uspět. Hlavně abychom nevyčnívali, aby se nám někdo neposmíval, když to náhodou nevyjde. Stále se bojíme vyčnívat z davu. Přitom průměrnost nás nikam neposune a mě osobně průměrnost především nudí. Nebo možná spíš vytáčí. Chceme přece, aby naše pořady a filmy měly světové parametry. Nemůžeme se pořád vymlouvat, že to nejde, že je nás málo a máme málo peněz. Jde to i v menších zemích. Jen se to musí dělat pořádně. A to samozřejmě něco stojí.</p> <p><strong>Jak vlastně vnímáte hranici mezi pojmy dokument, dokureality a dokushow?</strong></p> <p>Já si myslím, že ta debata začíná už u rozdělení dokumentární a hraný film. Vnímám to jako dvě části spektra jednoho média. Neexistuje jasná hranice. Jsou hrané filmy, které věrně a detailně vycházejí z reality a pracují s neherci a je naopak mnoho dokumentů, které využívají herce či jsou zcela inscenované. Laik má dojem, že to je exaktní věda, ale ve skutečnosti jsou ty termíny dosti vágní a vede se o nich dlouhá debata. Vždyť i jeden z historických pilířů tzv. dokumentární tvorby Nanuk – člověk primitivní (z roku 1922) vyprávěl o stylu života Inuitů v době, kdy už žili moderním životem a protagonisté tak na základě pokynů režiséra předváděli styl života svých praprarodičů. Já osobně tyto termíny používám velmi volně.</p> <p>Termín dokureality rozhodně neznamená, že bychom jen pasivně zaznamenávali realitu. Vždycky tam musíme nějakým způsobem zasáhnout, aby výsledek diváka zaujmul.</p> <p><strong><img src="https://www.ukforum.cz/images/alumni/9246/VS1_5709.jpg" alt="VS1 5709" width="400" height="610" style="float: right;" />Poslední film jste jako režisér natočil v roce 2019 - dokument <em>Postiženi muzikou</em> o kapele The Tap Tap z Jedličkova ústavu. Schází vám samotné režírování?</strong></p> <p>Já myslím, že jsem se v tomhle našel. Baví mě dělat více věcí najednou a přeskakovat mezi nimi. Pestrost je pro mě důležitá.</p> <p>U režírování je člověk dlouho sám ponořen v jednom tématu, a to asi není ta správná cesta pro mě. U posledního natáčení jsem už cítil vyčerpání, a hlavně neodbytný pocit, že ten film mohl dopadnout lépe, pokud bych se mu věnoval naplno a neodskakoval jako producent k dalším projektům. Pochopil jsem tehdy své vlastní limity.</p> <p>Jsou lidé, co si najdou své silné téma a následně se mu věnují celý život, a pak jsou takoví jako já, co jistou roztříštěnost a neukotvenost v životě potřebují, aby se nezačali nudit, a mohou tak stále zkoušet něco nového.</p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #dfcece;"> <td><strong>Radovan Síbrt </strong></td> </tr> <tr> <td>Absolvent Filozofické fakulty UK a Fakulty Humanitních studií UK (tehdy Institut základů vzdělanosti), jenž se poté rozhodl studovat dokumentární režii na FAMU. Jako režisér si odnesl nominaci na Českého lva za snímek <em>Postiženi muzikou</em>, ale v současnosti působí spíše jako producent filmových dokumentů a v této roli je i letos nominován za v rozhovoru zmíněný <em>Blix not bombs</em>. V roli tzv. showrunnera stojí za populárními kuchařskými reality show jako je <em>MasterChef, Souboj na talíři</em> a právě připravovaná česká verze <em>Hell's Kitchen</em>. </td> </tr> </tbody> </table> <p><em>V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím <a href="https://cuni.cz/UK-12758.html">Klubu Alumni</a>.</em></p></div>]]></description> <author>jiri.kaderabek@agionet.cz (Ondřej Lukáč)</author> <category>Alumni</category> <pubDate>Thu, 11 Apr 2024 08:06:59 +0200</pubDate> <enclosure url="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/c29efd0c44abcb0425faa63e74491e9b_M.jpg" length="35284" type="image/jpeg"/> </item> <item> <title>Festivalem Jeden svět letos provedou i vědci a vědkyně z UK</title> <link>https://www.ukforum.cz/rubriky/veda/9209-publikum-provedou-festivalem-jeden-svet-i-vedci-a-vedkyne-z-uk</link> <guid isPermaLink="true">https://www.ukforum.cz/rubriky/veda/9209-publikum-provedou-festivalem-jeden-svet-i-vedci-a-vedkyne-z-uk</guid> <description><![CDATA[<div class="K2FeedImage"><img src="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/59880c49be6479560d9c1541af673d60_M.jpg" alt="Festivalem Jeden svět letos provedou i vědci a vědkyně z UK" /></div><div class="K2FeedIntroText"><p>Lidská práva a jejich porušování jsou ústředním motivem mezinárodního filmového festivalu Jeden svět. Některé snímky budou doprovázet debaty, v nichž vystoupí i vědci a vědkyně z UK.</p> </div><div class="K2FeedFullText"> <p>Lidská práva a jejich porušování jsou ústředním motivem mezinárodního filmového festivalu <a href="https://www.jedensvet.cz/">Jeden svět</a>. Letos nově budou moci diváci vedle dokumentárních zhlédnout i fikční snímky věnující se této problematice. Některé z nich budou doprovázet debaty, v nichž vystoupí i vědci a vědkyně z UK. Festivalu, který se uskuteční od 20. března do 21. dubna napříč celou Českou republikou, letos udělila záštitu rektorka UK <strong>Milena Králíčková</strong>.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9209/image%20(2).jpg" alt="image (2)" width="920" height="368" /><br /><span style="font-size: 10pt;">Festival Jeden svět uvádí filmy s tematikou lidských práv a jejich porušování. Mezi ně patří i dokument Rahčan – Ella se bouří o boji sámské aktivistky a muzikantky proti těžbě mědi v jednom ze severonorských fjordů.</span></p> <p>Festival uvede desítky dokumentárních i hraných filmů a deset projektů virtuální reality, které spojuje téma lidských práv a jejich porušování. Snímky jsou rozdělené do sekcí <em>Mezinárodní soutěž</em>, <em>Česká soutěž</em> a <em>Máte právo vědět</em>. Projekty virtuální reality se utkají v <em>Soutěži imerzních filmů</em>. V Praze se festival uskuteční od 20. do 28. března, paralelně ale poběží také v dalších městech republiky a projekce i v dalších pražských sálech pak budou pokračovat až do 21. dubna.</p> <p>Festival je úzce spojený s neziskovou organizací <a href="https://www.clovekvtisni.cz/">Člověk v tísni</a>, poprvé se konal už v roce 1999. Letos mu udělila záštitu také rektorka UK Milena Králíčková. Zařadila se tak vedle takových osobností, jako je prezident Petr Pavel.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9209/rektorka.jpg" alt="rektorka" width="460" height="309" style="float: right;" />„Festival Jeden svět je přesně náš šálek čaje, dovolíte-li toto přirovnání. Nejen díky desítkám dokumentárních filmů o lidských právech a jejich porušování, které přinášejí autentické příběhy i nové úhly pohledu. Společnou máme také výchovu k respektování a péči o dodržování lidských práv, která vždy začíná poznáním okolního světa. Univerzita Karlova ve svých závazných dokumentech odmítá jakékoli formy diskriminace, dlouhodobě se zasazuje o dodržování rovnosti v přístupu ke studentkám a studentům i zaměstnankyním a zaměstnancům. Vedle problematiky genderové rovnosti se snaží starat o celou škálu dalších věcí – o podporu pečujících osob, studujících či zaměstnanců a zaměstnankyň s různými druhy znevýhodnění či slaďování rodinného a pracovního života a mnoho dalšího,“ zdůraznila rektorka.</p> <p>„Pro vytváření kultury rovných příležitostí a bezpečného prostředí vznikla nedávno také pozice celouniverzitní ombudsosoby. I proto velmi oceňuji mimo jiné podporu bezbariérového přístupu k divačkám a divákům festivalu – ať už jde o audiopopis filmu, využití indukční smyčky či relaxované promítání pro osoby s mentálním postižením apod.,“ dodala Milena Králíčková.</p> <p>Novinkou letošního ročníku je uvedení vedle dokumentárních také fikčních filmů. Řadu z nich budou doprovázet debaty s tvůrci a tvůrkyněmi, protagonisty i odborníky na vybraná témata. Mezi nimi budou také akademici a akademičky, kteří působí na UK.</p> <p>Hned 21. března se advokát <strong>Daniel Bartoň</strong> zapojí do diskuze, jež bude následovat po pražské projekci dokumentárního filmu <em>Proti větru</em>, který se věnuje problematice sexualizovaného násilí v řeckém vrcholovém sportu. Daniel Bartoň se ve své advokátní praxi zaměřuje na zastupování obětí sexualizovaného násilí a o pomoci obětem a právu v sociální práci přednáší také na Evangelické teologické fakultě UK.</p> <p>{youtube}8d6penCCe3g?si=P4HPpeCaRFsm0TbB{/youtube}</p> <p>Iberoamerikanistka <strong>Monika Brenišínová</strong> z Filozofické fakulty UK se zase zapojí do diskuze k dokumentárnímu brazilskému filmu <em>Nejsme My a ONI</em>, který publikum zavede do nitra amazonského pralesa za domorodými obyvateli ohroženými těžbou dřeva, pytláctvím, pašeráctvím nebo únosy. Projekce i následná diskuze se bude konat 23. března ve velkém sále Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí.</p> <p>{youtube}svPD8yKAyK0?si=_Fbjbh9YKIH20_s_{/youtube}</p> <p>Do poněkud jiného podnebného pásma zavede diváky norský dokument <em>Rahčan – Ella se bouří</em> o boji sámské aktivistky a muzikantky proti těžbě mědi v jednom ze severonorských fjordů, kterému hrozí zamoření toxickým odpadem. Projekci, která se bude konat 24. března ve velkém sále Městské knihovny v Praze na Mariánském náměstí, doplní také diskuze, v níž vystoupí vedle dalších i skandinavistka z FF UK <strong>Vendula Hingarová Vlková</strong>, která se ve své odborné práci zaměřuje i na minority a původní obyvatele severu Evropy.</p> <p>{youtube}QbCtt-tGERM?si=4-gMcmSiovCpkniQ{/youtube}</p> <p>Až za polární kruh zavede diváky dokumentární film <em>Dvojí kolonizace</em>, který sleduje příběh právničky a aktivistky Aaju Peter. Ta byla podobně jako mnoho dalších původních obyvatel Grónska v dětství poslána na převýchovu do Dánska. Projekci filmu 24. března v pražském kině Atlas doprovodí diskuze, do níž se zapojí také sociální geografka <strong>Michaela Pixová</strong>, která působí i na Fakultě sociální věd UK.</p> <p>{youtube}EZ__dVkWkFo?si=3sOOqWyPhbQp1GSq{/youtube}</p> <p>Morální a etické dilema proti sobě postaví hlavní protagonisty francouzsko-indického snímku <em>Rybáři proti proudu</em>, který natočila dokumentaristka Sarvnik Kaur. Loni svůj film uvedla také na festivalu Sundance, kde za něj získala Zvláštní cenu poroty. V diskuzi po jeho projekci ve velkém sále pražského kina Světozor 28. března vystoupí <strong>Martin Hříbek</strong> z Ústavu asijských studií FF UK, který se ve své odborné práci zabývá životem indické společnosti a antropologií Indie.</p> <p>{youtube}DC6mLcq5SEc?si=zurM78wxTSUNzoiN{/youtube}</p> <p>Diskuze budou doprovázet i některé hrané filmy. <strong>Tomáš Kufa</strong>, který se na 1. lékařské fakultě UK věnuje doktorskému studijnímu programu Lékařská psychologie a psychopatologie, tak 27. března vystoupí v pražském kině Atlas na diskuzi ke španělskému dramatu <em>20 000 druhů včel</em>, jež natočila režisérka Estibaliz Urresola Solaguren. S filmem o osmileté dívce, která hledá svou identitu, zaujala na mnoha filmových festivalech po celém světě.</p> <p>{youtube}9ZSaa-7aBss?si=8u2KOpcbaznaIlWB{/youtube}</p> <p>Během festivalu se uskuteční řada dalších diskuzních setkání v Praze i mimo ni, která problematiku lidských práv a jejich porušování nahlédnou z mnoha úhlů pohledu. Z kompletního <a href="https://www.jedensvet.cz/program">programu</a> projekcí i diskuzí je možné vybírat na stránkách festivalu Jeden svět.</p></div>]]></description> <author>jiri.kaderabek@agionet.cz (Helena Zdráhalová)</author> <category>Věda</category> <pubDate>Tue, 19 Mar 2024 06:36:17 +0100</pubDate> <enclosure url="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/59880c49be6479560d9c1541af673d60_M.jpg" length="40910" type="image/jpeg"/> </item> <item> <title>Kaskadérka Dvorská: Když chceš něco umět, musíš na tom makat!</title> <link>https://www.ukforum.cz/rubriky/alumni/9202-kaskaderka-dvorska-kdyz-chces-neco-umet-musis-na-tom-makat</link> <guid isPermaLink="true">https://www.ukforum.cz/rubriky/alumni/9202-kaskaderka-dvorska-kdyz-chces-neco-umet-musis-na-tom-makat</guid> <description><![CDATA[<div class="K2FeedImage"><img src="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/17f3070b07734f3fd6a6630012d6f5e9_M.jpg" alt="Kaskadérka Dvorská: Když chceš něco umět, musíš na tom makat!" /></div><div class="K2FeedIntroText"><p>Neuvěřitelně vitální Hana Dvorská vnímá každý den bez pohybu jako promarněný. I díky tomu je absolventka Fakulty tělesné výchovy a sportu UK asi nejstarší aktivní filmovou kaskadérkou na světě.</p> </div><div class="K2FeedFullText"> <p>Asi každého, kdo měl možnost si delší dobu povídat s <strong>Hanou Dvorskou</strong>, musel přepadnout stud, že je jen povaleč, co se málo hýbe. Dáma, která oslavila už 63. narozeniny, totiž vnímá každý den bez pohybu jako promarněný. I díky tomu je nejspíš nejstarší aktivní filmovou kaskadérkou na světě.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9202/DSCF9830.jpg" alt="DSCF9830" width="1200" height="800" /><br /><span style="font-size: 10pt;">Hana Dvorská na setkání absolventů FTVS. FOTO: Hynek Glos.</span></p> <p><strong>Jak jste se vůbec dostala ke kaskadérství?</strong></p> <p>V šestnácti letech jsem začala skákat z letadla. Ve Svazarmu byly tenkrát různé odbornosti a já si vybrala parašutismus. A šéf skupiny filmových kaskadérů FILMKA Jaroslav Tomsa na začátku 80. let potřeboval holku, která v seriálu <em>Vlak dětství a naděje</em> skočí za paní Vránovou z okna ve třetím patře. Tak zašel mezi parašutisty v Letňanech, kde mu doporučili mě. Když mi pak zavolal domů a představil se jako kaskadér, tak jsem vůbec netušila o co jde, kaskadéři v té době nebyli běžní, já myslela, že to je nějaký cirkusák (směje se).</p> <p>Nicméně jsme se domluvili, já dorazila na místo natáčení, kde byly vyskládané krabice a bylo mi řečeno, že se do nich při pádu musím trefit a nepadat po nohou, jinak si je zlomím. Že musím dopad rozložit na co největší plochu těla. Pak mě převlékli do kostýmu, režisér Kachyňa mě přivedl k parapetu, vysvětlil mi, že mám jako chvíli otálet a hrát, že se bojím a nejsem si jistá, a hlavně to nesmím uspěchat… Zazněl povel „akce“, já otevřela okno, vlezla na parapet, a jak jsem se podívala dolů, tak jsem si řekla, že je to tak nízko, že se asi zabiju! Protože když skáčete z obrovské výšky z letadla, tak se nemáte o co bouchnout, ale tady? Než jsem o tom ale stačila přemýšlet, zaznělo „akce dvě“, já skočila, přetočila se hezky na záda a dopadla do krabic. Lidi zatleskali a Kachyňa pochválil Tomsu, jak to máme perfektně nacvičené. Přitom já byla strachy bez sebe (smích).</p> <p><strong>Ale udělala jste takový dojem, že vás kaskadéři vzali mezi sebe.</strong></p> <p>Já na ten první trénink ani nechtěla jít, ale ukázalo se, že ta jejich tělocvična je v Přístavní ulici a já bydlela v podstatě za rohem, tak jsem šla. Tehdy to byla malá tělocvična, kde byly žebřiny, boxovací pytel, a obyčejný jídelní stůl, který jsme neustále přeskakovali nebo se prali mezi sebou a házeli se přes něj na žíněnky. Tehdy jsme tam chodily asi tři holky, ale ostatní dlouho nevydržely.</p> <p><strong>Pokud byste neskákala padákem, asi by si vás kaskadéři nevšimli. Přitom do Svazarmu vás přivedl bratr po nešťastné nehodě na motorce.</strong></p> <p>Starší brácha si koupil motorku, obyčejnou stopětadvacítku, a já se chtěla taky naučit jezdit. Bylo mi dvanáct. Jenže jsem to hned v první jízdě narvala do stromu, motorka spadla na mě a spojka mi skrze holiny propíchla nohu. Táta mě hned vzal do nemocnice a ránu mi zašili, jenže to začalo hnisat, tak to několikrát rozřízli a vyčistili, pak došlo k infekci, a dokonce mi hrozila amputace! Dva roky jsem v podstatě chodila o berlích, než táta sehnal doktora, který zjistil, že na té kosti byl stále přilepený kus té holínky. Tak jej odstranili, ránu vyčistili, a za 14 dnů už byla noha v pořádku. A mohla jsem zase sportovat.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9202/19466411_10156416755773986_9085640562260902572_o%20(kopie).jpg" alt="19466411 10156416755773986 9085640562260902572 o (kopie)" width="1920" height="1080" /></p> <p><strong>Předtím jste plavala a hrála tenis, dokonce v jednom týmu s legendární Hanou Mandlíkovou.</strong></p> <p>Můj táta hrál výborně tenis a chtěl, abych taky sportovala, tak mě hned v první třídě zapsal na plavání. Jenže mě to strašně nebavilo, protože se chodilo každý den ráno ještě před školou. To si dnešní děti ani neumí představit – ráno mě rodiče vzbudili, šli do práce a já už jako šestiletá šla sama na tramvaj, dojela před Bílou labuť do bazénu AXA, tam jsem plavala, sama se osušila, a 8:10 už jsem musela sedět ve školní lavici. To už je dnes takřka těžko uvěřitelné, dnes rodiče vozí děti do školy až do zemdlení.</p> <p>Z plavání se mi pak povedlo vykroutit a táta mi zaplatil tréninky tenisu pod vedením slavné Věry Sukové. Na první hodině jsem se sešla s budoucí šampionkou Hankou Mandlíkovou. No a zatímco ona to dotáhla až na Wimbledon, moje tenisová kariéra skončila po té nehodě na motorce.</p> <p><strong>Dala jste se ale dohromady a provozovala jako jedna z prvních hromadná cvičení.</strong></p> <p>V Sokole jsem založila kondiční cvičení pro muže, to mi bylo asi osmnáct. Ke mně chodili kluci z celé Prahy! Tenkrát nebyly samostatné posilovny nebo fitness centra, mimo profesionální sportovní kluby neexistovala kondiční příprava. Takže na moje hodiny začali chodit horolezci, paragáni, třeba i budoucí primátor Bém, taky horolezec Mára Holeček. A my strašně dřeli, za celou hodinu jsme se nezastavili! Furt se běhalo, furt se šplhalo, klikovalo, trakaře, kotouly, posilování na břicho, nekonečné množství lehů sedů, nekonečné množství kliků. Kliky jsme dělali i tak, že jsme tleskali rukama za zády! To už dnes skoro nechápu.</p> <p><strong>To byla 80. léta, kde jste brala inspiraci pro cviky, ze zahraničí se moc čerpat nedalo.</strong></p> <p>No to vůbec. Sama jsem vymýšlela, co se dá ještě dělat. A hodně jsem řešila také hudbu. Měla jsem magneťák B pětku s páskama a gramofon, takže jsem oblíbené písničky nahrávala z desek gramofonu na ty cívky a ten velikej magneťák nosila na každou hodinu do tělocvičny. Až později jsem měla kazeťák a spoustu kazet, které jsem pořád přehazovala sem a tam podle písniček. Nedej bože, když se ty pásky v kazetách zacuchaly.</p> <p><strong>Místo byznysu kotrmelce</strong></p> <p><strong>Jak jste pořád sportovala v dětství, tak výběr FTVS byla jasná volba?</strong></p> <p>Já pravidelně běhala Velkou kunratickou <em>(loni běžela už po devětatřicáté!, pozn. autora)</em> a tehdy jsem tam potkala Ivana Pastuchu, s kterým jsme skákali z letadla, a on byl v prváku na FTVS a hrozně mi to vychválil. Já přitom dělala střední ekonomku, a po ní měla nastoupit jako sekretářka v podniku zahraničního obchodu KOVO, jehož ředitel se znal s mým otcem. Kde já mohla být! Po revoluci nejspíš úspěšná byznysmenka.<br /> <br />Každopádně jsem šla na přijímačky na fakultu. Talentovky pro mě byly jednoduché ale horší byly písemné testy z biologie, kterou jsem na střední neměla. Ale naučila jsem se a zkoušky udělala. Takže místo byznysu dělám celý život kotrmelce a jsem chudá jako kostelní myš. Ale mě to nevadí.</p> <p><strong>Na FTVS jste studovala obor tělocvik a český jazyk. Učila jste po škole?</strong></p> <p>No jasně, těsně před revolucí jsem nastoupila do školy jako učitelka. A hledala jsem základku, kde byly i jesle, protože už jsem měla své první dítě. Malou Míšu jsem tak ráno odvezla do jeslí, pak odběhla učit do školy, o velké přestávce přiběhla zpět nakojit a přebalit, a zase běžela zpátky. Nebyly peníze, žádné chůvy, musela jsem učit. A mezi tím jsem ještě občas točila filmy. A to bylo těžké skloubit, za socialismu jste nemohli říct, že nepřijdete do práce, protože jdete točit filmy. Musela jsem vymýšlet různé výmluvy.</p> <p><strong>Jak dlouho jste vydržela u učitelství?</strong></p> <p>Po revoluci v roce 1989 sem začaly jezdit zahraniční produkce, nabídek na filmování přibývalo, a ze školy mě logicky nechtěli pouštět, tak jsem s učitelstvím skončila. Což bylo v příhodnou dobu, protože na zahraničním filmu jsem si za pět dnů vydělala podobně jako za měsíc ve škole. A také jsem měla víc času pro děti, což bylo dobré.</p> <p><strong>Za socialismu se u nás točily jen československé filmy, to asi moc příležitostí pro kaskadéry nebylo.</strong></p> <p>Tehdy to bylo třeba jen párkrát do roka, ale ještě jsem měla zajímavý přivýdělek pro televizní relaci <em>Federální kriminální ústředna pátrá radí a informuje</em>. To se točily rekonstrukce kriminálních případů nebo scénky, na co by si občané měli dát pozor. A všechny ty okradené nebo zbité paní jsem hrála já. Ve filmech jsem pak dělala kaskadérské věci za paní Bohdalovou, Jiřinu Jiráskovou, Ninu Divíškovou, Báru Hrzánovou, nebo Dášu Veškrnovou v <em>Příbězích pro pátera Knoxe</em>. Za Markétu Hrubešovou jsem zase v <em>Žiletkách</em> padala pod auto…</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9202/autorodeo%201.jpg" alt="autorodeo 1" width="2272" height="1704" /></p> <p><strong>Jaké scény bývají pro kaskadéry nejnebezpečnější?</strong></p> <p>Často to, co na plátně vypadá jednoduše, tak může být nakonec nejvíc nepříjemné. Třeba když jsem jednou točila pád z kola a jela v sukni, takže jsem nemohla mít chrániče. Nebo právě srážky s autem jako u filmu <em>Žiletky</em>, kdy jsem dopadla na silnici pět centimetrů od obrubníku. Jednou jsem taky pro reklamu hrála smrtku s kosou, kterou srazí auto a já šla při nárazu přes auto i s tou kosou a hlavou promáčkla přední sklo. Ostrá kosa se mi jen mihla kolem hlavy. Ve <em>Snowboarďácích</em> jsem zase za Jirku Mádla skákala z vrtulníku se snowboardem na nohou do Labe. A když jsem spadla jak kuželka hlavou dolů pod vodu, tak jsem jen doufala, že mě včas vyloví.</p> <p>Dnes jsou všichni okolo filmu hodně opatrní, aby se hlavním hercům nic nestalo, protože to stojí velké peníze. Takže se klidně stane, že za herečku seběhnu i schody, protože co kdyby si v podpatcích vyvrkla kotník? Riskovat si může dovolit jen někdo jako Tom Cruise, který si ale své filmy i produkuje. Ale i když to má hodně natrénované, je vidět, že nemá tolik zkušeností s přistáním na padáku. To každý paragán hned pozná.</p> <p><strong>S Bradem Pittem na Maltě</strong></p> <p><strong>Pamatujete si na první zkušenost se zahraniční produkcí?</strong></p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9202/troja.jpg" alt="troja" width="400" height="533" style="float: right;" />To bylo těsně po revoluci a točilo se v lomu v Srbsku. Byla to hrozná blbost, protože si jen pamatuju, že jsme dělali nějaké oživlé stromy. Největší zážitky mám z filmů jako <em>Bídníci</em> nebo <em>XXX</em>, které se točily u nás, ale pak jsem byla pozvaná k natáčení velkofilmu <em>Troja</em> (2004). A to jsem tedy koukala jako blázen, protože to byla opravdu mega produkce. Natáčelo se na Maltě a celý ostrov tím žil, všem to přineslo práci. Byli jsme tam asi měsíc a točili vylodění Řeků, noční scény, dobytí a zapálení Troje – tam nešlo o to někoho dublovat, ale buď jsem hrála trojské ženy nebo klidně i řecké vojáky.</p> <p><strong>Superhvězdou filmu <em>Troja</em> byl Brad Pitt, byla šance se s ním na place potkat?</strong></p> <p>On měl dost scén, kdy jako někam utíká mezi vojáky-komparzisty nebo v bojových scénách někoho sráží, tak tam jsme byli samozřejmě my jako kaskadéři, a bylo třeba to s námi koordinovat a probírat, jak a kudy poběží a kdy do koho odstrčí apod. Choval se jako velký profík a rady zkušených kaskadérů vždy rád přijal.</p> <p><strong>Jak se takhle velké filmové hvězdy chovají ke kaskadérům?</strong></p> <p>Dobře. V roce 1998 jsem byla u německého filmu <em>Operace Noah</em>, kde jsem za hlavní herečku slaňovala z vrtulníku na ropnou plošinu, a spoustu dalších nebezpečných kousků. A ona za mnou každý den chodila a děkovala, co všechno za ní dělám. Někdy od herců dostáváme i dárky, dostala jsem třeba taštičku se šminkami nebo kožené rukavice. A syn Martin jako malý dubloval na Barrandově dětskou herečku v <em>Bídnících</em> a slavný herec Liam Neeson se jej po natáčení zeptal, co by chtěl za to, že ty scény tak skvěle zvládl. A Martínek bezelstně prohlásil: kolo! Mě to bylo hrozně trapné ale Neeson řekl jen: oukej, zavolal produkční, a opravdu mu koupil kolo.</p> <p><strong>Vy jste někdy dublovala mužskou postavu ve filmu?</strong></p> <p>Během <em>Troje</em> jsem hrála ženy, ale i mužské bojovníky, protože pro obyčejné komparzisty to nebyla žádná legrace běhat třeba dvacetkrát sem a tam se štítem a mečem ve velkém horku.</p> <p><strong>Baví se i velké hvězdy normálně s kaskadéry, nebo se vše řeší přes asistenty a koordinátory?</strong></p> <p>Když to není obrovská produkce, ale menší film, tak se s herečkami seznámíme. Beztak jsme spolu v maskérně, kde nás stejně maskují, tak se brzy zapovídáme. Já pak většinou sleduji na place, když ona točí a jsem připravena ji zastoupit. Někdy i ve scénách, kdy se ji třeba jen nechce, třeba při nějakých záběrech zezadu. A ony jsou samozřejmě rády. Tak si někdy i sedneme mezi záběry a povídáme si.</p> <p>Jsou dva typy herců. Někdo si s námi klidně sedne na patník a povídá si o všem možném při čekání na záběr a zajímá se i o naší práci. A pak jsou ti, co jen zůstávají ve svém karavanu a vycházejí jen v doprovodu asistenta na plac. Oni si ani nemusí hrát na hvězdy, třeba jen nemají náladu nebo si chtějí jen o samotě číst nebo se ponořit do role a s nikým nemluvit.</p> <p><strong>Když jste v začátcích potkala nějakou velkou filmovou hvězdu, měla jste před ní ostych?</strong></p> <p>Já ne (smích). Protože já poznala, že i ty super hvězdy jsou také jen lidé a superhvězdy z nich dělají média. To mám větší ostych před nějakými chytrými vědci nebo lidmi, kteří něco zajímavého vyrobili, než před herci. A to nemyslím vůči nim nijak špatně.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9202/IMG_4321.JPG" alt="IMG 4321" width="400" height="300" style="float: left;" />Myslím, že právě ti úplně nejlepší herci jsou v pohodě a nemají potřebu se nijak předvádět. Brad Pitt byl vážně skvělý, nebo třeba Ryan Gosling, který loni v Praze natáčel film <em>The Gray Man</em>, stejně tak Orlando Bloom při natáčení seriálu <em>Carnival Row</em>. Hrozně fajn byl i Ondra Vetchý při filmu <em>Báječná léta pod psa</em>. Ze starších herců jsem měla ráda Janu Štěpánkovou, kterou jsem hodně zastupovala, nebo Jiřího Bartošku a Pavla Nového.</p> <p><strong>Když koukáte na filmy, všímáte si nedostatků u kaskadérských kousků, co běžný divák nezaznamená?</strong></p> <p>Já moc do kina nechodím, dokonce ani na filmy, kde jsem hrála, mě to zas tak moc nebaví, ani na to nemám čas. Asi jsem v tomhle kulturní barbar, ale já v televizi nejraději sleduju sport. Každou chvíli je nějaké mistrovství světa, teď bylo ragby, předtím fotbal, a na vrcholné úrovni jsou to vážně borci, to mě baví sledovat. U filmu se dnes točí samé fantasy, a to není nic pro mě.</p> <p><strong>Jako kaskadérka ale s fantasy filmy zkušenost máte, například u <em>Letopisů Narnie</em>.</strong></p> <p>Hrála jsem ve spoustě fantasy filmů. Teď chodím ráda točit i proto, že je fajn potkat se tam se starými známými, režiséry a maskéry, tak ráda mezi ně přijdu a pokecám. A pak na place někam spadnu nebo někoho zapíchnu (smích). Ale s těmi kaskadéry, s kterými jsem začínala, se už tak moc nepotkávám. Jsou v mém věku nebo starší, a už tolik netočí.</p> <p><strong>Když jste sama nakousla ten věk, jak dlouho se dá u kaskadérství vydržet?</strong></p> <p>Dokud vydrží zdraví. Současní mladí kluci jsou strašně šikovní, jen už nedělají tak nebezpečné věci jako kdysi my. Teď se používá hodně triků a kaskadérství je skoro umění, mají nacvičené složité bojové choreografie, které trénují i čtrnáct dní. A v důsledku to na plátně vypadá i lépe. Za nás to bylo hodně „o hubu“ – při rvačkách si kluci klidně vyrazili zuby, natvrdo jsme padali ze střech, opravdu hořeli, topili se, spadli z koně a tak... Tělo dostávalo hodně zabrat.</p> <p><strong>Jak často ještě filmujete?</strong></p> <p>Já bych ještě cokoliv dala, ale už nemám zapotřebí s sebou nechat škubat na trhačkách, padat z výšek nebo se někde brutálně s někým prát. Takže chodím většinou, když potřebují opravdu dublovat starou bábu, které se něco nepovede, nebo když režisér nechce mít v záběrech jen mladé lidi. A ono je to také o tom, že v partě kaskadérů už jsou logicky většinou mladí. Ne že by mě nějak odstrkovali, to oni mě mají rádi, ale už se neorientuju, o čem se baví a zkrátka nezapadám, je to jiná generace.</p> <p><strong>Stejně jako vaše děti, které si také prošly kaskadérskou zkušeností.</strong></p> <p>Míša má kaskadérství jako obživu, ona je fakt šikovná. Je hezká, velká, oblíbená, jde z filmu do filmu, dubluje za slavné herečky. Martin párkrát na filmu také byl, ale protože pracuje jako zdravotnický záchranář v nemocnici Pod Petřínem, nemůže se tolik uvolňovat z práce. A nechce svou práci v nemocnici opustit.</p> <p><strong>Sešli jste se u nějakého filmu všichni společně?</strong></p> <p>U seriálu <em>Carnival Row</em> jsme se z rodiny jednou sešli dokonce čtyři, i s vnučkou Sašenkou! Točily jsme víly, protože potřebovali staré i mladé. A Martin působil na place jako zdravotník. Ale už moc nechodí, má raději klid a nejraději leze s kamarády po skalách. Miluje přírodu a dovede klidně i hodinu pozorovat mraveniště.</p> <p><strong>To si například u vás vůbec neumím představit, vy asi dlouho v klidu nevydržíte?</strong></p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9202/IMG_3703.JPG" alt="IMG 3703" width="400" height="300" style="float: right;" />Já jsem pořád v pohybu. Potřebuju mít pravidelný řád a každý den něco dělat. Mám budíček už v 5:20, ráno jdu běhat s mým Boot campem, pak jdu do Form Factory, kde mám lekce Bodybalance, lekce posilovací a cardio lekce. Také tam jezdím spinning. Tohle všechno zvládám během dopoledne a odpoledne se věnuji sportům, které mám ráda. Teď jsem se naučila jezdit na jednokolce, celoročně chodím večer plavat do Vltavy, každý den něco dělám. Mám svůj rozvrh a ten se musí dodržovat. Protože, když chceš něco umět, tak se tomu musíš pravidelně věnovat a makat!</p> <p>Ale když se za covidu zavřely bazény, začala jsem plavat ve Vltavě, a v zimě se přidala k otužilcům. A když do té studené vody vlezete, musíte se úplně uklidnit a zhluboka dýchat, takže přitom se trochu zklidním a vnímám jen dění okolo sebe, zavřu oči a cítím vůně, to je taková moje meditace. Mám to ráda. Navíc mám po covidu kardiostimulátor, a to je úplně naprd, já bych jinak pořád nejradši dělala všechno. Ale už se nemůžu hecnout úplně „do mrtva“, protože bych opravdu mohla umřít. Taky mám přetrhané vazy v koleni a stále mě zlobí, budu muset zase na operaci. Ale ještě mi zbylo skákání z letadla a k šedesátinám jsem dostala jednokolku, tak se na ní učím, a je to hrozně těžký. Musíte na tom všechno vybalancovat a celé tělo zpevnit, a pak nohama makat, jinak to nejede. Ujedu v kuse 10 kilometrů a pak vás bolí úplně všechno. A to je super pocit.</p> <p><strong>Milovaný Mark Knopfler</strong></p> <p><strong>Smysl pro řád jste si přenesla i do další záliby - hrajete na několik hudebních nástrojů.</strong></p> <p>V tom mě hodně ovlivnil pan učitel na základní škole Emil Fencl, který s námi jezdil na vodu na Lužnici, a přestože měl místo jedné ruky jen pahýl, tak hrál báječně na kytaru. A mě se to strašně líbilo, tak jsem se taky naučila a hrála pak na všech táborech, a zpívala. Stejně tak na horách v Krkonoších, na Klínových boudách, kam se sjížděla skvělá parta. Dvacet let jsem hrála všechny silvestry, třeba i šest hodin v kuse. Celý život obdivuju kytaristu Marka Knopflera ze skupiny Dire Straits.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2024/9202/IMG_6628.jpeg" alt="IMG 6628" width="400" height="394" style="float: left;" />Naučila jsem se i na kontrabas, který mi táta koupil k osmnáctinám od skupiny Brontosauři, protože byl trochu poničený. A já ho ještě doničila na vysoké škole, když jsem ho tahala i na vodu nebo půjčovala kamarádům. Ale pořád ho mám v pokoji a ještě jsem na něj hrát nezapomněla. Teď se chci pořádně naučit hrát na bicí.</p> <p><strong>Máte dvě vnučky, jaká jste vlastně babička?</strong></p> <p>Špatná. Dcera bydlí s vnučkami ve Velkém Meziříčí, takže to k nim mám daleko. A navíc mě nikdy nebavilo jezdit s kočárem sem a tam. Teď už jsou holky větší, tak se s nimi dá dělat i něco akčního. Ale já chci taky žít a ne se jen pořád starat. Nejdřív jsem se starala o své děti, pak o babičku, pak o mámu s tátou, tak když jsem se konečně vybabrala ze starostí o rodinu, tak nechci zase další starání. Ale slíbila jsem, že jeden víkend v měsíci se o holky postarám, a tak nám to nějak funguje. Holky už se ale trochu bojí do Prahy jezdit, protože vždy vymyslím nějaký náročnější program.</p> <p><strong>Měla jste vůbec někdy, alespoň v dětství, nějaké princeznovské období, kdy jste nesportovala a jen si na pohodu oblékla šatičky a tak?</strong></p> <p>Neměla, protože já mám o sedm let staršího bráchu, kterého jsem hrozně zbožňovala a chtěla pořád dělat to samé, co on. A on byl opravdu drsnej, pořád běhal, někdy i 100 kilometrové tratě, skákal z letadla, posiloval, hrozně trénoval. Takže princezna jsem tedy nikdy nebyla. Pořád v kraťasech a triku s touhou vyrovnat se staršímu bratrovi.</p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #ebddc7;"> <td><strong>Hana Dvorská</strong> </td> </tr> <tr> <td>Na FTVS UK vystudovala obor tělocvik a branná výchova. Ještě před nástupem na vysokou školu se ale začala věnovat kaskadérství a objevila se takřka ve stovce světových filmů a seriálů, např.: Troja, Duna, Příběh rytíře, Wanted, XXX, Letopisy Narnie, Carnival Row, The Wheel of Time nebo Gray Man. I ve svém věku neustále provozuje řadu sportovních aktivit a to i navzdory tomu, že má kardiostimulátor a před sedmi lety ji lékaři našli nádor na mozku. Na konci roku 2022 dostala cenu Věry Čáslavské za mimořádné zásluhy žen ve sportu. V polovině listopadu ji vyšla autobiografická kniha. </td> </tr> </tbody> </table> <p><em>V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím <a href="https://cuni.cz/UK-12758.html">Klubu Alumni</a>.</em></p></div>]]></description> <author>jiri.kaderabek@agionet.cz (Jiří Novák)</author> <category>Alumni</category> <pubDate>Fri, 08 Mar 2024 06:42:31 +0100</pubDate> <enclosure url="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/17f3070b07734f3fd6a6630012d6f5e9_M.jpg" length="59300" type="image/jpeg"/> </item> <item> <title>Karel Och: Karlovarský festival je jako galerie filmů</title> <link>https://www.ukforum.cz/rubriky/alumni/8932-karel-och-karlovarsky-festival-je-jako-galerie-filmu</link> <guid isPermaLink="true">https://www.ukforum.cz/rubriky/alumni/8932-karel-och-karlovarsky-festival-je-jako-galerie-filmu</guid> <description><![CDATA[<div class="K2FeedImage"><img src="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/31b5e97106b1e62ec4c8e6480bcd9b0b_M.jpg" alt="Karel Och: Karlovarský festival je jako galerie filmů" /></div><div class="K2FeedIntroText"><p>„Diskuze o dobrém filmu nakonec vždy skončí diskuzí o životě,“ tvrdí Karel Och, umělecký ředitel Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech. Absolvent filmové vědy FF UK líčí, že sám během KVIFF na filmy takřka nechodí. Proč? Kvůli pracovnímu vypětí by si je nedokázal vychutnat.</p> </div><div class="K2FeedFullText"> <p>„Diskuze o dobrém filmu nakonec vždy skončí diskuzí o životě,“ tvrdí <strong>Karel Och</strong>, umělecký ředitel <a href="https://www.kviff.com/cs/uvod">Mezinárodního filmového festivalu v Karlových Varech</a>. Absolvent filmové vědy na Filozofické fakultě UK se smíchem líčí, že sám během KVIFF na filmy takřka nechodí. Proč? Nejen že tam na to nemá čas, ale kvůli pracovnímu vypětí by si je nedokázal vychutnat.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8932/HYN_7244.jpg" alt="HYN 7244" width="920" height="614" /></p> <p>Pro fanoušky filmu to bývá událost roku: festivalem v Karlových Varech začíná léto! Kdo si však představuje, že práce festivalového dramaturga spočívá v tom, že se předtím celý rok kouká na filmy a objíždí po světě festivaly, aby si pak „vyjel“ do lázeňského města na drinky s filmovými hvězdami a vysedávat po kinech, je na omylu. „Je to kombinace cinefilie a pokory spojená se schopností nasadit si klotové rukávy,“ vyznává se ředitel Karel Och.</p> <p><strong>Co vás nasměrovalo k filmové vědě? Měl jste nějaký svůj „iniciační“ film?</strong></p> <p>U mě nedošlo k nějakému zásadnímu prozření prostřednictvím filmu. Důležité pro mě bylo spíš setkání s provozovateli kina ve Světlé nad Sázavou, kde jsem vyrůstal. Byl to manželský pár důchodců, který se ještě v polovině osmdesátých let staral o tamní kino. Pomáhal jsem jim vyměňovat prasklé žárovky, trhat lístky a tak. Čas od času jsem se s nimi díval do seznamu Ústřední půjčovny filmů, kde rezervovali snímky pro kino. A zásadní pro mě bylo i setkání s Karlem Čáslavským, dnes už bohužel zesnulým filmovým historikem. Velmi mi imponoval, líbilo se mi, jak se mu dařilo popularizovat obor. Jednou jsem se s ním setkal a zeptal se jej, co mám udělat, abych se jím stal. Řekl mi, že neví, protože je samouk, ale poradil mi, že na FF UK existuje filmová věda, kam jsem pak v roce 1992 zamířil i na přijímací zkoušky.</p> <p>{youtube}Y4KgFSJjNEs{/youtube}</p> <p><strong>Na poprvé to ale nevyšlo… </strong></p> <p>Byl jsem milovníkem filmu, ale spíš amatérského ražení. Tehdy jsem ještě neměl na to, abych se na FF UK dostal. Při přijímacím řízení nám pustili jeden z filmů Juraje Herze, na který jsme měli napsat recenzi. Tehdy jsem pochopil, že můj entuziasmus převyšuje nad expertízou, a k ústním zkouškám jsem ani nedorazil. Začal jsem studovat práva, kde jsem byl čtyři roky, i když jsem úplně nevěděl proč <em>(směje se)</em>. Trávil jsem proto dost času ve filmovém klubu <a href="https://nfa.cz/cs/kino-ponrepo">Ponrepo</a>, kde jsem si během čtyř let doplnil to, co bylo pro přijímačky na FF UK klíčové.</p> <p><strong><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8932/HYN_7035.jpg" alt="HYN 7035" width="460" height="692" style="float: right;" />Co vás přitáhlo ke karlovarskému festivalu?</strong></p> <p>V roce 2001 jsem spolu s kolegy z katedry odjel na Erasmus do Paříže. Během pobytu přišla nabídka, abych se zhostil práce koordinátora dopravy filmových kopií pro festival. Ale musel bych se ze studijní stáže vrátit dřív, což jsem nemohl, takže jsem musel nabídku odmítnout. Později přišla další: tentokrát na tajemníka poroty, již jsem už přijmout mohl. Díky tomu jsem se hned dostal k velmi intenzivním setkáním s řadou velkých jmen světového filmu, jako byli polský režisér Krzysztof Zanussi nebo dnes perzekvovaný íránský tvůrce Džafar Panahí. Byl to takový skok do vody. Asi jsem se rozplaval dobře, poněvadž po skončení festivalu mi Eva Zaoralová nabídla možnost od ledna 2002 zasednout v programovém oddělení KVIFF.</p> <p><strong>Jakou roli hrála Eva Zaoralová ve vašem dalším rozvoji?</strong></p> <p>Klíčovou! Musel jsem se toho dost naučit, ale kolektiv byl poměrně sevřený a měl nad sebou autoritu paní doktorky Zaoralové, což byla neocenitelná škola nejen z obsahového hlediska, ale i v tom, jak se k vám někdo s tak přirozeným respektem chová jako ke členovi týmu, ale zároveň jako k někomu, na něhož nezhlíží. Pomohlo mi, že jsem si prošel všemi pozicemi. Měl jsem na starosti videotéku, vyzkoušel si kancelářskou práci. Postupně k ní přibývalo stále víc možností dívat se na filmy – a vyjadřovat se k nim. Pak jsem se staral o dokumentární filmy, záhy se vytvořil prostor pro klasické filmy i retrospektivy, což mě vždy zajímalo.</p> <p><strong>Má dnešní student se zájmem o film šanci projít u vás takovou školou, mentoringem?</strong></p> <p>My se této strategie držíme. Už se nám také stalo, že jsme přijali kolegu, který byl hotový dramaturg, pracoval předtím pro jiné festivaly a způsob, jakým publikoval, byl na vysoké úrovni. I když jsme oceňovali jeho schopnosti, bylo vidět, že není srostlý s týmem a způsoby naší práce. Jsme jako rodina; osobní sdružení lidí, kteří spolu tráví čas nejen v práci, ale i mimo ni, někdy i na dovolených. Odpovídá to charakteru naší práce, jež je pro mnohé jen sezonní a pro některé z nás celoroční. Před festivalem narůstá do takových rozměrů, že jste doslova sedm dní v práci. A bylo by komplikované pracovat s někým, kdo vám není blízký.</p> <p>{youtube}5fNTli9bvRM{/youtube}</p> <p><strong>Od roku 2011 jste nástupcem Evy Zaoralové. Jaké nové výzvy vám to přineslo?</strong></p> <p>S novou funkcí přišla velká zodpovědnost. Tady, kde sedíme, byla historicky kancelář paní doktorky Zaoralové. Nechala sem dát stůl i pro mě. Strávili jsme tu osm let od rána do večera diskuzemi o filmech, o politice i osobním životě… Přechod do vedoucí pozice byl pro mě snazší, neboť jsem s ní některá svá rozhodnutí mohl konzultovat. Ze začátku to sice bylo trochu náročnější, byla velmi silnou osobností, a ač se z pozice umělecké ředitelky sama rozhodla odejít, pustit opratě pro ni nebylo tak jednoduché. Postupně se to však srovnalo. Rozdíl práce dramaturga a uměleckého ředitele je v tom, že ředitel se chová podobně jako dramaturg – protože je součástí kolektivu a přispívá do debaty svým názorem –, ale v určité fázi musí rozhodnout a musí umět vysvětlit, proč jeden každý film nakonec v programu je. A pojí se s tím i to nepříjemné, kdy musí umět zdůvodnit, proč tam některý film být nemůže… Když to musíte říkat tvůrcům, kteří se mezitím stali vašimi přáteli, není to úplně příjemné.</p> <p><strong>O práci své i kolegů dramaturgů mluvíte jako o „kurátorství“. Co tím míníte?</strong></p> <p>Tenhle termín je dnes v souvislosti s filmovými festivaly docela často zmiňován. Je lákavé stát se filmařem. Relativně laciná digitální technika umožňuje mnohým se k takovému snu přiblížit; v posledních deseti patnácti letech se počet filmů, jež ročně vidíme, přinejmenším zdvojnásobil. Navíc během pandemie přibylo plno možností, jak se dívat na filmy, především doma. Standardní divák karlovarského festivalu se zájmem o kinematografii nemá čas a prostředky, aby se tím vším prodíral. My jsme tu od toho, abychom na základě zkušeností i vědomostí divákovi pomohli zorientovat se, aby neztrácel čas ničím, co by neměl vidět.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8932/HYN_7071.jpg" alt="HYN 7071" width="920" height="614" /><br /><span style="font-size: 10pt;">Série portrétů Karla Ocha vznikla v Národním filmovém muzeu v Praze, které založila trojice dnes už absolventů filmové vědy na FF UK.</span></p> <p><strong>Jak následně vyvažujete míru, abyste zároveň představili film, který je umělecky velmi kvalitní a přitom jste naplnili Velký sál Thermalu, kde je nějakých 1200 míst?</strong></p> <p>Ano, to je naprosto kardinální otázka. Jsme přesvědčeni, že filmový festival je něco jako „galerie“, kde by měl být prostor pro odvahu tvůrců, autorů, kteří se nebojí experimentovat a hledají nové cesty uměleckého výrazu i za cenu toho, že to nebude pro všechny diváky stejně sdělné. Nechceme ovšem stavět bariéru mezi diváky a filmaře tím, že bychom promítali filmy, s nimiž nelze jednoduše komunikovat… Zároveň chceme nějakým způsobem provokovat. To ale není vždycky zadarmo. Když se vrátím do období přebírání funkce od doktorky Evy Zaoralové, jedna možná z méně nápadných změn, jíž jsem zavedl, byla, že filmy, které byli dosud diváci zvyklí vidět v sále pro padesát až sto lidí, jsme přesunuli do sálu pro tři až čtyři sta lidí, poněvadž tam podle mě patří. Mám asi trošku alternativnější vkus.</p> <p>{youtube}nXc0_GWKF9U{/youtube}</p> <p><strong>Loni jste zavedli soutěž <em>Proxima</em>, zároveň skončila jiná dlouholetá soutěžní sekce <em>Na východ od Západu</em>. Má <em>Proxima</em> nabízet právě spíše alternativnější, náročnější filmy?</strong></p> <p>Hlavní důvod byl ukončit období teritoriální a politické definice sekce <em>Na východ od Západu</em>, jež v devadesátých letech vznikla s myšlenkou podpořit filmy z regionu, který procházel zásadní transformací. Po několikaleté úvaze – a při pohledu na jiné velké festivaly, kde už je četnost výskytu filmů ze střední a východní Evropy či ze zemí někdejšího Sovětského svazu poměrně velká – jsme došli k přesvědčení, že úkol byl splněn. Zároveň jsme vyslyšeli volání tvůrců, abychom je konečně vyňali z „ghetta“ a nechali je soutěžit s filmaři z celého světa. A tak došlo k přepsání definice druhé soutěže, která měla vždy na zřeteli mladé filmaře, tvůrce, kteří se nebojí a chtějí experimentovat víc, než ti zavedení. Zároveň jsme chtěli vytvořit prostor i pro zralejší režiséry a režisérky, kteří se rozhodnou v určitém okamžiku své kariéry učinit krok jinam, radikálně přepřáhnout: třeba na jiný žánr. To vše se promítlo do <em>Proximy</em>.</p> <p><strong><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8932/HYN_7301.jpg" alt="HYN 7301" width="460" height="690" style="float: left;" />Za roky, po které pracujete pro karlovarský festival, jste se setkal s řadou zásadních tvůrců, scenáristů, režisérů nebo herců. Na která setkání rád vzpomínáte?</strong></p> <p>Třeba na Jima Jarmusche, jehož jsem osobně víc poznal na festivalu v Reykjavíku. Je to velký sympaťák, který má – stejně jako my – rád film. Bydlet chtěl s námi ostatními v neokázalém hotelu, ne v žádném luxusu, kam ho pořadatelé poslali. Když se setkám s nějakým tvůrcem, ptám se jej obvykle na jeho oblíbené filmy a autory. Zajímá mě taky, kdyby byl v mé pozici, komu by chtěl udělat retrospektivu. Tím okamžitě nastavíte komunikaci, která je plná vášně a vyměňování zážitků. To se mi stalo s Jimem, a bylo to vskutku nezapomenutelné.</p> <p><strong>A přímo ve Varech?</strong></p> <p>Z těch karlovarských setkání zmíním to nejčerstvější, a to byl loňský host, Benicio del Toro, jehož jsem měl vždy rád pro jeho charisma a hereckou bravuru. Loni nás všechny překvapil i tím, jakým je znalcem světové kinematografie, včetně československé, což prokázal během prvního večera, kdy jsme se bavili nejen o filmech Miloše Formana či <em>Ostře sledovaných vlacích</em>, ale také o filmech <em>Vyšší princip</em> nebo <em>Daleká cesta</em>, které dobře znal! Přijel k nám se třístránkovým seznamem filmů, které si chtěl z České republiky odvézt na discích blu-ray. Stejně tak příjemné bylo setkání i s herečkou Julianne Mooreovou, která byla navzdory svému hvězdnému statutu neuvěřitelně přívětivá a skromná. To jsou zážitky, které potěší.</p> <p>{youtube}518XdOENFdA{/youtube}</p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #b0c4de;"> <td>Americký oscarový herec Benicio del Toro nedorazil vloni jen na festival do Karlových Varů. Jako velký fanoušek filmu se zastavil také v Praze v <a href="https://nafilm.org/">Národním filmovém muzeu</a> (NaFilM), kde vznikly také portréty Karla Ocha pro tento rozhovor. Jediné české muzeum věnované historii filmu založila trojice dnes už absolventů filmové vědy na FF UK <strong>Adéla Mrázová</strong>, <strong>Terezie Křížkovská</strong> a <strong>Jakub Jiřiště</strong> před několika lety. Nejen že za tento počin dostali Českého lva a univerzitní Cenu Miloslava Petruska, jejich muzeum dnes patří mezi nejoblíbenější v Praze. Návštěvníci si totiž všechno můžou vyzkoušet na vlastní kůži a dokonale tak pochopit, jak vzniká film.</td> </tr> </tbody> </table> <p><strong>Stihnete si někdy vy sám, během festivalu, zaběhnout do sálu a v klidu sledovat film?</strong></p> <p>V podstatě nikdy. Někdy si s kolegy naplánujeme na den, kdy je méně povinností, pozdější večerní projekci filmu, který bychom chtěli vidět spolu s diváky, abychom si společně užili alespoň jedno promítání. Ale to je fakt spíše výjimečné. I kdybychom se chtěli na filmy během festivalu dívat víc a měli jsme na to čas, nejsme schopní se uvolnit natolik, abychom si mohli bezstarostně sednout do kina a užívat si film. Člověk je tam v neustálém vzrušení a napětí, které by i projekci krátkometrážního filmu činily velmi dlouhou…</p> <p>{youtube}GVmMGOAZRSE{/youtube}</p> <p><strong>A co jste třeba chtěl i vidět?</strong></p> <p>Loni jsem si nenechal ujít <em>Obrazy starého světa</em> (1972) Dušana Hanáka, protože to je pro mě jeden z absolutních vrcholů československé kinematografie. Nikdy jsem tento film neviděl na plátně, takže jsem nejdřív uvedl mistra Hanáka ve Velkém sále a pak ohlásil v kanceláři, že nebudu chvíli k dispozici, protože to prostě musím vidět… Naštěstí to není čtyřhodinový film <em>(směje se)</em>. To, co se odehrálo po skončení tohoto padesát let starého dokumentárního filmu, jenž je částečně složen z fotografií a skutečně není v uvozovkách „pro každého“, bylo ohromující. Pan režisér Hanák se pak ten několikaminutový potlesk ve stoje snažil při své skromnosti tlumit. Byl to takový ten festivalový zážitek z kategorie nezapomenutelných.</p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #b0c4de;"> <td><strong>Mgr. Karel Och</strong></td> </tr> <tr> <td>Na Filozofické fakultě UK absolvoval filmovou vědu, studoval též čtyři roky na Právnické fakultě UK. Už během studií začal pracovat pro Mezinárodní filmový festival v Karlových Varech. V roce 2011 se stal jeho uměleckým ředitelem. Vedle letního festivalu pořádá se svým týmem i podzimní komornější akci v Karlových Varech s názvem Variace, jež propojuje film s vážnou hudbou. Během pandemie se podílel rovněž na zrodu streamovací služby <a href="https://kviff.tv/">KVIFF.tv</a>, která se specializuje na artové filmy. Při pořizování interview finišoval přípravy již 57. ročníku proslaveného festivalu, který se letos koná mezi 30. červnem až 8. červencem.</td> </tr> </tbody> </table> <p><em>V magazínu Forum píšeme o absolventech UK. Ale promocí to nekončí! Zůstaňte v kontaktu se svou alma mater i vy a buďte součástí společenství Univerzity Karlovy i nadále prostřednictvím </em><a href="https://cuni.cz/UK-12758.html" target="_blank" rel="noopener">Klubu Alumni</a><em>.</em></p></div>]]></description> <author>jiri.kaderabek@agionet.cz (Helena Zdráhalová)</author> <category>Alumni</category> <pubDate>Fri, 30 Jun 2023 07:30:31 +0200</pubDate> <enclosure url="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/31b5e97106b1e62ec4c8e6480bcd9b0b_M.jpg" length="19697" type="image/jpeg"/> </item> <item> <title>Nudíte se? Mývala nekupujte, luštěte matematické rébusy</title> <link>https://www.ukforum.cz/rubriky/studenti/8894-nudite-se-myvala-nekupujte-lustete-matematicke-rebusy</link> <guid isPermaLink="true">https://www.ukforum.cz/rubriky/studenti/8894-nudite-se-myvala-nekupujte-lustete-matematicke-rebusy</guid> <description><![CDATA[<div class="K2FeedImage"><img src="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/17e9ea1bbb4afb9cc8160d9171516192_M.jpg" alt="Nudíte se? Mývala nekupujte, luštěte matematické rébusy" /></div><div class="K2FeedIntroText"><p>Lidé ji znají jako Markétu Lazarovou, Maryšku z Postřižin a jako diplomatku a političku. Duší je ale socioložka a matematička. Po letech se k sociologii naplno vrátila nyní, na FHS UK dnes totiž pracuje na své historicko-sociologické dizertaci.</p> </div><div class="K2FeedFullText"> <p>Lidé ji znají jako Markétu Lazarovou, Maryšku z Postřižin a jako diplomatku a političku. Duší je ale socioložka a matematička. Nástup normalizace <strong>Magdě Vášáryové</strong> znemožnil plně se věnovat sociologii, kterou vystudovala na Univerzitě Komenského v Bratislavě. I když sociologické knihy a matematické rébusy nikdy z ruky nepustila – ani během natáčení, ani po sametové revoluci, kdy se z ní stala politička a diplomatka – naplno se k sociologii vrátila až v posledních letech. Na Fakultě humanitních studií UK dnes pracuje na své historicko-sociologické dizertaci.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8894/HYN_7502.jpg" alt="HYN 7502" width="920" height="614" /></p> <p><strong>Před naším rozhovorem jsem si pustila film <em>Vtáčkovia, siroty a blázni</em>, který jste natáčela v době, kdy jste už studovala sociologii na <a href="https://uniba.sk/">Univerzitě Komenského</a>. Právě kvůli tomuto filmu jste ale málem školu nedokončila. Byla sociologie od začátku váš jasný cíl? Neuvažovala jste o herectví?</strong></p> <p>Ne. U nás v rodině se asi dědí talent na matematiku, já i moje sestra Emília <em>(starší sestra <strong>Emília Vášáryová</strong> je úspěšná slovenská herečka, pozn.red.)</em> jsme vyhrávaly matematické olympiády. Když jsem končila matematicko-fyzikální gymnázium, jedno z nejprestižnějších v Bratislavě, chtěla jsem studovat matematiku. V té době jsem ale točila na Šumavě <em>Markétu Lazarovou</em>, ve škole jsem byla málo. Tatínek mi telefonoval do Sušice a odrazoval mě od toho, abych si podala přihlášku jen na matematiku. Poradil mi, že v roce 1966 otevírají poprvé sociologii, která byla do té doby zakázaná, a že v ní je také hodně matematiky. Nakonec jsem s tím tedy souhlasila. Protože jsme byli vůbec první ročník, nikdo nevěděl, co všechno nás mají učit, a to bylo báječné, protože nám tím pádem předepsali úplně všechno, velkou matematiku, celou filozofii (pochopitelně také celou marxistickou filozofii), statistiku, logiku… Dostala jsem velmi dobrý základ.</p> <p><strong>A pak jste v roce 1968 natočila s Jurajem Jakubiskem film <em>Vtáčkovia, siroty a blázni</em>, kde jste hrála jednu z hlavních rolí – dívku Martu...</strong></p> <p>Film byl pak považován normalisty za to nejhorší, co vůbec vzniklo, a za projev nepřátelské kultury. Zavřeli ho do trezoru a mě vyhodili ze školy, byla jsem tehdy ve čtvrtém ročníku. Pomohl mi pak můj pan profesor Andrej Sirácky, který umluvil snad všechny vyučující, aby mě přijímali soukromě. Chodila jsem do školy zadem, aby mě nikdo neviděl. Musela jsem také změnit téma diplomové práce. Od třetího ročníku jsem pracovala na sociologicko-politologickém tématu, zabývala jsem se teorií paralelních systémů v komunistickém režimu v Polsku. Zajímalo mě to, jak se soukromá a veřejná sféra vůbec neprotínaly. Lidé si žili něco v soukromí a něco jiného pak deklarovali na veřejnosti.</p> <p>Po srpnu 1968 už jsem se tímto tématem zabývat pochopitelně nemohla. Nakonec jsem jako diplomovou práci dělala porovnávací studii mezi teorií kulturních systémů – mezi Emanuelem Chalupným a Pitirimem Sorokinem, kteří se kdysi setkali tady v Praze, když Sorokin utekl z Ruska a přednášel v Praze na Ruské univerzitě. Pak odešel na <a href="https://www.harvard.edu/">Harvard</a>, kde založil americkou teoretickou sociologii. S Emanuelem Chalupným, který byl pokračovatelem Masarykovy pražské sociologické školy, ale zůstali v kontaktu a vyměňovali si dopisy. Neměla jsem samozřejmě přístup k dopisům nebo ke všem knihám, ke kterým bych se bývala potřebovala dostat, ale diplomovou práci jsem nakonec mohla napsat a obhájit. Stejně pak ale skončila v trezoru.</p> <p>{youtube}n8mYkqJygLE{/youtube}</p> <p><strong>A herectví vás tedy jako studijní obor vůbec nelákalo?</strong></p> <p>To mě nikdy nezajímalo. Nabídku jsem ale dostala. Když pan Ladislav Chudík, velmi známý slovenský herec, otevíral ročník herectví, osobně za mnou přišel a ptal se, jestli bych nenastoupila. Já jsem mu ale řekla, že jdu studovat matematiku, ať mi dají s herectvím pokoj <em>(smích)</em>. Možná jsem měla velký herecký talent, ten se ale přebíjel s logickým mozkem, který mi byl zřejmě také dán do vínku a který jsem upřednostňovala. Takhle to bylo u mě pořád. Všichni to o mě věděli. Během filmování jsem si četla Marcuseho <em>(Herbert Marcuse byl německo-americký filozof a sociolog, pozn. red.)</em> a Spenglera <em>(Oswald Spengler byl německý filozof, pozn. red.)</em> nebo jsem si luštila matematické příklady. Pamatuji si, že režisér Jirka Menzel byl ze mě úplně na větvi, protože jakmile jsme dotočili scénu, vzala jsem si svoje knížky a šla jsem si číst. Scénáře mě moc nezajímaly.</p> <p>Václav Havel, který mě znal jako herečku, také věděl, že jsem spolupracovala s panem profesorem Ivo Možným a s profesorem Miloslavem Petruskem, když musel odejít z Prahy do Brna. Věděl i o tom, že jedním z mých mateřských jazyků je němčina. Proto mě pak v roce 1990 oslovil jako člověka, kterému důvěřuje, abych vedla jednu z největších a nejtěžších ambasád – ve Vídni.</p> <p><strong>Váhala jste s přijetím takového úkolu? Znamenalo to přerušit vaši velmi úspěšnou hereckou kariéru…</strong></p> <p>Už jsem opravdu nechtěla být herečkou. Poradila jsem se také se svým mužem <em>(manželem Magdy Vášáryové byl úspěšný herec, dramatik a spisovatel Milan Lasica. V roce 2021 však zemřel, pozn. red.).</em> Velmi si vážím toho, že jsem období normalizace prožila s největšími osobnostmi kulturní československé scény, a jsem ráda, že jsem natočila filmy, na které se dodnes lidé dívají. Neuměla jsem si ale představit, že bych byla herečkou do konce svých dnů.</p> <p>{youtube}eJcoZ-LTG84{/youtube}</p> <p><strong>A dnes jste doktorandka. Co vás přimělo vrátit se po tak aktivním a všemi směry pestrém životě ke studiím?</strong></p> <p>Jednou mi říkal pan Michal Horáček, že jde z podstaty a nastupuje na denní studium dějin umění na Filozofické fakultě UK. Říkala jsem si, že má pravdu, já jdu také z podstaty, kterou si v sobě nesu. Když jsem se vracela z Vídně v roce 1993, mluvila jsem tehdy s paní docentkou Dilbar Alievou, která nám na konci šedesátých let přednášela o strukturalismu. Začala mě přemlouvat, abych si dodělala doktorát na nějaké nové téma. Dokonce jsem si ho tehdy i našla, pak jsem ale založila <a href="https://www.sfpa.sk/sk/">Slovenskou společnost pro zahraniční politiku</a> a neměla jsem čas. No, abych se nevymlouvala, byla jsem v tom devadesátém třetím líná <em>(smích)</em>.</p> <p>Teď jsem si řekla, že se o to pokusím. Měla jsem tady v Praze jednu přednášku, kde byl i pan profesor Miloš Havelka, který se divil, že nemám doktorát, a téma, o němž jsem mluvila, jej velmi zaujalo. Ptal se mě, jestli to nechci rozvinout dál. Nakonec jsem se stala jednou z jeho doktorandek. Budu si ale muset nyní studium o rok prodloužit, protože mi do toho zasáhl covid a smrt mého muže. Ale hned jak dokončíme rozhovor, sednu do auta a jedu na FHS UK do knihovny.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8894/HYN_7472.jpg" alt="HYN 7472" width="920" height="614" /></p> <p><strong>Jaké knihy tam na vás čekají?</strong></p> <p>Teď čtu kolektivní práce, které se týkají českých dějin. Minulý rok jsem byla na tříměsíčním studijním pobytu v Krakově v <a href="https://mck.krakow.pl/">Mezinárodním centru kultury</a>. V Polsku nastoupili noví historici a začali popisovat přelom 19. a 20. století nejen jiným jazykem, ale i z jiné perspektivy, už ne z té šlechticko-heroické, která byla Polákům do této doby vlastní, ale úplně jinak. Přečetla jsem tam asi čtyřicet polských velmi zajímavých knih.</p> <p>Poznámky jsem si dělala ve slovenštině a práci píšu v češtině, pořád jsem takto jela ve třech jazycích. Po deseti hodinách práce to bylo někdy už docela náročné. Mám teď ale takový základ, který úplně překopal původní téma mojí práce. Sleduji proměny romantických, národních myšlenek 19. století v politický nacionalismus, který zničil 20. století.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8894/HYN_7610.jpg" alt="HYN 7610" width="460" height="307" /><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8894/HYN_7617.jpg" alt="HYN 7617" width="460" height="307" /></p> <p><strong>Vnímáte tam nějaké vazby i k současnosti?</strong></p> <p>Dnes jsme svědky vzrůstajícího nacionalismu, někdo říká neonacionalismu, ten základ je ale v podstatě pořád stejný – nenávist vůči jiným. Věnuji se rokům 1895 až 1912, kdy se začíná uvažovat nad tím, co se stane, až rakouská monarchie a Uherské království, což byly po staletí stabilizační prvky středu Evropy, přestanou existovat. Najednou se začnou objevovat na podkladu politického nacionalismu prvotně fašistické myšlenky. A to jsme ve střední Evropě někdy v roce 1905, ne v Mussoliniho Itálii.</p> <p>Porovnávám čtyři národy – Čechy, Poláky, Slováky a Maďary. Zjistila jsem ale, že Maďaři se úplně vymykají, nedají se porovnávat s ostatními, budu jim muset věnovat samostatnou kapitolu ve své práci. Nelze se proto divit, že Maďarsko je také dnes někde úplně jinde než my.</p> <p>Zabývám se také antiliberalismem a mesianismem, panslavismem, tím romantickým snem, který vznikl v hlavách Jána Kollára a Pavla Josefa Šafaříka. Má to velké přesahy do současnosti, takže si můžu dovolit citovat vyjádření i dnešních politiků nebo některé dezinformace.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8894/HYN_7408.jpg" alt="HYN 7408" width="460" height="690" style="float: right;" /></p> <p><strong>Kde jste se naučila tak dobře polsky, že můžete v tomto jazyce i studovat?</strong></p> <p>V Československu se nedaly sehnat žádné česky nebo slovensky psané knihy týkající se sociologie. Poláci si ale sociologii zakázat nenechali, takže u nich vycházely zajímavé knihy. Vedle dalšího jsme se proto museli naučit i polštinu. V prvé řadě ji číst, já se po čase naučila polsky i mluvit. Na mě se jazyky lepí velice rychle. Když jsem přišla jako slovenská velvyslankyně do Varšavy, dívala jsem se na televizi, abych pochytila moderní polský jazyk. Když jsem pak mluvila s polským prezidentem Aleksandrem Kwaśniewskim, což byl už z dřívějška můj přítel a tykali jsme si, dost se divil, kde jsem se naučila takovou hospodskou polštinu <em>(smích)</em>. Je to krásný jazyk. Mluvím ale také dalšími slovanskými jazyky, chorvatsky, srbsky a rusky.</p> <p><strong>A to jste se naučila kde?</strong></p> <p>Ještě na začátku sedmdesátých let jsem se dostala dvakrát do Rijeky ke svým přátelům. Sehnali mi tam různé u nás tehdy už zakázané knihy, napsané ale byly v chorvatštině a srbštině, tak jsem se musela naučit i tyto dva jazyky. Ruština byla samozřejmost od třetí třídy.</p> <p><strong>Není vám teď líto, že současní studenti čtou všechno už jen v angličtině a znalost jiných jazyků mizí?</strong></p> <p>Angličtina ale není jejich rodný jazyk. Pokud si čtením dostatečně nerozvinou svůj rodný jazyk, budou i v angličtině mluvit jednoduše. Všichni přece mluvíme takovou tou mezinárodní angličtinou. Mojí výhodou ale je, že mám za sebou bohatý jazyk, a to nejenom slovenštinu, ale i češtinu. Knihy psané česky jsem četla od šesti let.</p> <p><strong>Proč píšete dizertaci v češtině?</strong></p> <p>Mně je úplně jedno, v jakém jazyce to píšu. Češtinu jsem se naučila přes Vladislava Vančuru, to je taková ta trošku historizující čeština, kterou píše třeba Karel Schwarzenberg. Mně se to ale líbí a baví mě to. Když na mě začnete mluvit česky, můj mozek se na ni okamžitě přepne. Bylo by pro mě vlastně dost těžké mluvit teď s vámi jinak. A takhle mluvím třeba i srbsky. S ruštinou jsem na tom teď hůř, protože se mi míchá s polštinou, jak jsem v ní velmi intenzivně ponořená. Ale bez problémů rusky čtu nebo poslouchám, takže jsem si teď pustila pana Vladimira Solovjova <em>(proputinovský propagandista, pozn. red.)</em>, abych zjistila, kde se nachází ve svém alkoholickém oparu <em>(ironický smích)</em>.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8894/851aaaa2-bbc6-4033-b8b8-2da3ea6720d0.jpg" alt="851aaaa2 bbc6 4033 b8b8 2da3ea6720d0" width="920" height="614" /><br /><span style="font-size: 10pt;">Při loňské návštěvě Prahy slovenská prezidentka Zuzana Čaputová (uprostřed) zavítala i na diskuzi se studenty UK. Na univerzitě ji přivítala rektorka profesorka Milena Králíčková (vpravo).</span></p> <p><strong>Při nedávné návštěvě slovenské prezidentky Zuzany Čaputové na UK studenti s paní prezidentkou hovořili mimo jiného i o masivním odchodu mladých Slováků za studiem do ČR i do jiných zemí, odkud se pak ale zpět na Slovensko nevracejí. Vnímáte tento problém? Kde a proč vznikl?</strong></p> <p>Je to dramatický problém. U nás je to taková tradice, která se opakuje po generacích – Slovensko takto obohacuje svými mozky Budapešť, Vídeň nebo Prahu po staletí. I teď to vidím u některých svých kolegů, kteří říkají, že se na Slovensku nic neděje a že není důvod zůstávat. Mladí Ukrajinci nám teď dávají dobrý příklad tím, jak se vracejí, aby svému státu pomohli. I někteří Slováci se samozřejmě vracejí. Jsem ráda, že moje děti studovaly v zahraničí, to je normální, pak se ale vrátily, protože si uvědomily, že tu největší kariéru mohou udělat jenom doma.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8894/HYN_7589.jpg" alt="HYN 7589" width="920" height="614" /></p> <p><strong>Vás to nikdy netáhlo po všech zahraničních zkušenostech usadit se někde jinde?</strong></p> <p>Jako dvacetiletá jsem zažila rok 1968. Tehdy mě požádal Juraj Jakubisko, jestli bych s ním neodjela do Itálie. Po vpádu vojsk mu totiž okamžitě telefonoval Federico Fellini s tím, aby odešel z Československa, že bude moct točit dál v Itálii. Já jsem ale odmítla. Možná proto, že v roce 1947 odešel bratr mého otce. Přes Kanadu došel až do USA, kde se usadil. I když to byl velmi vzdělaný člověk, měl za sebou <a href="https://www.sorbonne-universite.fr/en">Sorbonnu</a> a mluvil asi šesti jazyky, stejně jsme viděli, jak těžce se protloukal. Taky jsem viděla, jaký dopad to mělo na celou naši rodinu. Nikam jsme nemohli vycestovat, ani do Bulharska. Neustále jsme měli za zády StB, mého otce odvlekli, nevěděli jsme kam ani kdy se vrátí. Zabavili nám všechny knihy, které jsme nestihli schovat. Tohle si jako dítě zapamatujete. Po srpnu 1968 jsem chtěla zůstat se svými rodiči. Nelituji toho. Doma se vám otevírá mnohem více možností, čeho můžete dosáhnout, pokud je pochopitelně svět otevřený.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8894/HYN_7489.jpg" alt="HYN 7489" width="460" height="690" style="float: left;" /></p> <p><strong>Máte zkušenosti s vysokou politikou i diplomacií, byla jste první žena, která kandidovala na prezidentku Slovenska, prorazila jste mnoho těch pověstných skleněných stropů. Vnímáte teď, že se postavení žen a mužů v politice narovnává?</strong></p> <p>Ještě budeme muset vybojovat několik bitev – i když nerada mluvím vojenským jazykem – než budeme moci jít dál. Jedna z nich je <em>Istanbulská úmluva</em> <em>(Úmluva Rady Evropy o prevenci a boji proti násilí na ženách a domácímu násilí vešla v platnost v roce 2014, ani Česká republika, ani Slovensko ji dosud neratifikovaly, pozn. red.)</em>. Nevnímám to ale tak fatalisticky. Devět let jsem byla předsedkyní nejstaršího ženského slovenského spolku <a href="https://zivena.net/">Živena</a>. Vidím ten obrovský pokrok za těch 154 let, co spolek existuje. Dnes už všichni muži vědí, že ženy zvládnou studovat, ženy už jsou dnes dokonce vzdělanější než muži – neříkám, že moudřejší. Tohle už je všem jasné a není potřeba to nějak zdůrazňovat. Muži teď hledají, v čem jejich „mužskost“ tedy je, lezou proto po horách, jezdí jak blázni na motorkách a já nevím, co všechno. My je musíme naučit, kdo to ten moderní muž je.</p> <p><strong>A kdo to tedy je?</strong></p> <p>Musíme si uvědomit, že muž a žena jsou rovnocenné bytosti a že společnost není a neměla by být postavená na patriarchální dominanci. Na veřejném světle jsou dnes i ženy, a na to si musí muži zvyknout. To znamená, že se musí odnaučit plácat nás po zadku, musí se zbavit všech předsudků a špatných zvyků, zareagovat na to musí také jazyk. A to jde. Problém vidím v tom, že se ženy ještě pořád nenaučily podporovat ženy.</p> <p><strong>Vy dnes o sobě mluvíte jako o aktivistce…</strong></p> <p>Jistě!</p> <p><strong>…mě by v té souvislosti zajímalo, jak může být dnešní mladý člověk, třeba student vysoké školy, aktivistický ve společnosti?</strong></p> <p>Velice jednoduše, protože máme svobodu. Může začít politickou kariéru, což doporučuji, pokud chce něco rozhodovat, nebo může založit nevládní organizaci. Nám to v době našeho mládí zakazovali, byli jsme za to sankcionováni. Mladý člověk má naproti tomu dnes spousty možností. A musí jít k volbám, prosím! Jinak o jeho budoucnosti rozhodneme my, babičky.</p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #b0c4de;"> <td><strong>Mgr. Magda Vášáryová</strong></td> </tr> <tr> <td>Známá slovenská herečka, diplomatka a politička je absolventkou sociologie na Univerzitě Komenského v Bratislavě, kde studovala mezi roky 1966 až 1971. Dnes si dělá doktorát z historické sociologie na Fakultě humanitních studií UK. Za normalizace se věnovala plně herectví, hrála v Divadle Na korze i ve Slovenském národním divadle. Diváci ji znají z hlavních rolí mnoha úspěšných filmů – <em>Markéta Lazarová</em>, <em>Radúz a Mahulena</em>, <em>Princ Bajaja</em> nebo <em>Postřižiny</em> a mnoho dalších. Po sametové revoluci ukončila svou hereckou kariéru a plně se věnovala diplomacii a politice. V letech 1990 až 1993 vedla československé velvyslanectví v Rakousku, v letech 2000 až 2005 byla slovenskou velvyslankyní v Polsku. V roce 1999 jako první žena kandidovala na slovenskou prezidentku. Působila také na slovenském ministerstvu zahraničí a byla poslankyní Národní rady za Slovenskou demokratickou a křesťanskou unii – Demokratickou stranu. Založila think-tank <a href="https://via-cultura.sk/">Via Cultura – Inštitút pre kultúrnu politiku</a>. Přednáší na soukromé vysoké škole <a href="https://www.cevroinstitut.cz/">CEVRO Institut</a> v Praze. S manželem, úspěšným slovenským hercem, dramatikem a spisovatelem Milanem Lasicou (zemřel v roce 2021) vychovala dvě dcery. </td> </tr> </tbody> </table></div>]]></description> <author>jiri.kaderabek@agionet.cz (Helena Zdráhalová)</author> <category>Studenti</category> <pubDate>Mon, 19 Jun 2023 07:33:46 +0200</pubDate> <enclosure url="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/17e9ea1bbb4afb9cc8160d9171516192_M.jpg" length="19804" type="image/jpeg"/> </item> <item> <title>Muzeum NaFilM absolventů UK uvádí první český VR film</title> <link>https://www.ukforum.cz/rubriky/alumni/8799-muzeum-nafilm-absolventu-uk-uvadi-prvni-cesky-vr-film-tmani</link> <guid isPermaLink="true">https://www.ukforum.cz/rubriky/alumni/8799-muzeum-nafilm-absolventu-uk-uvadi-prvni-cesky-vr-film-tmani</guid> <description><![CDATA[<div class="K2FeedImage"><img src="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/a8f66fd60129b0140fc58f3b640d1d9a_M.jpg" alt="Muzeum NaFilM absolventů UK uvádí první český VR film" /></div><div class="K2FeedIntroText"><p>Začalo to odvážným studentským nápadem a vyvrcholilo získáním Českého lva. Když si studenti Filozofické fakulty UK Adéla Mrázová, Terezie Křížkovská a Jakub Jiřiště vysnili muzeum filmu, ani oni sami nečekali, že se stane jedním z nejpopulárnějších.</p> </div><div class="K2FeedFullText"> <p>Začalo to jedním odvážným studentským nápadem, vyvrcholilo to získáním <a href="https://www.ceskylev.cz/cz/2020/drzitele-ceny-28-cesky-lev">Českého lva</a> za mimořádný počin v oblasti audiovize. Když si před jedenácti lety studenti Filozofické fakulty UK <strong>Adéla Mrázová</strong>, <strong>Terezie Křížkovská</strong> a <strong>Jakub Jiřiště</strong> vysnili svoje muzeum filmu, asi ani oni sami nečekali, že se za pár let stane jejich <a href="https://nafilm.org/">NaFilM</a> jedním z nejpopulárnějších muzeí v Praze. Jediné české muzeum věnované historii filmu v polovině března otevřelo novou část expozice. Zájemci se do něj budou moci přijít podívat na <em>Tmání</em>, první český film využívající virtuální realitu.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8799/95352-1_main_still.jpg" alt="95352 1 main still" width="920" height="487" /><br /><span style="font-size: 10pt;">Animovaný film Tmání zavede diváky prostřednictvím virtuální reality do hlavy hlavního hrdiny, který bojuje s depresí.</span></p> <p>Zapomeňte na zaprášené vitríny plné historických exponátů. Celá expozice Národního filmového muzea, zkráceně NaFilM, je koncipována tak, že návštěvníka plně pohltí a zaměstná všechny jeho smysly, stejně jako to dokáže dobrý film. Návštěvník se v muzeu promění z nečinného přihlížejícího v aktivního tvůrce. Sám si rozpohybuje barevné kotouče, se kterými experimentoval už Jan Evangelista Purkyně, když zkoumal zrak. Zažije si svět, kdy lidové i dvorské zábavě vládla laterna magika, a postupně se dostane až k promítačce a sám jako promítač v kině točením kliky rozhodne, jak rychle se před jeho očima budou střídat záběry filmu, v němž hovoří někdejší prezident Václav Havel s tehdejším premiérem Milošem Zemanem.</p> <p>V části věnované filmovému zvuku zase zjistí, jak snadno se z hororu stane groteska, když u stejných záběrů změní zvukovou stopu. Sám si také vybraný film může za pomoci různých na míru vyrobených „hejblátek“ ozvučit. Část instalací je věnovaných také filmové animaci, a i tu si návštěvník může vyzkoušet na vlastní kůži a vytvořit krátký animovaný film.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8799/67659-26614-Foto_Richard_pr_3.jpg" alt="67659 26614 Foto Richard pr 3" width="920" height="614" /><br /><span style="font-size: 10pt;">Vláček, nebo promítačka? Na jednoduchých na míru vyrobených instalacích pochopí základy filmu a promítání i malé dítě.</span></p> <p>Staré se přirozeně prolíná s tím nejmodernějším, stejně jako film vyrůstá ze své analogové historie a dostává nový rozměr se současnými digitálními technologiemi. Právě proto kurátoři do expozice zapojují i virtuální realitu. Návštěvník se tak díky speciálním brýlím přenese do promítacího sálu počátku 20. století a z virtuální reality pocítí stejné vzrušení, jaké zažívali diváci před stodvaceti lety cestováním kolem světa prostřednictvím prvních filmů.</p> <p><strong>Film o depresi, ze kterého s černými myšlenkami neodejdete</strong></p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8799/92413-VR_instalace_tmani_nafilm_3_Tomas_Jakubec.jpg" alt="92413 VR instalace tmani nafilm 3 Tomas Jakubec" width="460" height="690" style="float: right;" /></p> <p>I kvůli neustálému prolínání analogového a digitálního světa uvedli v muzeu autobiografický film <em>Tmání</em> novináře a scenáristy a také absolventa Fakulty sociálních věd UK a <a href="https://www.famu.cz/cs/">FAMU</a> <strong>Ondřeje Moravce</strong>. Animovaný snímek, který se věnuje jeho boji s depresí, měl světovou premiéru loni na <a href="https://www.labiennale.org/en/cinema/2022">filmovém festivalu v Benátkách</a>. Před pár týdny získal také nominaci na <a href="https://www.ceskylev.cz/cz/2022/nominace">Českého lva</a> za nejlepší animovaný film.</p> <p>A stejně jako v muzeu není návštěvník jen pasivním přihlížejícím, i Ondřej Moravec ve svém filmu vyžaduje na divákovi aktivní zapojení. Občas tak divák během sledování filmu musí mluvit, zpívat nebo dokonce křičet, aby hlavnímu hrdinovi pomohl porazit jeho vnitřní démony. Jindy zase musí zapojovat ruce, aby ve filmu něco chytil nebo se něčeho dotkl. A právě s tím také pracovali při budování této části expozice její autoři, kteří kolem židlí, na nichž diváci při sledování filmu sedí, rozvěsili dvanáct kilometrů černého tenkého provázku.</p> <p>„Tmání předkládá velmi intimní příběh, ke kterému potřebujete trochu soukromí. Chtěli jsme do něj také zapojit i haptické vnímání. Proto jsme vymysleli ty provázkové závěsy. Byla to ale výzva. Museli jsme nastříhat pět tisíc provázků, dohromady měří dvanáct kilometrů, a taky vymyslet závěsné zařízení, které je udrží, aby to na sebe návštěvníci při sledování filmu nestrhli,“ usmívala se Adéla Mrázová.</p> <p>S podobnými výzvami muzejníci pracují pořád. V podstatě všechny exponáty, na nichž ukazují vývoj filmu, si museli nechat vyrobit na míru. Jejich muzeum je ale právě díky tomu, že ho budují přesně podle svých představ a bez zábran, se kterým už jako studenti oboru filmová studia na FF UK do celého projektu šli, tak mimořádné. Zkušení kurátoři i studenti muzejnictví k nim proto dnes chodí na výzvědy a pro inspiraci.</p> <p>Projekt NaFilM původně vznikl jako putovní výstava, se kterou trojice studentů UK objela několik pražských výstavních prostor, než se natrvalo usídlili v domě Mozarteum v centru Prahy. Rektor UK profesor Tomáš Zima jim v roce 2017 za projekt udělil <a href="https://cuni.cz/UK-8372.html">Cenu Miloslava Petruska za významný přínos v oblasti vzdělávání veřejnosti</a>. O čtyři roky později, v době vrcholící pandemie nemoci covid-19, si v prázdném sále Rudolfina převzali Českého lva za mimořádný počin v oblasti audiovize.</p> <p>{youtube} mcjMMEoquaY{/youtube}</p> <p>Dnes k nim do muzea chodí všechny generace návštěvníků, Češi, zahraniční turisti i školní výpravy. Loni se dokonce přišel při své cestě z <a href="https://www.kviff.com/cs/uvod">karlovarského filmového festivalu</a> podívat i oscarový americký herec <strong>Benicio del Toro</strong>. Návštěvu muzea doporučuje legendární turistický průvodce <em>Lonely Planet</em>, v hodnocení turistického portálu <a href="https://www.tripadvisor.com/Attraction_Review-g274707-d12028413-Reviews-NaFilM_National_film_museum-Prague_Bohemia.html">Tripadvisor </a>se řadí mezi nejpopulárnější pražská muzea. </p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8799/43472-63562-Foto_Richard_pr_2.jpg" alt="43472 63562 Foto Richard pr 2" width="460" height="307" /><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8799/44031-34546-Foto_Richard_Spur_5.jpg" alt="44031 34546 Foto Richard Spur 5" width="460" height="307" /></p> <p>To, co začalo jako hodně odvážný sen filmových vědců, kteří o kurátorské práci nevěděli zhola nic, se díky jejich odvaze a víře ve smysluplnost celého nápadu, přerodilo v úspěšný projekt, který v zemi nemá obdoby. I když se museli vyrovnat s řadou výzev – neustálým bojem o finance, pandemií a naposled s odchodem Terezie, jako jedné z hlavních duší muzea, která se odstěhovala za rodinou do Austrálie, Adéla a Jakub, dnes už podpoření novým členem týmu <strong>Martinem Černým</strong> mají vytyčených plno dalších cest, kterými chtějí muzeum vést.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8799/82879-Český%20lev_Richard%20Špůr.jpg" alt="82879 Český lev Richard Špůr" width="920" height="614" /><br /><span style="font-size: 10pt;">Jakub Jiřiště, Adéla Mrázová a Terezie Křížkovská získali v roce 2021 za svoje muzeum NaFilM Českého lva (zleva).</span></p> <p><strong>Jste stále stejní idealisté, jako jste byli před jedenácti lety, když jste si jako studenti FF UK vysnili muzeum filmu?</strong></p> <p><strong>Adéla:</strong> V roce 2012 jsme si představovali 5000 metrů čtverečních, teď jich máme 500. Idealisty jsme ale pořád zůstali, bez toho by to těžko šlo tlačit dál, zvlášť během pandemie. Když jsme v roce 2021 dostali Českého lva, bylo to takové zadostiučinění. Najednou nám odborníci a členové filmové obce, které jsme se celou dobu snažili přesvědčit o smyslu našeho projektu, dali zapravdu. Ve stejné době jsme ale paradoxně s Kubou řešili otázku, co s muzeem dál, protože se Terezie z osobních důvodů stěhovala do zahraničí. Najednou jsme byli ze tří jen dva a museli jsme se rozhodnout, co dál.</p> <p><strong>Jakub:</strong> Na této křižovatce jsme si uvědomili, jaké jsou před námi cesty a jak muzeum vyvíjet dál. Stále jsme se ale drželi té idealističtější cesty, tedy nevytvářet za každou cenu instituci, kde budou společně řešené nové výzvy a nadšený zápal nahrazeny strukturou. Chtěli jsme to pořád dělat po svém, způsobem, který nás baví a oceňují ho i návštěvníci.</p> <p><strong>Co to znamená „dělat to po svém“?</strong></p> <p><strong>Adéla:</strong> Mít stoprocentní svobodu. Dovolit si ji můžeme díky penězům, které dokážeme získat z grantů. Tvoří asi čtyřicet procent našich příjmů. Když někdy nějaký grant vypadne, dokážeme to vybalancovat jinak, proto stále cítíme jistou míru svobody. Nejsme závislí na velké byrokracii, můžeme se rychle rozhodovat a dělat to, v čem vidíme potenciál pro rozvoj muzea, po svém. V jádru jsme jenom já, Kuba a místo Terezie nyní Martin Černý. Zodpovídáme se jen sami sobě, sami rozhodujeme, jak si laťku postavíme vysoko. Touhle cestou chceme jít dál.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8799/76491-46516-autor_Richard_Spur_10%20(1).jpg" alt="76491 46516 autor Richard Spur 10 (1)" width="920" height="614" /><br /><span style="font-size: 10pt;">Alexander Hemala jako hologram vystupuje v instalaci, která se věnuje němému filmu.</span></p> <p><strong>Z filmových vědců jste se stali muzejníky. Co se stane, když se potkají tyto dva světy? Co jste se museli naučit? Které nápady jste museli opustit?</strong></p> <p><strong>Jakub:</strong> Na začátku jsme šli hodně intuitivní cestou. Navštěvovali jsme různá muzea po celém světě a snažili se odkoukat věci, které nás bavily a které nám v České republice chyběly. Díky navázání nové spolupráce a vzniku nových projektů jsme se ve stránce kurátorsko-muzejně-edukační začali zdokonalovat. Teď díky podpoře <a href="https://www.eeagrants.cz/">Fondů EHP</a> zakládáme platformu MuseUM JINAK, která sdružuje muzea, jež se u nás snaží prosazovat inovativní přístupy v muzejní prezentaci a edukaci. Pořádáme setkání, kde sdílíme své zkušenosti, problémy a nápady pro zlepšení pozice muzeí vymykajících se zdejšímu navyklému vnímání.</p> <p><strong>Adéla:</strong> Vstupovali jsme do toho jako tři studenti, kteří vůbec nic neuměli. Začali jsme to dělat jako fanoušci, s tím se pojila naše velká bezstarostnost, která paradoxně projektu otevřela hodně dveří. Nikdy jsme si neříkali, že bychom něco nemohli, že by se něco nepodařilo. Během projektu jsme se naučili nejenom dělat instalace, ale i networking. Začali jsme vytvářet sítě ve všech oblastech – když jsme si potřebovali něco půjčit, vyjednat autorská práva, oslovovat novináře, když jsme sháněli mladé lidi, kteří umějí dělat něco rukama. To bylo strašně cenné. Od roku 2015, kdy jsme to začali dělat prakticky, se z nás stal takový hub. Za běhu jsme se naučili hrozně moc věcí, psát granty, vytvářet rozpočty… Díky tomu jsme také měli odvahu jít sem, do takového velkého prostoru, v centru Prahy, s vysokým nájmem. Měli jsme víru, že to vyjde.</p> <p><strong>Muzeum je dobře srozumitelné a zajímavé v podstatě pro jakoukoliv generaci, pro českého i zahraničního návštěvníka. Plánovali jste to tak?</strong></p> <p><strong>Adéla:</strong> Od začátku jsme tvrdili, že to bude muzeum pro všechny. Každý nám na to ale řekl, že to nejde a že musíme mít nějakou cílovou skupinu. Ukazuje se, že skladba našich návštěvníků je tak různorodá, že jsme opravdu pro všechny. Myslím, že každý člověk, který sem přijde, dostane něco jiného, než co čekal, ale nikdy neodchází zklamaný. Lidem ukazujeme, co všechno film může být, aniž by je to napadlo. Vždycky jsem chtěla udělat muzeum, které mě bude bavit. Zároveň jsem ale chtěla, aby to připadalo zajímavé i mojí babičce, když ji do něj vezmu. To bylo naším cílem.</p> <p><strong>Jakub:</strong> Pracujeme tady s mezigeneračním dialogem. Mícháme analogové a digitální technologie, abychom postihli, jakými proměnami filmové médium prošlo. Sledujeme, když přijdou vnoučata s babičkami, jak pěkně se doplňují. U analogu mají co říct starší generace, u digitálních technologií jsou ti, kdo mají hlavní slovo, děti.</p> <p><strong>Adéla:</strong> Proto jsme se pustili do <em>Tmání</em>. Expozici se snažíme stále posouvat dál, i směrem ke generaci, které už nejsme součástí. Tím, že děláme programy i pro školy, snažíme se sledovat, co baví nejmladší generaci, co funguje a co ne a jak to dělat jinak. I v tom je svoboda našeho muzea. Filmové médium se proměňuje strašně rychle, musíme na to reagovat.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2023/8799/24022-VR_instalace_tmani_nafilm_1_Tomas_Jakubec.jpg" alt="24022 VR instalace tmani nafilm 1 Tomas Jakubec" width="920" height="614" /></p> <p><strong>Je virtuální realita budoucnost filmu?</strong></p> <p><strong>Adéla:</strong> V Praze je spousta příležitostí, kde se můžete setkat s virtuální realitou. Je to ale spíš atrakce, stejně jako byl za atrakci považován film na svém začátku. Ondřejův film ale ukazuje, že diváctví ve virtuální realitě nemusí být jen zábava.</p> <p>Kina mají dnes opravdu problém s diváky. Do jiných kulturních institucí se po pandemii lidé vrátili snáz než do kin. Bude zajímavé sledovat, zda virtuální realita pomůže kinům i jiným kulturním subjektům s návštěvností. Otázkou vůbec je, kde se virtuální realita usídlí. Pro filmy, jako je <em>Tmání,</em> není zatím žádná distribuční síť, nejsou místa, kde by se mohly dlouhodobě promítat. Uvádějí se jen v muzeích a galeriích či ve vedlejších sekcích festivalů, míjí cílovou skupinu lidí, kteří chodí do kin.</p> <p><strong>Co dalšího kromě virtuální reality byste chtěli v budoucnu v muzeu představit?</strong></p> <p><strong>Adéla:</strong> Už před covidem jsme měli zkušebně otevřenou část expozice věnovanou filmovému střihu. Kvůli havárii, která nám muzeum vyplavila, nyní probíhá rekonstrukce prostoru a opětovné zprovoznění chystáme na podzim. V expozici si budou návštěvníci moci vyzkoušet analogový střih. Bude tam šestnáctimilimetrový film s různými scénami. Návštěvník si bude moci na speciální promítačce, kterou pro nás sestavil <strong>Jan Kulka</strong> – autor většiny našich interaktivních exponátů – seřadit různé záběry, promítnout si je a vidět, jak se vyznění scény, kterou zná, může díky střihu změnit.</p> <p><strong>Jakub:</strong> Výhledově bychom chtěli reagovat na to, že jsme Národní filmové muzeum, a rozpracovat další témata z národní kinematografie. V expozici ale už na to nemáme moc prostoru. Přišli jsme proto s ideou, kterou už podpořily evropské fondy, a muzejní zkušenost přesáhneme ven, do veřejného prostoru. Formou zážitkově-edukační hry se uživatel seznámí s kinematografií šedesátých let i s tím, co se s dělo v kontextu nástupu normalizace. Náš koncept, pro nějž sbíráme inspirace na našich zahraničních cestách, bychom chtěli realizovat v průběhu příštího roku.</p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #b0c4de;"> <td>Projekt NaFilM (Národní filmové muzeum) vymyslela trojice tehdy studentů oboru filmová studia na Filozofické fakultě UK Adéla Mrázová, Terezie Křížkovská a Jakub Jiřiště. Z původně putovní výstavy se na konci roku 2018 natrvalo usadili s prvním českým muzeem věnovaným historii filmu v centru Prahy v budově Mozarteum. Dnes už absolventi FF UK vybudovali z muzea respektovanou instituci, jejíž instalace obdivují domácí i zahraniční návštěvníci všeho věku. V pátek 17. března se expozice rozšířila o projekci <em>Tmání</em>, první český film využívající virtuální realitu. Zhruba půlhodinový animovaný film vyznamenaný nominací na Českého lva bude v muzeu k vidění až do konce září.</td> </tr> </tbody> </table></div>]]></description> <author>jiri.kaderabek@agionet.cz (Helena Zdráhalová)</author> <category>Alumni</category> <pubDate>Mon, 20 Mar 2023 08:05:33 +0100</pubDate> <enclosure url="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/a8f66fd60129b0140fc58f3b640d1d9a_M.jpg" length="35975" type="image/jpeg"/> </item> <item> <title>Půlnoční království jako alegorie. Noc uhranula historičku</title> <link>https://www.ukforum.cz/rubriky/academia/8698-pulnocni-kralovstvi-jako-alegorie-historicka-propadla-noci</link> <guid isPermaLink="true">https://www.ukforum.cz/rubriky/academia/8698-pulnocni-kralovstvi-jako-alegorie-historicka-propadla-noci</guid> <description><![CDATA[<div class="K2FeedImage"><img src="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/1b78a8404967d0a62a4f6bbe6a751671_M.jpg" alt="Půlnoční království jako alegorie. Noc uhranula historičku" /></div><div class="K2FeedIntroText"><p>Lidé během ní nejenom spí, ale také pracují a baví se. Funguje i jako symbol. Nocí v době socialismu se zabývá Lucie Dušková z FF UK. Sleduje každonoční prožívání, odkazy na noc hledá v různých pramenech, třeba i ve filmu. A zabývala se proto i vánoční klasikou – pohádkou <em>Pyšná princezna</em>.</p> </div><div class="K2FeedFullText"> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8698/2022_12_07_historicka_Lucie_Duskova_05.jpg" alt="2022 12 07 historicka Lucie Duskova 05" width="460" height="690" style="float: right;" /></p> <p>Lidé během ní nejenom spí, ale také pracují a baví se. Funguje i jako symbol. Nocí v době socialistického Československa se zabývá historička <strong>Lucie Dušková</strong> z Filozofické fakulty UK. Sleduje každodenní prožívání této části dne i představy, které se s nocí pojily. Odkazy na ni hledá v různých typech pramenů, třeba i ve filmu, jenž v padesátých letech zažíval rozmach podobný tomu, kterému se dnes těší sociální sítě. Zabývala se proto i ve své době diváckým hitem a dnes vánoční klasikou – pohádkou <em>Pyšná princezna</em>.</p> <p>Řada věcí se v životě Lucie Duškové stala náhodou. A náhoda ji nakonec přivedla i k tématu jejího výzkumu. Když končila střední školu, mnoho jejích kamarádů odcházelo studovat do Francie, a protože Lucie cítila, že také potřebuje vyletět z hnízda a poznat svoje vlastní silné i slabé stránky, řekla si, že to zkusí také. Dnes o tom mluví jako o skoku se zavřenýma očima do hluboké vody.</p> <p>Do Francie odešla na vlastní pěst, bez financí, proti přání rodiny. Bez hlubšího rozmyslu se přihlásila na <a href="https://www.univ-montp3.fr/">Univerzitu Paul Valéry v Montpellier</a>, záměrně do města, kde nikoho neznala, aby naplno prověřila svoje vlastní schopnosti. Zvolila francouzský studijní program, díky čemuž sice nemusela platit školné, jako česká občanka však neměla nárok na stipendia určená Francouzům. Nedosáhla však ani na ta česká, protože nebyla zapsaná v mezinárodním studijním programu. Aby mohla ve Francii žít, musela tedy vedle studia také tvrdě pracovat. Letní měsíce ve Francii tak pravidelně trávila v sadech, kde sklízela jablka. Výdělek z náročné zemědělské práce jí pak umožňoval v zimních měsících poměrně v klidu studovat.</p> <p>Rozhodla se pro historii, což byla jedna z dalších šťastných náhod v jejím životním příběhu. Ačkoliv studovala ve Francii, zabývala se dějinami Československa: „Francouzský systém výuky mě naučil pečlivě a systematicky pracovat s texty, prameny, informacemi a zaměřovat se na jiné oblasti než jen na čistě politické dějiny velkých mužů. Francie mi dala metodologický rámec a schopnost uchopit různorodá téma, strukturovat své myšlenky, konstruovat argumenty a zasazovat události do kontextu doby,“ vysvětluje Lucie a doplňuje, že právě studium dějin Československa z francouzského úhlu pohledu jí pomohlo dívat se na historii rodné země s větším odstupem i nadhledem.</p> <p><strong>Cesta tam a zase zpátky</strong></p> <p>Když dokončila magisterské studium, ve Francii ale nezůstala. „Potřebovala jsem se vrátit do České republiky, abych věděla, jaký kus cesty jsem urazila. Mám tady rodinu a přátele, říkala jsem si, že tomu dám šanci. Věděla jsem, že kdybych pokračovala na doktorátu ve Francii, už bych se do České republiky nikdy nevrátila,“ líčí. Nastoupila na Filozofickou fakultu UK, kde se zapojila do práce týmu <a href="https://uhsd.ff.cuni.cz/cs/">Ústavu pro hospodářské a sociální dějiny</a>. A i když docent <strong><a href="https://uhsd.ff.cuni.cz/cs/vyucujici/jakub-rakosnik/">Jakub Rákosník </a></strong>(dnes proděkan pro infrastrukturu FF UK), jenž se stal jejím konzultantem, byl k jejímu tématu dizertace zprvu skeptický, dokázala ho přesvědčit, že má nosný nápad.</p> <p>Za téma svého výzkumu si totiž zvolila „noc“ v době od konce druhé světové války až po konec padesátých let, kdy Československo procházelo razantní proměnou ekonomického, politického a společenského řádu. „Chtěla jsem se zabývat Československem jinak než jen přes politické dějiny. Noc to umožňuje. Je to neopominutelná část našeho života a také symbol. Je zajímavé to skloubit dohromady. Zajímá mě způsob myšlení lidí, jejich jednání a mentalita. Sledovala jsem mimo jiné, jak vypadal každodenní život a jednání lidí, kteří byli mimo kontrolu, na okraji společnosti. I noc je v našich představách období dne, které je tak trochu mimo naši kontrolu,“ podotýká historička Lucie Dušková.</p> <p><strong>Noc nejen jako doba, ale i jako symbol</strong></p> <p>Ve svém výzkumu se zabývala nocí z mnoha úhlů pohledu, nejen jejím faktickým prožíváním, ale i její symbolickým vnímáním. Sledovala to, jak lidé nejprve s elánem a touhou po rychlé poválečné obnově pracovali i v noci, aby toto nadšení pomalu upadalo, až se proměnilo v odpor k noční práci (ještě podpořený deziluzí po měnové reformě v roce 1953, která připravila občany Československa o jejich úspory).</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8698/2022_12_07_historicka_Lucie_Duskova_10.jpg" alt="2022 12 07 historicka Lucie Duskova 10" width="920" height="614" /><br /><span style="font-size: 10pt;">„Nechala jsem se vést prameny, postupně se mi z toho vytvořila mozaika socialistické noci. Nejvíce jsem se zabývala filmem,“ říká Lucie Dušková.</span></p> <p>Zabývala se také tehdejším nočním životem, zábavou i tím, jak nový režim narýsoval také nový kalendář oficiálních slavností. Všímá si toho, jak vypadala československá noční města, jak fungovalo veřejné osvětlení a jaký vliv to mělo na život lidí. Upozorňuje také na to, jak po únoru 1948 mizely z ulic reklamní neony, tak typické pro podobu nočních předválečných měst. Zabývala se i kriminalitou tehdejší doby, která se symbolicky pojí s nocí (prostituce, drobné krádeže, krádeže aut, vloupání, loupežná přepadení). Sledovala i reformu justice a sestavování nového právního řádu.</p> <p>„Nechala jsem se vést prameny, postupně se mi z toho vytvořila taková mozaika socialistické noci. Nejvíce jsem se zabývala filmem. Dnes často mluvíme o tom, jak sociálně sítě odrážejí a zároveň konstruují dobu. Tehdy měl přesně tuto roli film. Tím, jak četně se některé motivy ve filmech objevovaly, vyskakovala na mě postupně řada dalších témat, různé aspekty noci, kterými jsem se zabývala,“ vypráví historička.</p> <p><strong>Ten umí to a ten zas tohle</strong></p> <p>Lucie Dušková za dobu svého výzkumu zhlédla prý všechny československé filmy, které se od konce druhé světové války do konce padesátých let natočily. „Je to zajímavá sonda do myšlení doby. Třeba <em>Zítra se bude tančit všude</em> z roku 1952, to je obrovský budovatelský flák, na to člověk jenom zírá, jak je to neuvěřitelné... Některé filmy jsou ale trochu podceňované, řeší se v nich sociální témata nebo vztahy mezi lidmi, i když v sobě nesou prvky propagandy, je škoda je tak snadno zavrhnout. Za vidění stojí například dobové kriminálky, jako je <em>105% alibi</em>, komedie, jako například <em>Katka</em>, nebo civilní dramata, jako je <em>Kruh</em>. Svým zahraničním studentům také někdy pouštím písničku z filmů <em>Císařův pekař – Pekařův císa</em>ř. Dívají se na to úplně jinak než český divák! Nemají předsudky a často nacházejí paralely s děním v jejich zemích, a to i studenti ze západní Evropy,“ upozorňuje mladá vědkyně.</p> <p>{youtube}W-GfjYleff4{/youtube}</p> <p>V padesátých letech se natočila také řada pohádek, jež přinášely alegorický obraz ideálního světa. Patří mezi ně <em>Byl jednou jeden král</em>, <em>Obušku, z pytle ven!</em>, <em>Princezna se zlatou hvězdou</em> či <em>Pyšná princezna</em>. Protože vedle dobového étosu reprezentují univerzální nadčasové hodnoty, s oblibou je sledují diváci i dnes.</p> <p>„Noc má v <em>Pyšné princezně</em> centrální úlohu. Ocitá se v názvu říše symbolizující kapitalistický svět. Způsob, jak (filmové) Půlnoční království funguje, je reprezentací tohoto světa, v němž je dle těchto obrazů kladen důraz na peníze a moc je v rukou úzké skupiny bezcharakterních jedinců, kteří přemýšlí jen o tom, jak si ještě více nakrást. Lidé zde žijí v bídě, ze své práce nemají prospěch a nesmějí se ani poveselit písní, nemají v podstatě žádná práva. V opozici k tomuto obrazu je Miroslavova země zalitá sluncem se šťastnými a spokojenými lidmi, jež jejich práce baví a zpívají si při ní prototypem socialistického světa,“ píše ve své dizertační práci historička z FF UK.</p> <p>{youtube}A_pC6kK68mo{/youtube}</p> <p><strong>Noční práce v širém světě</strong></p> <p>Během doktorského studia Lucie vyjížděla často na studijní stáže do zahraničí. Při pobytu na <a href="https://www.uni-regensburg.de/en">Univerzitě v Řeznu</a> ji oslovil sociální antropolog <strong><a href="https://www.uni-regensburg.de/philosophie-kunst-geschichte-gesellschaft/geschichte-suedost-osteuropa/mitarbeiter/prof-dr-ger-duijzings/index.html">Ger Duijzings</a></strong> a společně pak začali chystat monografii <em><a href="https://www.degruyter.com/document/doi/10.1515/9783110753592/html">Working at Night</a></em>, do níž přispěli vědci z celého světa, kteří se zabývají noční prací v rozličných politických režimech a různých epochách. Autoři tak čtenáře provedou celým světem od Indie až po Jihoafrickou republiku. Publikace, do níž přispěl vedle Lucie Duškové též Jakub Rákosník svou studií o noční práci předválečného Československa, vyšla v říjnu v nakladatelství De Gruyter a je volně ke stažení.</p> <p>I když Dušková dizertaci dokončila před třemi roky, tématu noci by se ráda věnovala i nadále, i když by se chtěla přiblížit k devadesátým letům. „V současné době se ale zaměřuji na práci z pohledu symbolu i každodennosti. Zabývám se tím, co práce vůbec znamená. Aplikuji to na socialismus, protože tam už kontext znám, ale nasadit by se to dalo na jakékoliv historické období. To je opět francouzský vliv – hledání témat, které mají dlouhé trvání. Chtěla bych zjistit víc, jak lidé fungovali v rámci pracovní doby. Zajímá mě, za jakou práci se platilo, jaké jsou hierarchie profesí a jak se proměňují. Má to sociální i genderové aspekty. Ženy měly často nekvalifikované, hůře placené práce a k tomu péči o rodinu. Když byly rozvedené, mnohdy nedostávaly alimenty a finančně pak na tom byly hodně špatně. Snažím se prostřednictvím historie promlouvat k přítomnosti, což je asi další vliv, který si z Francie nesu,“ popisuje své plány historička. V budoucnu se snad ukáže, že náhody, které provázejí její život, ji přivedly na cestu, jež má smysl.</p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #b0c4de;"> <td><strong>Mgr. Lucie Dušková, Ph.D.</strong></td> </tr> <tr> <td>Bakalářské a magisterské studium absolvovala na Univerzitě Paul Valéry ve francouzském Montpellier. Na dizertaci na téma <em><a href="https://dspace.cuni.cz/handle/20.500.11956/113959">Noc v Československu 1945–1960: reprezentace a sociální praxe</a></em> však už pracovala na Filozofické fakultě UK. V současné době působí v Ústavu hospodářských a sociálních dějin FF UK a na <a href="https://leibniz-gwzo.de/de">Ústavu pro výzkum kultury a dějin východní Evropy</a> (GWZO) v Lipsku. Zabývá se dějinami socialistického Československa, dějinami práce, noci a lidí na okraji společnosti. Pobývala při studijních stážích na univerzitách v Řeznu a <a href="https://www.lmu.de/en/">Mnichově</a> i na <a href="https://www.sav.sk/">Slovenské akademii věd</a>.</td> </tr> </tbody> </table></div>]]></description> <author>jiri.kaderabek@agionet.cz (Helena Zdráhalová)</author> <category>Academia</category> <pubDate>Fri, 23 Dec 2022 19:41:08 +0100</pubDate> <enclosure url="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/1b78a8404967d0a62a4f6bbe6a751671_M.jpg" length="43791" type="image/jpeg"/> </item> <item> <title>Jákl: Po Žižkovi si dám od režie pauzu, chci si užít své děti</title> <link>https://www.ukforum.cz/rubriky/alumni/8527-jakl-po-zizkovi-si-dam-pauzu-chci-si-uzit-sve-deti</link> <guid isPermaLink="true">https://www.ukforum.cz/rubriky/alumni/8527-jakl-po-zizkovi-si-dam-pauzu-chci-si-uzit-sve-deti</guid> <description><![CDATA[<div class="K2FeedImage"><img src="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/4f6664248807d507f208c9bbfeddf005_M.jpg" alt="Jákl: Po Žižkovi si dám od režie pauzu, chci si užít své děti" /></div><div class="K2FeedIntroText"><p>Film Jan Žižka patří k nejočekávanějším filmovým událostem roku a je to i životní projekt režiséra a producenta Petra Jákla. S bývalým úspěšným judistou jsme si ve filmových ateliérech na Barrandově povídali o natáčení se světovými herci, jeho minulosti kaskadéra i studentských letech na FTVS UK.</p> </div><div class="K2FeedFullText"> <p>Film Jan Žižka patří k nejočekávanějším filmovým událostem roku a je to i životní projekt režiséra a producenta <strong>Petra Jákla</strong>. S bývalým úspěšným judistou jsme si ve filmových ateliérech na Barrandově povídali o natáčení se světovými herci, jeho kaskadérské minulosti nebo i studentských letech na Fakultě tělesné výchovy a sportu UK.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8527%20Jakl/VS1_5209.jpg" alt="VS1 5209" /></p> <p><strong>Výroba filmu Jan Žižka trvala čtyři roky, kdy vznikl samotný nápad?</strong></p> <p>To bylo už v roce 2011. Pak začal vznikat scénář ve spolupráci s několika scénáristy, já do toho vstupoval a koordinoval je, až jsem to začal psát sám. A už během té doby jsem začal shánět peníze. Nejprve jsme byli na 90 milionech, pak se to zvedlo na 300 milionů s tím, že bude mít film světový přesah. A nakonec se rozpočet dva měsíce před natáčením zvedl ještě o dalších 150 milionů, protože jsme získali herce jako Michael Caine nebo Till Schweiger. Samotné natáčení začalo v září 2018, zhruba půl roku předtím trvala příprava. </p> <p><strong>Michael Caine patří mezi legendy světové kinematografie. Díky jeho jménu pak bylo asi jednoduché přesvědčit další herce.</strong></p> <p>Přesně tak. Díky jeho jménu pak bylo jednoduché přesvědčit další. Bude to navíc jeho vůbec poslední film. S Michaelem Cainem jsem sice produkoval i film <em>Best Sellers</em>, který vznikl až po Žižkovi, nicméně ten už proběhl kiny. Žižka by měl být posledním filmem Michaela Cainea, už nemá zájem ani zdravotní kondici dál točit.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8527%20Jakl/20181126-IMG_00%20108.jpg" alt="20181126 IMG 00 108" /></p> <p><strong>Michael Caine hrál mimochodem i ve filmu z roku 1971 <em>Poslední údolí</em>, který jako jeden z mála historických filmů uznává profesor Petr Čornej, který napsal o Žižkovi oceňovanou knihu. Údajně jste jej kontaktoval jako poradce pro váš film?</strong></p> <p>Ano, s profesorem Čornejem jsme byli v kontaktu, nicméně společnou řeč jsme našli spíše s historikem Jaroslavem Čechurou. Ten měl více pochopení pro filmovou řeč, protože aby vše na plátně fungovalo, tak je třeba řadu věcí upravit. Což mi připomíná - na Žižkovi pracoval střihač Steven Rosenblum, který se podílel i na slavném filmu <em>Statečné srdce</em>, a ten mi říkal: Nejlepší film o skutečných událostech je ten vymyšlený! </p> <p><strong>Film Jan Žižka má na české poměry obrovský rozpočet 450 milionů korun. Kolik producentů je třeba k tomu sehnat takovou částku?</strong></p> <p>V tomto případě jsem sehnal 100 procent financí já sám. Ale pochopitelně jsou projekty, kdy financování sháním s dalšími koproducenty, záleží na typu projektu. Někdy za mnou přijdou producenti s tím, že mají například třetinu a chtějí pomoci se zbytkem, anebo naopak já potřebuji někde dofinancovat posledních dvacet procent…. A někdy je projekt natolik zajímavý, že do něj vstoupím bez dalších společníků.</p> <p><strong>Kromě Žižky se jako producent podílíte na řadě dalších filmů. Jen letos jsou to snímky <em>Wash me in the River</em> (v hlavní roli Robert de Niro a John Malkovich), <em>57 seconds</em> (Morgan Freeman), také jste byl v Dominikánské republice kvůli filmu o žralocích. Jak se to dá všechno stíhat?</strong></p> <p>Musíte mít okolo sebe dobrý tým lidí, jinak by se to stíhat nedalo. Nicméně na každý z těch projektů mám ještě jednotlivé producenty, a každý je zodpovědný za svůj daný film. Já do toho vstupuji tak, že seženu finance plus jim dávám kreativní připomínky. Ale samotné natáčení si už musí řešit sami. Já na natáčení v podstatě vůbec nemusím být, a když už přijedu, tak to beru spíš jako zábavu – když jde o zajímavou lokaci nebo jsou tam herci či tvůrci, které bych chtěl potkat osobně. Ale jinak vlastně není potřeba, abych tam byl.</p> <p><strong>Stalo se, že byste jako producent přijel na plac a zjistil, že natáčení probíhá mimo plány a je třeba výrazně zasáhnout?</strong></p> <p>Složitá doba byla během covidu, kdy jsem se podílel asi na pěti filmech a každé z těch natáčení probíhalo pokaždé úplně jinak. Například jsme řešili, že jsme museli kvůli různým restrikcím a opatřením poslat herce domů. A když jde o takové herce jako například De Niro, tak to znamená soukromé letadlo tam a zpátky. A to samozřejmě ovlivní rozpočet.</p> <p><strong>Silná vůle a judo</strong></p> <p><img style="float: left;" src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8527%20Jakl/VS1_5283.jpg" alt="VS1 5283" width="400" height="609" /></p> <p><strong>V čem vám pro roli producenta a režiséra pomohla minulost úspěšného sportovce?</strong></p> <p>Naprosto totálně. Já za vše ve svém životě vděčím sportu, v mém případě judu. Všechno, kam jsem to v životě dotáhl, ovlivnil sport! Ačkoliv jsem měl odjakživa silnou vůli, tak díky sportu jsem jí ještě velmi posílil a stala se mou nejsilnější zbraní. Když jsem prohrál, tak proto, že jsem na to v té chvíli neměl. Ale nikdy kvůli tomu, že bych pro to neudělal vše.</p> <p><strong>Silnou vůli jste dokázal i v roce 2000, kdy jste i přes riziko vážných zdravotních problémů vybojoval účast na olympiádě v Sydney.</strong></p> <p>Tehdy mě lékaři varovali, že mohu skončit na vozíku a kdesi cosi. Jenže já měl cíl dostat se na olympiádu tak pevně zakotvený v hlavě, že nešlo uhnout. Já dodnes dělám většinu věcí instinktivně tak, jak to vnímám v danou chvíli. A měl jsem to tak i v judu, to byl můj styl, nikdy jsem se moc nevěnoval taktice. Emočně jsem se do toho tak položil a udělal přesně to, co jsem v danou chvíli cítil. Dnes ale vidím, jak je i taktika velmi důležitá a že bych díky ní mnoho zápasů tenkrát vyhrál.</p> <p>A sport obecně podle mě člověku hrozně pomůže i v osobním životě. Já všechno co v životě mám, tak mám díky judu. A to samé říká i můj táta, který byl jako první český judista na olympiádě a je několikanásobný mistr republiky.</p> <p><strong>Otec byl slavný judista, judu se věnoval i váš strýc, byla pro vás vůbec šance z téhle cesty uhnout, věnovat se jinému sportu?</strong></p> <p>Táta mi sám říkal, ať si vyzkouším i jiné sporty, a abych si judo pak případně vybral sám. Ale i když jsem zkoušel jiné věci, stejně jsem se vždycky k judu vrátil a byl snad už od první třídy rozhodnutý, že se mu budu věnovat. Ovšem za první dva roky jsem nevyhrál ani jediný zápas! Mě tak strašně třískali, že máma říkala tátovi: Hele, ono ho to asi baví, ale možná by si měl najít něco jiného (směje se). A táta odpověděl, že mě to alespoň zocelí, a budu tvrdší. A já to zase tak neprožíval a nebyl z těch porážek vyloženě smutný. Jen jsem věděl, že chci vyhrávat, a musím pro to udělat víc.</p> <p>Největší zlom pro mě byla sportovní škola Nad štolou, kde jsem se najednou ocitl mezi kluky, kteří tam byli už od páté třídy a byli všichni vysportovanější a silnější. Já tam první rok sotva přežíval, doslova jsem bojoval o život! Nebyl jsem schopen běhat jako oni, techniku jsem nezvládal, každý trénink jsem končil na pokraji sil, byl jsem slabší než ostatní, takže mě mlátili…. A já se rozhodl, že budu celé prázdniny trénovat – chodil jsem sám běhat a cvičit, a vrátil jsem se v lepší formě. Během druháku jsem všechny ostatní dotáhl, pak je začal porážet, a ve třeťáku už jsem se posunul před většinu z nich. Ale musel jsem o prázdninách makat navíc.</p> <p><strong>Pak jste začal studovat FTVS a tam už vaše pozice byla asi úplně jiná.</strong></p> <p>To už jsem byl reprezentant, v nejlepší kondici a zvládal vše dobře. Takže to už jsem si školu spíš tak jako užíval.</p> <p><strong>Jak vám šlo samotné studium na vysoké škole?</strong></p> <p>Popravdě to nešlo pořádně skloubit, a tehdy nebyl možný individuální studijní plán. Takže jsem na denním studiu brzy zjistil, jak to bude složité, a celé studium si rozložil. Chodil jsem do ročníku s Petrem Lacinou, což je jeden z mých nejlepších kamarádů a současný trenér Lukáše Krpálka. A spolu jsme tu školu dělali snad osm let, z nás už si všichni dělali legraci. Ale měli nás rádi a říkali, že jsme talismani školy (smích). Měli jsme rozdělený prvák, abysme mohli současně sportovat, a pak jsme šli zase do prváku ale na kombinované studium. Takže zážitky z vysoké školy jsou bohaté.</p> <p>Já už pak na škole znal úplně každého. A dokonce se mi stalo, že na plavání mi dával zápočet kluk, s kterým jsem začínal studovat. To jsem myslel, že omdlím. A řekl jsem si, že to už je vrchol, že to už studuji opravdu dlouho (smích). Ale nakonec jsem studium na FTVS zakončil jako nejlepší z celého ročníku – jedna dvojka, jinak samé jedničky. Protože při představě, že bych to musel celé absolvovat znovu, jsem se s tou svou zarputilostí na státnice maximálně připravil.</p> <p><strong>Tehdy jste jako vysokoškolák také vybojoval dvě bronzové medaile na akademickém mistrovství světa.</strong></p> <p>Správně. A to jsem si velmi užíval, reprezentovat FTVS mě hodně bavilo. Já vždycky hodně trénoval a často byly ty tréninky dost drsné, ale já měl rád ten pocit na konci, kdy jsem si mohl říct, že jsem do toho dal úplně všechno. Jen jsem měl bohužel vekou smůlu na zranění (před olympiádou 1996 si zranil nohu, o čtyři roky pak koleno, přesto se na LOH 2000 kvalifikoval, kvůli vleklým zraněním zad a kolen sportovní kariéru ukončil v roce 2001, pozn. autora). Když jsem byl ve formě, tak jsem porážel ty nejlepší z celého světa, ale pak mě začala zranění pronásledovat skoro nonstop a já musel začínat pořád znovu. To bylo hodně těžké.</p> <p><strong>Co jste si v té době myslel o dívkách v judu? Protože judu se nyní věnuje i vaše mladší dcera.</strong></p> <p>Tehdy jsem nad judistkami kroutil hlavou a připadalo mi to divné. Ale postupem času jsem zjistil, že některé z nich jsou opravdu dobré a některé z nich byly i lepší než plno chlapů, klidně by řadu z nich porazily. Takže jsem je nakonec vzal na milost (úsměv). Ale dcera si judo vybrala sama, já ji to nevnucoval. Sama si řekla, že to chce, ona je taková bojovná, a chodí do toho naplno. Starší dceru judo nikdy nebralo, ta má raději atletiku.</p> <p><strong>Kaskadérem přes Cestu peklem</strong></p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8527%20Jakl/©%20Stanislav%20Honzík.jpg" alt="© Stanislav Honzík" width="450" height="300" /><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8527%20Jakl/Ben%20Foster%20©%20Stanislav%20Honzík%20(2).jpg" alt="Ben Foster © Stanislav Honzík (2)" width="450" height="300" /></p> <p><strong>Do kaskadérství jste pronikl také ve stopách otce, který byl jedním z prvních kaskadérů v Československu?</strong></p> <p>Když jste judista, tak umíte padat. A to je první předpoklad pro dobrého kaskadéra. A když táta napsal film o kaskadérech <em>Cesta peklem</em>, potřeboval i nějaké kluky z juda. A pak už to pokračovalo i v zahraničních produkcích, spolupracoval jsem na filmech jako <em>Johanka z Arku, Mladý Indiana Jones, Česká spojka</em> a další. Ale já nikdy nebyl kaskadér profesí, pro mě to vždy byla především zábava.</p> <p><strong>Dubloval jste i někoho z herců ve filmu? S vaší postavou (200 cm výška) to snad ani nešlo...</strong></p> <p>Jednou ano, v německém seriálu <em>Místo činu</em>, kde hrál stejně vysoký chlapík jako já. Hrál postavu, která se na Matějské pouti stará o atrakci s názvem Twister, v podstatě taková centrifuga. V seriálu tu atrakci spouští a začne ho ohrožovat chlapík v masce, takže on vyběhne, skočí za jízdy na jednu z kabinek, které se točí dokola, tam se s ním popere, útočník ho bodne nožem do břicha, a hrdina po zádech vypadne po atrakci dolů. V noci! Absolutně nejhorší akce, jakou jsem kdy dělal, a kterou vůbec kaskadér může dělat. Bez kontroly, ve tmě, v plné rychlosti vypadávat z něčeho, co je deset metrů nad zemí…</p> <p>Když jsem vylétl z té točící atrakce, letěl jsem vzduchem a jen čekal, jestli dopadnu na krk a křupne mi hlava… Plácl jsem s sebou přímo na záda do připravených krabic svázaných provazem, ozvala se strašná rána, protože ty provazy praskly, krabice se rozjely, a já dojel po zádech až pod stativ kameramana. Koukal jsem na něj zespodu a říkám mu: Nebudeme to dělat podruhé, že ne? (smích).</p> <p>A nakonec když jsem viděl výsledek v televizi, tak to vystříhali tak, že ze mě zbyla jen šmouha, která najednou proletí záběrem. A to ještě když jsme to zkoušeli poprvé, tak mi při skoku na jedoucí se Twister uklouzla noha a já nějakou dobu visel v té výšce jen za ruce. Tehdy jsem vážně myslel, že se neudržím a bude konec. Já visel za ruce a Twister se dál točil, trvalo nějakou dobu, než jsem se dostal zase na zem. </p> <p><strong>Zahrál jste si i malou roli ve filmu <em>XXX</em>. Ta byla ale tak populární, že vás prý v Americe poznávali lidé na ulici?</strong></p> <p>Premiéra toho filmu byla v roce 2002. A zatímco před filmem nikdo netušil, kdo jsem, tak po víkendové premiéře jsme šli po ulici s klukem, který tam hrál odstřelovače, a všude nás lidé zastavovali a na všechno zvali. Tehdy jsme nikde vůbec nic neplatili, nepamatuju si, že bych vybral z kapsy jediný dolar na kafe. Když jsme si chtěli něco koupit k pití, tak nám to dávali zadarmo, to bylo neskutečný!</p> <p>Tehdy jsem měl pro roli krátké blonďaté vlasy a plno lidí mě přirovnávalo k Dolphu Lundgrenovi (švédský herec, akční hvězda 90. let, například filmy Rocky, Univerzální voják, Expendables, pozn. redakce). Dokonce mě chtěl zastupovat jeho manažer, ale chtěli, abych v Americe zůstal a žil. Jenže já jsem moc velký patriot a Čechy moc miluju na to, abych mohl v USA zůstat.</p> <p><strong>Ani ta náhlá popularita vás nezviklala? Jaké to bylo být najednou někým, kdo budí pozornost?</strong></p> <p>Já se svojí postavou budil pozornost vždycky, takže na mě se lidé dívali ještě dřív, než jsem začal být známý. Ze začátku mi to nebylo příjemné, ale pak už jsem na to úplně rezignoval. Snažím se to už nevnímat. Ale někdy se stává, že si jdu někam sednout a je tam někdo, kdo se snaží být otravný. Já se to sice snažím pochopit, ale pokud je někdo už moc neodbytný, tak musím být trochu důraznější.</p> <p><strong>Je jasné, že v Česku vás pozná skoro každý, ale stane se vám to ještě v Americe?</strong></p> <p>Ještě se to občas stane, ale málo. Ovšem nedávno jsme byli na schůzce s producenty a někdo řekl, že <em>XXX</em> je jeho strašně oblíbený film. Tak jsem jen tak prohodil, že jsem si tam taky zahrál, a když poznal, že jsem byl jeden z těch zabijáků, tak byl v euforii (smích). </p> <p><strong>Když jste tehdy účinkoval ve filmech známých režisérů, snažil jste se od nich na place něco odkoukat?</strong></p> <p>Určitě. Já bych nebyl schopen režírovat filmy jen tak, že bych si z plezíru řekl, že budu režisérem. Ale nesledoval jsem to s tou ambicí, že jednou budu režírovat, to byla moje přirozená zvědavost. Že budu režírovat, mě nenapadlo ani náhodou, na to bych si netroufl. Já měl vždy vztah k psaní a vymýšlení věcí. Mě hlava nevypíná ani v noci, dvacet let jsem bral prášky na náměsíčnost. Pořád mě napadají nějaké nápady, tak jsem se naučil si vše zapisovat. A při těch natáčeních mě zajímalo, jak co funguje a jak se co dělá, a věci mi postupně zapadaly do sebe.</p> <p><strong>Stává se vám ještě, že při režírování uděláte něco, co vám právě vadilo u režisérů, které jste zažil jako herec/kaskadér?</strong></p> <p>To se mi stává pořád! A pak si říkám, že si o mě asi musí myslet, že jsem úplný idiot (směje se). Taky si to možná i mysleli... Ale na druhou stranu – když pak třeba viděli výsledek z natáčení Žižky, tak si najednou řekli: jo tak ono to nakonec vypadá takhle, aha… Což jen potvrzuje, že když máte při režírování určitý záměr, tak se ho musíte držet.</p> <p><strong>Po pauze film o sportu?</strong></p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8527%20Jakl/VS1_5303.jpg" alt="VS1 5303" /></p> <p><strong>U všech tří filmů, které jste režíroval (Kajínek, Ghoul, Žižka) jste nakonec psal i scénář. Znamená to, že věříte jen svojí práci a své představě?</strong></p> <p>Je to tak, že to chci mít až moc podle sebe. Jen za poslední rok jsem dostal nabídky na režírování asi deseti různých filmů. Jenže zaprvé byla strašná spousta práce s Žižkou, že jsem si to ani nedokázal představit. A za druhé u věcí, které bych i chtěl dělat, tak bych je musel výrazně upravit podle svého. Což by asi nakonec taky nějak šlo, ale samotné režírování je strašně náročná práce.</p> <p><strong>Znamená to, že si teď účelově dáte na nějaký čas od režírování pauzu?</strong></p> <p>Když zjišťuji, na jak velkém množství filmů se podílím jako producent, tak nějaká absolutní pauza ani není možná. Ale od režírování si chci určitě odpočinout, protože jako režisér trávíte neuvěřitelnou spoustu času jen s tím filmem. A já mám děti, kterým je čtrnáct a jedenáct, a chci si je co nejvíc užít.</p> <p><strong>Přesto – máte už v hlavě nějaké téma, kterému byste se jako režisér chtěl věnovat v budoucnu?</strong></p> <p>Mě hrozně baví sport, jenže sportovní filmy jsou hodně těžká disciplína. Ale mám v hlavě náměty, které jsou se sportem nějak spojené. A taky mě hodně baví ekologie a udržitelnost, před čtyřmi lety jsem se stal veganem. Myslím si, že udržitelnost je velmi důležitá s ohledem na to, jakým neuvěřitelným tempem se stále rozrůstáme. Takže by mě bavilo i tohle téma.</p> <p><strong>Všechny vaše filmy byly podle existujících postav nebo byly inspirovány skutečnými událostmi. Je to záměr?</strong></p> <p>Mě tohle baví, protože to pak filmu přidává nějakou emoci navíc. I řada filmů, na kterých se podílím jako producent, jsou podle skutečných událostí (<em>Nejvyšší pocta, American traitor</em>, a další). Ale na druhou stranu je v tom člověk nějak omezený tím, co může a nemůže. Speciálně u sportu je skvělé, když jsou podle skutečných událostí. Vždyť nakonec i <em>Rocky</em> byl inspirovaný skutečnými boxery.</p> <p><strong>Kdyby se povedlo, aby váš další film byl sportovní, byl by o judu anebo byste se tomu chtěl programově spíš vyhnout?</strong></p> <p>Pokud by to bylo možné, tak bych určitě rád něco natočil o judu. Ale vím, jak složité je přenést tu emoci ze zápasu na člověka, který se dívá doma v obýváku. Je daleko jednodušší přenést ránu pěstí, než když se dva judisté několik vteřin drží a nic se zdánlivě neděje. Přitom ta síla uvnitř obou borců je tak obrovská, že si myslíte, že každou chvíli něco praskne. Nicméně je řada sportů, které jsou pro filmování rozhodně jednodušší.</p> <p><strong>K filmu o Žižkovi vás inspirovaly snímky jako <em>Statečné srdce</em> nebo <em>Gladiátor</em>. Který film ze sportovního prostředí máte vy nejraději?</strong></p> <p><em>Rocky</em>. Na tom jsem vyrostl. Každý díl jsem viděl snad stokrát. Některé scény jsem si hodně pouštěl i jako motivační věc ještě během mé sportovní kariéry. Když už jsem někdy cítil, že nemůžu, tak jsem si řekl, že musím být jako Rocky.</p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #8a98e5;"> <td><strong>Petr Jákl </strong></td> </tr> <tr> <td>Absolvent FTVS UK, bývalý reprezentant v judu. Několikanásobný mistr republiky, účastník olympijských her 2000 a několika mistrovství světa, pátý na ME 1998. Jako kaskadér si zahrál ve velkofilmech <em>Johanka z Arku, Česká spojka, XXX, Vetřelec vs Predator, Bathory</em>, herecká hlavní role ve filmu <em>Krysař</em>. Režisérem filmů <em>Kajínek, Ghoul, Jan Žižka</em>, jako producent se podílel na filmech s hollywoodskými hvězdami jako Samuel L. Jackson, Michael Caine, Al Pacino, Robert De Niro, nebo George Clooney. S manželkou, bývalou moderátorkou Romanou Vítovou vychovává dcery Sofii a Elisu. Více o Petr Jáklovi na <a href="https://www.petrjakl.cz">www.petrjakl.cz</a> </td> </tr> </tbody> </table></div>]]></description> <author>jiri.kaderabek@agionet.cz (Jiří Novák)</author> <category>Alumni</category> <pubDate>Mon, 08 Aug 2022 08:18:57 +0200</pubDate> <enclosure url="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/4f6664248807d507f208c9bbfeddf005_M.jpg" length="40408" type="image/jpeg"/> </item> <item> <title>Film Okupace není třeba vysvětlovat. Vidíme, co se děje</title> <link>https://www.ukforum.cz/rubriky/studenti/8330-scenarista-na-okupaci-neni-co-vysvetlovat-bohuzel-prave-probiha</link> <guid isPermaLink="true">https://www.ukforum.cz/rubriky/studenti/8330-scenarista-na-okupaci-neni-co-vysvetlovat-bohuzel-prave-probiha</guid> <description><![CDATA[<div class="K2FeedImage"><img src="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/12067d991d8f269002c5af6ef0c75671_M.jpg" alt="Film Okupace není třeba vysvětlovat. Vidíme, co se děje" /></div><div class="K2FeedIntroText"><p>Kiny prošel, aniž by přitáhl davy diváků, pak ale začal sbírat ceny a ruská armáda vtrhla na Ukrajinu. Nízkorozpočtový film <em>Okupace</em> se stal svou nadčasovostí a zároveň aktuálností hitem. Jako scénárista se na něm podílel i Marek Šindelka, doktorand FF UK.</p> </div><div class="K2FeedFullText"> <p>Kiny prošel, aniž by přitáhl davy diváků, pak ale začal sbírat ceny a ruská armáda vtrhla na Ukrajinu. Nízkorozpočtový film <em>Okupace</em> režiséra Michala Nohejla se najednou stal svou nadčasovostí a zároveň aktuálností hitem. Cenu české filmové kritiky i Českého lva za něj získali jeho scenáristé Vojtěch Mašek spolu s Markem Šindelkou, doktorandem Filozofické fakulty UK. <strong>Marek Šindelka</strong> není jen talentovaný scenárista, ale i prozaik a autor komiksů. Doma už má vedle filmových také Cenu Jiřího Ortena za poezii a dvě ceny Magnesia Litera za prózu. </p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8330/VS1_6716.jpg" alt="VS1 6716" width="920" height="618" /></p> <p><strong>Zeptám se slovy vaší hrdinky z filmu <em>Okupace</em>: „Co si myslíte o hrdinství?“</strong></p> <p>Kdybychom scénář psali v současné době, měl bych rychlou odpověď. To, jakým způsobem čelí Ukrajinci tomu, co se jim teď děje, jak statečně se staví na odpor Vladimiru Putinovi i to, jak se chová jejich prezident a další představitelé státu – to je druh hrdinství.</p> <p>Když jsme scénář psali, válka na Ukrajině nebyla. Nás zajímalo, jak se Češi vyrovnávají s touto otázkou. Zrovna jsme o tom teď dlouho debatovali s diváky po jedné projekci. Mluvili jsme o tom, co my jako Češi v sobě neseme za šrámy, jakým způsobem nás poškodily určité události, především to, že jsme se nemohli postavit Adolfu Hitlerovi a jeho okupaci, i když jsme chtěli. Historik Pavel Kosatík i další to vidí jako jedno z klíčových traumat, které definují českou identitu.</p> <p>Podobně se spekuluje nad tím, co by se dělo, kdybychom se postavili víc na odpor v roce 1968. Bavilo nás pohrát si s tím, co to znamená být členem národa, který kdykoliv se k nějakému hrdinství vzedmul, tak ho někdo zadupal do země nebo to hrdinství nakonec pro jistotu zadusil sám v sobě.</p> <p>Představa, že hrdinství je jeden čin, který změní všechno, je nesmysl. Často se člověk stane hrdinou omylem, a nakonec se z toho stane jeho břemeno. Člověk je pak definovaný jediným činem, kdy se zachoval správně. Opravdové hrdinství by ale měl být vytrvalý proces. Hrdinství může být i to, že někdo dobře vychová svoje děti. Takoví hrdinové jsou neviditelní, davy je neoslavují na náměstích. Náš film je trochu parodie právě na to davové hysterické hrdinství.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8330/okupace.17_film.jpg" alt="okupace.17 film" width="300" height="169" /><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8330/okupace.04_film.jpg" alt="okupace.04 film" width="300" height="169" /><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8330/okupace.02_film.jpg" alt="okupace.02 film" width="302" height="169" /></p> <p><strong>Na téma „mnichovského komplexu českého národa“ často ve filmu narážíte. Jedna z postav <em>Okupace</em> říká, že ho dědíme z generace na generaci. Trpíte jím také?</strong></p> <p>Myslím, že jsme ho zdědili všichni. To, že nás naši spojenci opustili, nechalo v lidech hroznou hořkost. A hlavně to, že jsme se navzdory všemu chtěli bránit, ale nemohli jsme. Vadí mi ale zároveň, jak se tím všechno omlouvá. Pokaždé se vytáhne, že my jsme byli ti zrazení, a teď už můžeme nade vším jen fňukat, což je další nešťastný důsledek těchto událostí. V české kultuře, včetně filmu se toto téma reflektuje dost černobíle a hledají se příklady nezpochybnitelného hrdinství. My jsme chtěli jít proti tomu a udělat si srandu ze všech těchto traumat, psali jsme to jako frašku. Od začátku jsme zároveň měli jasnou představu o tom, že to bude syrové a temné, rozhodně jsme nechtěli hladit diváka po srsti ve stylu takových těch „příjemných“ historických filmů.</p> <p><strong>Při psaní scénáře jste vycházeli z údajně reálné dosti drastické historky. Kdo přišel s nápadem přetavit ji do filmového příběhu?</strong></p> <p><img style="float: right;" src="https://www.ukforum.cz/images/VS1_6741.jpg" alt="VS1_6741.jpg" width="340" height="518" />Ta historka pochází od společného kamaráda Vojtěcha Maška a Michala Nohejla. Je o dvou trampech, kteří těžce nesli okupaci v roce 1968. Někde narazili na ruského vojáka, opili ho a zatáhli někam do sklepa, kde se převlékli do nacistických uniforem a vykonali nad ním fiktivní soud. Voják prý prodělal takový regres, že vůbec nevěděl, co se s ním děje, myslel si, že se propadl skutečně někam doprostřed druhé světové války. V ten moment si ale trampové uvědomili, že ho nemůžou jen tak pustit. Údajně ho nakonec popravili a zahrabali někam pod uhlí.</p> <p>Je to temný příšerný příběh. Když mi ho Vojta vyprávěl, říkal jsem si, že to je prostě bizarní historka, ale nějak jsem na to téma nemohl přestat myslet. Fascinovalo mě, jak se tam na malinké ploše objeví snad všechna česká historická traumata. Okupace Německem, okupace Rusy – a pak dva švejkovští čeští „okupanti”, kteří si vykopou past sami na sebe.</p> <p>Začali jsme se o tom bavit ještě spolu s režisérem Michalem Nohejlem, kterého to téma nadchlo. Hned jsme začali přemýšlet, co by se s tím dalo dělat. Chvíli to vypadalo, že to bude úplná temnota. S Vojtou jsme to začali psát bez jasných představ, kam by to mohlo dojít. Nakonec jsme trampy vyměnili za herce a to tomu dalo jasný směr.</p> <p>Co se vývoje týče, celé to ze začátku byl dost punk. Michal Nohejl byl zklamaný z toho, že všechny filmy, které připravoval ve velkém, skončily někde v půlce kvůli produkci. Chtěl to dělat za minimum peněz, bez producentů, s herci kamarády. Skoro všichni, kdo na filmu pracovali nebo v něm hráli, jsou blízcí přátelé Michala, kteří byli připravení dělat to klidně skoro zadarmo. My jsme si s Vojtou říkali, že scénář napíšeme třeba za víkend – což se ukázalo samozřejmě nereálné. Stejně jako to, že by se to dalo natočit bez peněz. Potřebovali jsme alespoň minimální rozpočet. Nakonec do toho vstoupili skvělí producenti Julie Žáčková a Honza Hlavsa, díky nim se to povedlo dotáhnout. I když s minimem peněz, všichni jsme do toho skočili s obrovskou energií a nadšením.</p> <p>{youtube}rPqT1jiV83U{/youtube}</p> <p><strong>Jak jste se dali dohromady s Vojtěchem Maškem?</strong></p> <p>S Vojtou se známe už dlouho, psali jsme společně scénáře k několika komiksům. Pracuje se mi s ním strašně dobře. Po všech těch projektech, které jsme spolu dělali, jsme si sladili styl, dokážeme na sebe dobře reagovat. Doplňujeme se. V čem jsem já slabý, v tom je Vojta silný a naopak.</p> <p>Chvíli debatujeme, pak si vezmeme počítač a píšeme to, na čem jsme se shodli. Jeden začne nahazovat dialogy, druhý je zapisuje. Kde jeden skončí, druhý plynule naváže. Ve srovnání s prozaickou prací je pro mě psaní scénářů velká radost, chodím si do nich odpočinout. Osamělá práce na vlastním prozaickém textu je občas labyrint. Ve scénářích na hledání cest nejsem sám, to je osvobozující.</p> <p><strong>Co když se neshodnete na směru cesty. Kdo pak rozhoduje?</strong></p> <p>Buď nakonec jeden druhého přesvědčí, nebo začneme hledat nějakou třetí cestu. Nestalo se nám nikdy, že bychom narazili na bod, přes který nejede vlak, a rozhádali jsme se.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8330/VS1_7033.jpg" alt="VS1 7033" width="920" height="624" /></p> <p><strong>Které vaše slabé stránky Vojtěch Mašek doplňuje?</strong></p> <p>Od Vojty jsem se naučil pracovat s humorem, už se toho tolik nebojím. Díky němu jsem pochopil, jak text vybalancovat, jak to na správném místě odlehčit. Já mám tendenci zbytečně moc se do věcí nořit, jít do velkých detailů. Někdy je to na škodu. Vojta je ohňostroj nápadů, přijde občas s naprosto nečekaným řešením, baví mě to a pomáhá mi to nezaseknout se na místě.</p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #b0c4de;"> <td>Film <em>Okupace</em> získal letos Ceny české filmové kritiky za snímek roku, nejlepší režii, scénář a Cenu Innogy za objev roku. České lvy si odnesli herečka Antonie Formanová za roli Milady, opět oba scenáristé a La Petite Sonja a Hank J. Manchini za nejlepší hudbu.</td> </tr> </tbody> </table> <p><strong>Zasahoval do scénáře <em>Okupace</em> i režisér Michal Nohejl?</strong></p> <p>Konzultoval to s námi. Vždy jsme se nad tím sešli na kafi a probírali jsme možnosti, jak řešit některé situace. Hodně jsme třeba debatovali o konci. Zkoušeli jsme různé varianty.</p> <p><strong>Stylizace filmu je hodně silná. Už jste tak psali scénář, nebo to byla představa režiséra?</strong></p> <p>To je práce spíš režiséra s kameramanem. Každopádně už během práce na scénáři se hodně řešilo herecké obsazení, některé role už byly jasné, takže jsme to mohli psát víc na tělo konkrétním lidem, což vždycky pomůže. Věděli jsme taky od začátku, že to rozhodně nebude klasický film o komunismu. Stylizace měla být snovější, víc odpoutaná od dobové situace. Psali jsme to jako univerzální, nadčasový příběh. Ze začátku jsme uvažovali i o tom, že by se odehrával v současnosti, místo opilého Rusa by tam vystupoval opilý policista. Nakonec jsme to ale zavrhli, protože by tím film ztratil celou jednu významovou rovinu. Téma má ale nadčasovou platnost, postavy se v něm samy dostaly do takové mikrototality. Uvěznily se navzájem v situaci, o níž vědí, že z ní nemůžou jen tak odejít. Všichni mají trochu strach, všichni jsou trochu vinní i tak trochu nevinní. Všichni se z toho snaží nějak vykroutit. Jeden bar, jedna noc, jeden Rus a co s ním...</p> <p><img style="float: left;" src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8330/okupace.13_film.jpg" alt="okupace.13 film" width="460" height="259" /></p> <p><strong>Ruského vojáka, který vtrhne do baru, velmi přesvědčivě ztvárnil ukrajinský herec Alexej Gorbunov. Při přebírání Českého lva jste zmínili, že je v Kyjevě. Víte, co s ním teď je? Brání vlast proti ruské okupaci?</strong></p> <p>Alexej Gorbunov je na Ukrajině velmi slavný, je to výborný herec. Michal s producenty chtěli pro tu roli opravdovou osobnost. Rusa si zahrál s velkou chutí, opřel se do toho. Mezi herci tam vůbec zafungovala nějaká zázračná chemie, všichni si výborně sedli. Jinak Alexej Gorbunov by měl být aktuálně v Kyjevě. Všichni doufáme, že je v pořádku. Vzhledem k jeho naturelu bych se nedivil, kdyby tam teď někde stál na barikádách.</p> <p><strong>Napsali byste <em>Okupaci</em> jinak pod vlivem současných událostí?</strong></p> <p>Je to dost možné. Dneska bychom to psali asi spíš jako horor. Dlouho jsme váhali nad tím, jak scénář postavit, aby filmu rozuměla třeba i současná mladá generace. To se ale nakonec ukázalo jako úplně zbytečná obava. Začala válka na Ukrajině, okupace probíhá v přímém přenosu, není co vysvětlovat, najednou je to tady. Věřil jsem, že tohle už je dávno za námi a že tyhle šílenosti skončily s 20. stoletím. Neuvěřitelné, že se tady znovu vymezují hranice a vedou nesmyslné války.</p> <p><img style="float: right;" src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8330/cteni.jpg" alt="cteni" /></p> <p><strong>V románu <em>Únava materiálu</em> jste se věnoval tématu uprchlické krize. S válkou na Ukrajině se daly do pohybu další dnes už miliony lidí. Je to téma, které nějakým způsobem dál sledujete a umělecky zpracováváte?</strong></p> <p>Rozhodně. To téma sleduji, ale zároveň se za to sledování tak nějak stydím. Protože my jsme si nějak až moc zvykli všechno sledovat. A co nesledujeme, jako by tu nebylo. Uprchlíci z Blízkého východu, které v roce 2015 řešila celá Evropa, jako by najednou přestali existovat, což je tragické, protože ti lidé tady pořád jsou. Jen je média přestala řešit, takže pro nás zmizeli ze světa. Nejdřív je zastínila pandemie covid-19, teď válka na Ukrajině. Rozčiluje mě, jak se všechno stává infotainmentem a zdrojem každodenního dojímaní se. Fakt je, že se díky tomu teď podařilo nahromadit obrovské množství pomoci pro Ukrajinu, což by se bez mediálního spektáklu nestalo.</p> <p>Je ale něco zvráceného v tom, že válku sledujeme doslova po vteřinách prostřednictvím médií. Starší problémy s těmi novými nezmizely. To, co se dělo v Sýrii za války, bylo šílené a minimálně srovnatelné s tím, co se děje teď na Ukrajině. Soucit se Sýrií přicházel ale jen v omezené míře. Rozumím tomu, proč se lidé báli, byl ale vidět i naprosto odlišný přístup našich politiků, kteří celou situaci zneužili a jenom utvrzovali lidi v předsudcích, což je strašné.</p> <p><img style="float: left;" src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8330/VS1_6621.jpg" alt="VS1 6621" width="460" height="314" /></p> <p><strong>V současné době běží v kinech film režiséra Václava Kadrnky <em>Zpráva o záchraně mrtvého</em>, na kterém jste se také podílel jako scenárista. Jak jste se dostal k tomuto projektu?</strong></p> <p>S Václavem Kadrnkou jsme spolupracovali už dřív, nic z toho se ale nerealizovalo. Když chcete dělat umělecký film, pravděpodobnost, že se natočí, není velká. <em>Zprávu o záchraně mrtvého</em> se ale podařilo zafinancovat. Je to osobní Václavův příběh. Jeho tatínek upadl do kómatu po mozkové příhodě, lékaři mu nedávali moc šancí. Václav s maminkou za ním pravidelně chodili a až takovým rituálním způsobem ho volali zpátky. Což se jim nakonec opravdu podařilo. Václav si o tom psal deníky. Na základě nich se pak rozhodl udělat film. Mě pak oslovili, když už to měli s Jiřím Soukupem rozepsané. Přinesl jsem do toho zase trochu jiný pohled. Je to nádherný zážitek, typický film Václava Kadrnky, rozhodně ne pro každého diváka, plyne jako japonská poezie – je to naprosto tichá, meditativní kinematografie, úplný opak <em>Okupace</em>, což je energií nabitý film s až takovým infarktovým tempem.</p> <p>{youtube}OES9ae8tQuc{/youtube}</p> <p><strong>Na čem pracujete nyní?</strong></p> <p>Peru se teď s jednou divadelní hrou. Po počátečním váhání jsem do toho šel a jsem za to rád. Zatím se to vyvíjí dobře. Tématem je sexismus na školách. Ještě to ale zdaleka není hotové a o věcech v procesu nerad mluvím. Už delší dobu mám také rozepsaný nový román. Nechci ho ale v žádném případě nijak uspěchat. Nechávám si na něj tolik času, kolik bude třeba.</p> <p><strong>Vyzkoušel jste si řadu forem od poezie, prózy, komiksu přes scénář, teď píšete divadelní hru. Kde se cítíte nejlíp?</strong></p> <p>Doma jsem rozhodně v literatuře, především v próze. Zkouším ale, co všechno se dá dělat a hodně se u toho učím. Domů do svojí literatury si pak z toho vždycky něco přinesu.</p> <p><img src="https://www.ukforum.cz/images/2022/8330/VS1_7051.jpg" alt="VS1 7051" /></p> <table> <tbody> <tr style="background-color: #b0c4de;"> <td><strong>Mgr. Bc. Marek Šindelka</strong></td> </tr> <tr> <td>Vystudoval scenáristiku a dramaturgii na FAMU a také kulturologii na Filozofické fakultě UK, kde v současné době pokračuje v doktorském studiu filmové vědy. Ve své dizertaci se zabývá filmy režisérů Michaela Hanekeho, Piera Paola Pasoliniho a Miklóse Jancsó. Za svou básnickou prvotinu <em>Strychnin a jiné básně</em> získal Cenu Jiřího Ortena. Aktuálně se ale věnuje především próze. Získal dvě ceny Magnesia Litera, první za soubor povídek <em>Zůstaňte s námi</em>, druhou za román <em>Únava materiálu</em>. Je také spoluautorem několika scénářů ke komiksům. Grafický román <em>Svatá Barbora</em> inspirovaný tzv. kuřimskou kauzou, který Marek Šindelka napsal opět v tandemu s Vojtěchem Maškem, se stal nejlepším tuzemským komiksem roku 2018. Za scénář k filmu <em>Okupace</em> režiséra Michala Nohejla získal spolu s Vojtěchem Maškem Cenu české filmové kritiky a Českého lva.</td> </tr> </tbody> </table></div>]]></description> <author>jiri.kaderabek@agionet.cz (Helena Zdráhalová)</author> <category>Studenti</category> <pubDate>Mon, 21 Mar 2022 12:47:22 +0100</pubDate> <enclosure url="https://www.ukforum.cz/media/k2/items/cache/12067d991d8f269002c5af6ef0c75671_M.jpg" length="22149" type="image/jpeg"/> </item> </channel> </rss>